A stále přicházejí: syrští uprchlíci v Libanonu
13. srpna 2014 Blízký východ

A stále přicházejí: syrští uprchlíci v Libanonu

„Děti umíraly hlady. Nebylo mléko pro novorozence,“ říká Amal, sedmadvacetiletá matka, která nedávno uprchla z Damašku. Tak začíná reportáž kolegy Patricka Nicholsona z Caritas Internationalis, který se v červenci setkal se syrskými uprchlíky v Libanonu. Podobné příběhy však přichází také z Jordánska a dalších zemí.

„Lidé jedli kočky a psy. Ve vodě jsme vařili trávu, abychom z ní měli co nejvíce. Nesnášeli jsme den, protože nebylo nic k jídlu a nesnášeli jsme noc, protože nebylo nic k jídlu,“ pokračuje ve svém otřesném vyprávění Amal.

Syřané nadále překračují hranice do Libanonu a dalších sousedních států ve snaze utéci před válkou ve své zemi. I když to znamená žít v nejistotě jako uprchlík, nemají podle svých slov na výběr, protože musejí zachránit své děti.   

„Přišli o všechno, nejen o své domovy a svůj majetek, ale i vědomí vlastní hodnoty,“ říká Laurette Challita, koordinátorka Imigračního centra libanonské Charity pracující na severu země. „Naším úkolem je vrátit jim jejich důstojnost. Vrátit uprchlíkům kontrolu nad vlastními životy.“

Muž ve dveřích bývalého konferenčního sálu, přeměněného na přístřeší pro syrské uprchlíky.Uprchlíci žijí v provizorních stanových táborech, opuštěných budovách, případně v bytech pronajímaných těm, kteří si to stále mohou dovolit. Potřebují zaplatit nájem, elektřinu, jídlo a vodu. Děti potřebují chodit do školy, matky potřebují rodit v nemocnicích a ti starší z nich potřebují lékařskou pomoc.

Zatímco potřeby narůstají, zdroje se ztenčují. OSN prohlásila, že doposud obdržela pouze 28 % z 6,5 miliard dolarů potřebných na rok 2014.

„Mám dvouleté dítě. Když vidím matku s novorozencem, říkám jí, že musí jíst, aby mohla nakrmit své dítě. Láme mi to srdce, protože vím, že si to nemůže dovolit,“ říká Laurette Challita. Libanon je malá země s třímilionovou populací. S přílivem uprchlíků se proto jen obtížně vyrovnává.

„Jeden milion uprchlíků vytváří na Libanon velký tlak,“ říká otec Paul Karam, president Charity Libanon. „Třetinu naší populace nyní tvoří Syřané. Představte si, že by Británie, Itálie nebo USA musely přijmout tolik lidí.“

Rozsah krize je ohromující. Zhruba 2,8 milionu Syřanů uteklo do sousedních států, přičemž uvnitř země potřebuje humanitární pomoc téměř 10 milionů lidí.

„Nemáme dostatek potřebného materiálu, abychom pomohli každému,“ říká otec Paul Karam. „Nedostatek pomoci je skandální. Účet za tuto krizi by neměl platit Libanon.“

Charita nově příchozím nadále rozděluje hmotnou pomoc jako např. potravinové balíčky, kamínka a lůžkoviny. Její mobilní kliniky a zdravotnická centra poskytují základní lékařskou péči. „Jsme schopni zajistit dobrou úroveň péče,“ říká Dr. Joseph Dibeh, který pracuje pro charitní kliniku v Bejrútu. Je hrdý na to, že u nich během uplynulých dvou let nedošlo ani k jednomu úmrtí. „Je frustrující, že toho neděláme tolik, kolik bychom mohli. Místo aby uprchlíci museli přicházet za námi, měli bychom mít zdravotní stanice v místech, kde žijí a posykovat nonstop péči,“ pokračuje Dr. Dibeh.

Centrum pořádá pro děti, které kvůli válce nemohly do školy, různé kurzy, včetně počítačových.Charita provádí různé humanitární aktivity a postupně přechází z distribuce pomoci na poskytování životních dovedností a vzdělání pro děti. Od začátku tohoto roku se jí podařilo dostat do školy 60 000 dětských uprchlíků ze Sýrie.

Myra Nassif provozuje charitní komunitní centrum pro syrské uprchlíky v Dahr El Ain- Koura v severním Libanonu. Centrum poskytuje kurzy angličtiny, informačních technologií a kadeřnictví pro dospělé a dospívající. Mladší děti se mohou zúčastnit ‘Programu zrychleného vzdělávání’ a dohnat tak to, o co přišly v průběhu posledních tří let. Program jim pomáhá připravit se na vstup do libanonského školního systému, který funguje podle zcela jiných osnov než v Sýrii.

„Jejich prioritami jsou nájemné a jídlo,“ říká Myra Nassif. „Jakmile se ale začnou účastnit aktivit v centru, zamilují si je. Nezaměřujeme se na množství, ale na kvalitu služeb. Je to velmi náročná práce, ale když mi syrští uprchlíci řeknou, že zde máme nejlepší komunitní centrum v regionu, tak cítím, že to stojí za to." Centrum také poskytuje skupinovou terapii. Všichni uprchlíci se stali svědky násilí, viděli zabíjení, ztratili přátele a příbuzné.

„Po terapii začínají být více otevření. Začínají v noci spát,“ říká psychiatrička Monette Kraitem. „Nemůžeme vymazat jejich vzpomínky, ale můžeme jim pomoci čelit jejich současné situaci.“ Všichni uprchlíci mají stejné přání – vrátit se k životu, který vedli před válkou.

Hagar (v modrém) žije v opuštěném nákupním centru. Je těhotná, ale nemůže si dovolit porodníka.Hagar je 28 let, ale vypadá na 40. Pochází z Hamá, syrského města, které bylo jednou z hlavních arén tři roky trvající občanské války. Odešla, když válka začala a vrátila se minulý rok, aby tam porodila svou dceru. Kvůli obklíčení ale ve městě uvízla. „Během dne trvalo bombardování dvě nebo tři hodiny, v noci to bylo horší,“ říká Hagar. Podařilo se jí utéci skrz tunely vybudované Francouzi ve dvacátých letech minulého století a porodila v nemocnici. Odtamtud přišla do severního Libanonu, kde, společně se 120 rodinami, žije v obrovském opuštěném nákupním centru. Je to horké, zatuchlé a klaustrofobické místo.

Hagar v arabštině znamená „let“. Ve Starém zákoně byla Hagar milenkou Abraháma a matka Izmaela, praotce všech Arabů. Oba byli vykázáni do pouště, ale bůh slyšel jejich nářek a zachránil je. Podobně úpěnlivá prosba se objevuje i po 4000 letech. Hagar, zvedajíce oči k nebi, říká: „Doufám, že Bůh slyší naše modlitby za mír v Sýrii a že jednoho dne budeme moci jít domů.“

Článek převzat ze stránek caritas.org.
Autor fotografií: Matthieu Alexandre z Caritas Internationalis