31. května 2011
Gruzie
Rozhovor s Janou Kowalovou, dobrovolnicí Charity Gruzie a Charity ČR. Jana pracuje na projektu občanské participace v Samtskhe/Javakheti a učí angličtinu v malé arménské vesničce na jihu Gruzie.
Jana Kowalová (23) pochází z městečka Vratimov u Ostravy. Vystudovala VOŠ Caritas v Olomouci a v současné době dokončuje bakalářskou práci na téma "Projekt tréninku arménských, gruzínských a českých dobrovolníků sociálních služeb" na Univerzitě Palackého v Olomouci. A již deset měsíců spolupracuje jako dobrovolnice na charitních projektech v Gruzii.
Už deset měsíců žiješ a pracuješ v Gruzii. Proč právě Gruzie?
V Gruzii nejsem poprvé. Přijela jsem sem už v roce 2009 v rámci své školní praxe – dva měsíce jsem strávila v Gruzii, jeden v Arménii. Po studiu na VOŠ Caritas jsem si chtěla dát pauzu a také vyzkoušet EDS (Evropská dobrovolná služba). V Gruzii jsem měla zázemí, přítel je Gruzín, a kontakty, takže bylo docela lehké stát se dobrovolníkem pro Charitu Gruzie.
Zmínila jsi Evropskou dobrovolnou službu. Jak se člověk stane dobrovolníkem? Existují nějaké speciální požadavky?
EDS by měla být otevřená všem mladým, proto není potřeba splňovat žádné speciální požadavky. Dobrovolníkem se člověk může stát tak, že kontaktuje některou z vysílajících organizací v ČR, které mu buď nabídnou volné dobrovolnické pozice podle jeho zájmu, nebo si organizaci člověk najde sám a vysílající organizace mu pomůže napsat žádost o projekt.
A jak vypadá práce dobrovolnice v gruzínské Charitě?
Každý týden odjíždím z Tbilisi do jižní části země. Tři dny v týdnu totiž trávím v oblasti Samtskhe/Javakheti jako asistentka projektu občanské participace, který tu realizuje Charita Gruzie a Charita Česká republika. Takže jsem hodně v terénu. Dělám fotky, pomáhám s vyplňováním dotazníků, jezdím na monitoring, evaluaci. Prostě co je třeba pro zdárný průběh projektu. Jeden den v týdnu taky učím angličtinu a globální rozvojové vzdělávání v arménské vesnici Tsinubani. Zbylé dva dny v týdnu, kdy jsem v Tbilisi, připravuji projekt tréninku pro dobrovolníky z gruzínské a arménské Charity v Čechách.
Co si mám představit pod občanskou participací v Gruzii?
Už před příjezdem mě zaujal nápad projektu – práce s odlehlými komunitami a podpora místních vesnických výborů. Aby se místní lidé spojili a vyřešili aspoň některé své společné problémy.
Naplnila se tvoje očekávání?
Ono v praxi je to složitější než papíře.
V jakém smyslu?
Komunikace s komunitami je mnohem těžší než jsem myslela. Priority zdejších vesničanů jsou jasně dané: včas zasadit, včas sklidit. To je nejdůležitější a je potřeba tomu přizpůsobit vše ostatní. Práce v komunitě je tak většinou až na druhém místě. Třeba kurzy gruzínštiny pro dospělé začaly, až skončila práce na polích. Ale na druhou stranu, když už se ti lidé do něčeho pustí, chtějí to dotáhnout do konce. Tak zapálené dospělé studenty jsem ještě neviděla.
Říkala jsi, že také učíš angličtinu v jedné z arménských vesnic. Liší se nějak arménská škola od těch českých?
Na první pohled snad jen tím, že je menší. V celé škole je ve 12 třídách asi padesát dětí, někdy jsou ve třídě jen 2 žáci. Třídy jsou malé, s dřevěnými lavicemi. V každé místnosti jsou železná kamínka. Pro mě je ale v první řadě nejdůležitější se do školy vůbec dostat. Je to opravdu dost odlehlá vesnice a jede tam jen jeden autobus denně. Ale jen tam. Zpátky pro mě jezdí bud řidič projektu, nebo sejdu zpátky společně s učitelkami – Gruzínkami, které taky bydlí v nejbližším městečku, odkud mi už jede maršrutka do Akhalcikhe, kde přespávám u jedné hodně aktivní staré paní. Když mi ujede ten jediný autobus tam, musím jít do vesnice skoro pět kilometrů pěšky. Ale je to krásná procházka, s výhledem na hory, protože vesnice leží v nadmořské výšce přes 1 300m nad mořem.
Jak tedy vypadá hodina angličtiny v arménské škole v Gruzii?
Mám spojenou třídu páťáků a šesťáků, celkem dvanáct dětí. Při hodině je přítomná i jejich paní učitelka, která občas překládá do gruzínštiny, protože děti tady mají angličtinu teprve druhý rok a pořád je to celkem novinka. Snažím se jim ukázat jazyk i skrze různé aktivní hry, chci je rozmluvit, rozhýbat. Je to trochu jiný styl učení, než na jaký jsou zvyklí.
Co na tvoje snahy o interaktivní výuku říká místní paní učitelka?
Je to docela mladá holka. Zdá se, že se jí to líbí. Občas vidím, jak si zapisuje a je ráda, když jí dám nějaké nakopírované aktivity. Dokonce se mi pochlubila, že sama vymyslela hru. Takže snad i pro ni je to inspirace.
Pokud vím, nejsi učitelka a nikdy jsi neučila. Z čeho čerpáš inspiraci ty?
Inspiraci na aktivity čerpám z knížky Angličtina hrou a taky jsem probrouzdala hodně učitelských webovek. Nejsem učitelka, proto si nekladu vysoké cíle na to, kolik nového se děti naučí. Spíš chci, aby k angličtině získaly vztah a aby je bavila.
Kromě angličtiny se snažíš do výuky dostat i prvky GRV (globálního rozvojového vzdělávání). O co konkrétně jde?
Snažím se ve svých hodinách angličtiny pomocí různých aktivit seznámit děti se životem a problémy dětí v jiných částech světa. To je pro ně větší novinka než angličtina sama. Proto jsem začala s nejjednoduššími aktivitami. Z manuálů GRV, které vydala Charita ČR, jsem vybrala ty, které ukazují podobnosti a rozdíly v životě dětí v Gruzii, Mongolsku, Senegalu a České republice. Navíc tyhle aktivity nejsou složité na slovní zásobu. Zatím jsem měla jen pár hodin, ale žáky to baví. Hodně se zapojují a reagují, což je super.
V Gruzii žiješ, pracuješ, máš tu partnera. Dobrovolnická služba ti ale za pár týdnů končí. Jak vidíš svoji budoucnost? Plánuješ v Gruzii zůstat nebo se vracíš do Čech?
Po prázdninách se vracím do Čech. Chtěla bych pokračovat v magisterském studiu. A pak se uvidí, jestli se s přítelem vrátíme do Gruzie nebo zůstaneme v Čechách.
Děkuji za rozhovor.
Ilona Gajdíková, Charita ČR
