CHARITA PRO SÝRII

 

č.ú. 55660022/0800, VS 182

 

Všem dárcům děkujeme.

Abeer Al Hasan i nadále věří v budoucnost Sýrie

I přes příkoří, které musí Abeer překonat, by Sýrii nikdy neopustila (foto: Patrick Nicholson / Caritas Internationalis).

„Boje nás donutily opustit domov. Manžel mi zemřel před 7 měsíci, stoupl na minu poblíž továrny. Když jsem dostala zprávu o nehodě, běžela jsem přímo do nemocnice. Neviděla jsem ho, protože jeho tělo už spálili. Nemohla jsem přestat brečet ani se zbavit šoku,“ popisuje nešťastnou událost čtyřiatřicetiletá Abeer Al Hasan, matka Josefa (4 roky) a Mary (10 let).

Abeer Al Hasan s dětmi a vzpomínkou na manžela (foto: Patrick Nicholson/Caritas Internationalis).„Dětem jsem řekla pravdu: ,Váš otec je mrtvý, spálili ho.´ Mary tomu rozuměla. Ztichla a uzavřela se do sebe. Teď se zlepšuje a chodí i ven.

Brali jsme se v roce 2006. Manžel mě spatřil na ulici a krátce nato přišel žádat rodiče o moji ruku. Život se odvíjel krásně – v dostatku jídla, peněz, oblečení i bezpečí.

Smrt manžela nás velmi ovlivnila. Záviseli jsme na něm prakticky ve všem. Nyní se musím postarat sama a sama vychovat dvě děti. Chci jim nabídnout to nejlepší, co můžu, ale bez peněz to jde těžko. Přežívám díky Charitě. To Bůh mi dává sílu pokračovat, bez něho bychom nemohli dál žít.

Musíme se obejít bez topení. Stále hledám něco, co by šlo spálit ve vařiči, nějaký karton nebo kousek papíru. Kouř ale dětem způsobuje problémy s dýcháním a bolest v krku. Musela jsem si půjčit peníze, abych pro ně zajistila lékařskou péči. Nejvíce potřebujeme peníze, jídlo a oblečení. Nejčastěji jíme sýr a jogurt, mnoho dní trávíme bez chleba. O masu jen sníme. Chci si najít práci, nejlépe dlouhodobou. Někdo ale musí pohlídat syna ještě moc malého na to, aby chodil do školy.

Bezpečnostní situace se v současnosti mnohem zlepšila. Můžu dokonce vzít děti do Starého města, abychom tam oslavili Nový rok. Sýrii nikdy neopustím. Vyrostla jsem tu, jedla jsem tu, pila jsem tu. Znám ulice. Zůstávám plna nadějí, že se situace zlepší, že jednou budeme žít zase tak, jako před válkou.

Za nejdůležitější považuji, aby děti dokončily školu. Dcera je velmi nadaná. Snažím se kvůli nim zůstat šťastná. A hlavně silná. Kéž bychom ale nalezli lepší životní podmínky…“ dokončila svoje vyprávění Abeer Al Hasan.

Článek byl převzat z fotogalerie Patricka Nicholsona/ Caritas Internationalis.