CHARITA PRO IRÁK

 55660022/0800

VS 180

 Dárcům děkujeme!

Vzdělávání vysídlených iráckých dětí

Vzdělávání vysídlených iráckých dětí

Jednou z mnoha věcí, které musí rodiny kvůli válce opustit, je možnost zajistit dětem vzdělání. Pokud navíc nechodí do školy delší dobu, může to mít dalekosáhlé zničující důsledky na jejich život a možnosti v budoucnu. Proto Charity podporují prozatím alespoň neformální vzdělávání dětí, které se svými rodiči musely utéci před bojovníky tzv. Islámského státu.

Asi tucet dětí si hraje ve dvou velkých stanech postavených v drsné krajině iráckého Kurdistánu. Jde o provizorní střediska podporující děti, jejichž provoz zajišťuje Charita Irák a CRS (americká Charita) a kam dochází více než dva tisíce iráckých dětí odpočívat a hrát si na bezpečném místě, kde jim vyškolení dobrovolníci, z nichž většina sama prchla před bojovníky tzv. Islámského státu (ISIS), nabízí každý den různé aktivity, jako jsou hry, umění a řemesla, divadlo, hudba a neformálního vzdělávání, které do dětských životů pomáhají znovu zavést pocit normálnosti.

Vyškolení dobrovolníci připravují denně pro děti zajímavé programy (foto: Kim Poźniak, CRS)„Cílem je přivést děti k zápisu do školy," říká Courtney Lare, dohlížející na projekt CRS v iráckém Kurdistánu. „Chceme, aby se z dětských center stal jakýsi most k návratu k formálnímu vzdělávání."

Jedno z dětí, které do centra chodí, je i jedenáctiletá Nariman Chamo. Stejně jako mnoho jiných dětí navštěvujících středisko prožila Nariman velké trauma, když v srpnu 2014 musela její rodina před ISIS utéci. Z vesnice v okrese Sindžár vzdálené asi 161 kilometrů západně od Mosulu, kterou jednotky ISIS napadly, odešla celá rodina pěšky. Podle zpráv byly tehdy zmasakrovány stovky jezídů. Ačkoli Narimanina rodina jsou též jezídové, neblahému osudu unikli, ač se následně ocitli na osm dní v pasti bez jídla a vody v horách Sindžáru.

Narimanina matka, Klocher Mhe (34 let), říká: „Nechali jsme si jen šaty na těle a naše děti v náručích." Musela se dívat, jak jejích šest dětí průběžně upadá do bezvědomí kvůli hladu a dehydrataci. Paní Mhe dále pokračuje popisem, jak je každý den stále novou noční můrou. Nadále žijí ve strachu, že je ISIS odvede pryč.

Hussain Chamo, Narimanin otec, svou ženu doplňuje: „Pro naše děti jsou centra velmi užitečná, protože je nenechávají v klidu a jde také o nonstop proces učení." Nicméně jejich životy byly a jsou i nadále těžké. Rodina je za dětská centra vděčná, neboť se stala místem uzdravení.

Program Charity Irá pro děti křesťanů a jezídů v Dohuku (foto: Dechamps, Charitas Belgie)„Kdykoliv vidím úsměv na jedné z tváří mých dětí, vím v hloubi duše, že všechno bude v pořádku," uzavírá své vyprávění paní Mhe. „Je to, jako by nám Bůh dal druhou šanci žít."

Vzdělávání v iráckém Kurdistánu těch, kdo byli vyhnáni, je velmi obtížné. Odhaduje se, že asi 65 procent dětí, které musely se svými rodinami opustit své domovy, nechodí do žádné školy, protože pro ně prostě není v učebnách místo. Navíc stovky škol v regionu se staly nouzovými příbytky pro tisíce vysídlených rodin. Aby CRS zaplnila mezeru ve vzdělávání, snaží se o přechod z neformální na formální výuku právě ve svých centrech pro děti.

Původní článek Nikki Gamer z Catholic Relief Services (CRS, americké Charity) na caritas.org.

V Iráku pomáhá i Charita Česká republika, její pomoc lze podpořit příspěvkem na její sbírku - více Charita pro Irák.