Oblasti stižené zemětřesením rok poté

Vesnice Tenteli (foto: Matthieu Alexandre/Caritas).

Fotograf Matthieu Alexandre se po roce vrátil do oblastí stižených dubnovým zemětřesením v Nepálu, které stálo život 9 000 lidí a zničilo kolem 700 000 obydlí. Ve spolupráci s Caritas Internationalis popsal změny, kterými krajina za rok prošla.  

„Rok po zemětřesení jsem znovu projížděl po silnici Araniko vedoucí k Tibetským hranicím, 150 kilometrů severovýchodně od Káthmándú. Cestu již neblokovaly trosky, nyní ležely vedle na hromadách. Domy zničené ve výši nad 1 000 m n. m. jsem nalezl opuštěné. I přesto v krajině stále zůstal život a obchody se znovu otevírají, skoro jako kdyby se nic nepřihodilo.

Atmosféra plná života se ovšem mění ve vesnici Tenteli ležící hodinu od hranic. Zůstal jsem zde přes noc, abych našel muže z loňské fotografie, na nějž jsem po celý rok myslel. Na krčícího se muže omráčeným pohledem sledujícího modré dveře domu, z něhož zbyl pouze prach. Vypšlhal jsem nahoru do vesnice a ukázal jeho fotku místním, kteří na ní poznali Nawanga Tamanga. Nawang bohužel odjel pryč, aby navštívil svého zeťe v Gati hodinu cesty odtamtud. Vrátil jsem se další den, ale ani v 8 hodin ráno nebyl Nawang stále zpět. Rozhodl jsem se tedy přijít až večer a mezitím se vydat po silnici směrem k hranicím. 

Nawanga jsem skutečně našel a navíc souhlasil, že mi poví svůj příběh. Narodil se v této vesnici, stejně jako jeho otec. Dům postavil před 35 lety, aby jej následně mohl přenechat svým pravnukům. Nic z něj ovšem nezbylo, stejně jako z ostatních obydlí v Tenteli. Odolaly pouze tři domy ze 120. Nawag je ženatý, a to hned dvakrát. Protože první žena nebyla schopná porodit děti, oženil se Nawang dle tradice podruhé s její mladší sestrou své ženy. Neopustil ji a pořád k ní choval vřelé city. Při vzpomínce na ni posmutněl, protože jí 25. dubna zavalil dům. Helikoptérou ženu převezli do Kátmándú, kde o 12 dní později zemřela.

Nawang Tamang v roce 2015 a 2016 (foto: Matthieu Alexandre/Caritas).

V následujících týdnech po zemětřesení vesnice obdržela dávky jídla, hygienické potřeby, semena pšenice k zasetí i vlnité železné plechy pro postavení provizorních přístřešků. Vláda navíc každé rodině poskytla 25 000 rupií (zhruba 6 000 Kč).

Charita Nepál pomáhala i o něco jižněji ve vesnici Taukharpa. Vlnité železné plechy místním umožnily postavit dočasné přístřešky. Zaseli semena pšenice a salátu, díky čemuž si vystačili před příchodem sklizně rýže. Příslovečná odolnost Nepálců mě neustále udivovala. Fráze „Ké Karné?“ čili „Co naděláme?“ trefně vystihovala jejich fatalismus.

Zrovna při odesílání fotek do Evropy jsem zaslechl zadunění a otřesy o síle 4,5 Richterovy škály s epicentrem v Patanu, 6 km jižně od města. Jednalo se o nejsilnější, jaký jsem kdy zažil a očividně také nejsilnější za poslední rok. Slabších zde proběhlo už dvanáct. Můj kamarád a současně ubytovatel Pramod, ve stejnou chvíli vtrhnul do obývacího pokoje se slovy: „Musíme se odsud rychle dostat!“. Hnali jsme se dolů ze schodů, bez času vzít si jakékoliv osobní věci. Pramod se zastavil kousek od dveří vedoucích na dvůr. „V pořádku, přestalo to. Tak silný otřes už dlouho nepřišel,“ vysvětlil. A poté dodal: „Nyní to trvalo poměrně dlouho, dost dlouho na rozhodnutí opustit dům. Normálně otřesy už neřešíme. Vždycky na chvíli přerušíme konverzaci, ale dům pokaždé neopouštíme. Jenže tentokrát otřes trval alespoň 4 až 5 sekund. Což je docela dlouhá doba, dost dlouhá na to, aby si člověk uvědomil, co se děje … a co se ještě může stát, pokud nezareaguje dostatečně rychle“, uzavřel Pramod.“

Článek Matthieua Alexandra je převzat z blogu caritas.org.