CHARITA PRO IRÁK

č.ú. 55660022/0800, VS 180

DMS CHARITASVET
na číslo 87 777

Všem dárcům děkujeme.

CHARITA PRO SÝRII

č.ú. 55660022/0800, VS 182

DMS CHARITASVET
na číslo 87 777

Všem dárcům děkujeme.

Jeden den v životě syrských uprchlíků v Libanonu

Žena připravuje jídlo v uprchlickém táboře v libanonské vesnici Zahle v údolí Bikée (foto: Matthieu Alexandre/Caritas Internationalis)

Když v údolí Bikée v Libanonu započne svítání, Fatima Ibrahim, její dva synové a tři dcery se pomalu začínají probouzet. Žijí ve stanu v jedné z mnoha provizorních osad syrských uprchlíků, které posely zdejší krajinu.

Tak začíná svou reportáž Patrick Nicholson z Caritas Internationalis, který na začátku července navštívil Libanon a setkal se syrskými uprchlíky. Libanon se totiž stal domovem pro jeden milion syrských uprchlíků. Více než kdekoliv jinde v celé zemi jich je v Bikée, kde se usídlilo 400 tisíc z nich.

Ze sousedních stanů se vynořily děti, aby nakrmily kozy či kuřata. Mezi napnutými provazy a plastovými plachtami začínají ženy péci chleba na spodní straně obrácených kulatých hrnců, rozpálených zespodu malými ohni.

Jednačtyřicetiletá Fatima také přemýšlí nad snídaní. „Mojí největší starostí je, jak nakrmit své děti,“ říká. Dnes ráno nemá žádné jídlo, jde tedy k sousedce a přinese malý talíř oliv, nějaký chléb a čaj. „Jsme jako jedná velká rodina, staráme se jeden o druhého,“ říká. „Děti vždycky chtějí více jídla, tak jako všechny děti, ale já jim více dát nemohu.“

Pro syrské uprchlíky je život v Libanonu drahý. Nejsou zde žádné oficiální uprchlické tábory, a tak musejí platit pronájem pozemku, na kterém mají postavený stan, plus elektřinu, vodu a odvoz odpadu. Dohromady to dělá zhruba 1300 dolarů ročně za „jednopokojový“ stan, jako je ten Fatimin.

Do začátku poskytuje místní Charita nově příchozím soupravu obsahující kamínka, ložní prádlo, pokrývky, potravinové balíčky a někdy i hotovost na nájem. Syrská krize ale trvá již třetím rokem a uprchlíci musejí zápasit s těžkými podmínkami.

Ženy sklízí mrkev v uprchlickém táboře u libanonské vesnice Zahle (Matthieu Alexandre/CI)„Rozrůznili jsme naše aktivity,“ říká Najla Chahda, ředitelka charitního imigračního Centra v Libanonu. „Méně se soustředíme na distribuci a více na poskytování životních dovedností, aby si přistěhovalci mohli najít práci.“

Některé z žen míří na pole v okolí. Bikée  je zemědělská oblast a je zde nádenní práce jako sbírání a čištění zeleniny. I muži mají v kempu plné ruce práce, upravují odvodnění, aby zlepšili hygienické podmínky.

 

Kvůli velkému počtu lidí zůstává většina uprchlíků bez příjmu. „Když přijede dodavatel zeleniny, dostanu jídlo na dluh. Jediný způsob jak přežít je zadlužení,“ říká Fatima.

Ke všem jejím pravidelným výdajům se navíc přidávají náklady na zdravotní péči pro jejího dvanáctiletého syna Mohammeda. Přišel o ruku, když poblíž bydliště jeho prarodičů v Idlibu v Sýrii dopadl dělostřelecký granát.

Nedaleké charitní mobilní zdravotní středisko, které poskytuje základní ošetření pro syrské uprchlíky, je dopoledne otevřeno pro pacienty. Je mezi nimi i Khairiya, matka čtyř dívek a novorozeného chlapce. Děvčata jsou nemocná. Jejich tábor je vedle řeky, která je zanesená odpadky. Je to prašné místo plné much. Novorozeně trpí refluxem (tj. zpětným tokem žaludečních šťáv ze žaludku do jícnu). Narodil se v nedaleké nemocnici, ale od té doby strávil každý den v táboře.

Khairiya je šťastná, že se jí po čtyřech dcerách narodil syn, částečné proto, že její největší starostí je bezpečí dívek. „Celý den je držím ve stanu,“ říká. „Kolují příběhy o zneužitých děvčatech.“

Pokud by dnes její manžel našel práci jako námezdní dělník, mohli by mít oběd. Pokud nenajde, oběd mít nebudou. „V Sýrii bylo bombardování a hlad. V Libanonu je pouze hlad,“ říká jedna z jejích kamarádek.

Její dcery nechodí do školy i přesto, že jedním z největších úspěchů Charity je zajištění dodatečné výuky pro děti syrských uprchlíků v libanonských školách. Charita zajišťuje přepravu, školní tašky a učebnice a pomáhá registrovat děti ve třídách. „Zajištění školní docházky pro 60 tisíc dětí je velký úspěch,“ říká Chahda z imigračního Centra.

Nisrayeh je jednou z matek, jejichž děti využívají tohoto charitního programu. Žije i s dětmi v napolo dokončené budově, společně s dalšími 60 rodinami. „Posílat děti do školy bylo velmi důležité. Raději bych byla o hladu, než aby o ni přišly,“ říká. „Školy se k dětem zachovaly velmi pěkně. Byly skutečně vstřícné.“

Nisrayeh se snaží, aby její děti mohly žít relativně normální život. „Tvrdě pracuji, aby život vypadal lépe,“ říká. „Ale oni vidí pravdu.“

Zklamáním bylo, že se rozbila televize, kterou zde rodiny sdílejí. Její dvanáctiletý syn tedy nemohl sledovat mistrovství světa ve fotbale.

Může se zdát překvapující, že je v táborech tolik televizí a satelitních antén. Je tomu tak proto, že jsou vnímány jako nejdůležitější spojení s domovem. „Každé dvě nebo tři hodiny vysílají novinky ze Sýrie,“ říká Rasha, další syrská uprchlice, která žije v opuštěném nákupním centru na severu země. „Lidé jsou posedlí zprávami ze Sýrie.“

Je to jeden z projevů traumatu, kterým prošli. Uprchlíci vytěsňují bezprostřední realitu a jsou pohlceni tím, co se děje doma.  „Dopadne to na Vás. Ten hluk, děti, nedostatek soukromí. Je to jako být zavřený v psychiatrické léčebně nebo ve vězení,“ pokračuje Rasha.

Právě připravuje večeři. „Budou to buď zelené fazolky s citrónem, nebo zelené fazolky bez citrónu,“ říká. Potom půjdou do postele. Každou noc usíná v slzách, protože myslí na rodiče, které zanechala v Sýrii.

Když v Bikée  zapadá slunce, pokouší se usnout i vyčerpaná Khairiya, která sdílí stan s dalšími šesti lidmi. Není to ale pláč dítěte s kolikou, co ji brání usnout, jsou to obavy z dalšího dne. Jako uprchlíci žijí v Libanonu již třetí rok. „Život zde se nezhoršuje,“ říká. „Také se ale nezlepšuje. Prostě chceme jít domů.“

Převzato a přeloženo ze stránek www.caritas.org.
Foto: Matthieu Alexandre/Caritas Internationalis (CI)