6. ledna 2005 Indonésie

Deník Louisy Croweové, zpravodajky Caritas Austrálie v indonéském Medanu: Čtvrtek, 6. ledna 2005

Aktuální zpravodajství z Indonésie

Vstala jsem brzy ráno a spolu s Jamiem (Caritas), Catherine (CAFOD) a Yudi (CRS) jsme se vydali na letiště chytit letadlo do Meulabohu. Letadlo si k přepravě pomoci i pracovníků najala humanitární organizace Mercy Corps, která buduje v tomto zničeném městě svou základnu. Na letišti však čekalo velké množství pomoci a příliš mnoho lidí, takže dva z nás, kteří nebyli na místě nutně potřeba, se do letadla nedostali. Chtěla jsem letět, abych si situaci na místě prohlédla, ale samozřejmě nebyla jiná možnost, bylo především nutné dostat k postiženým lidem humanitární pomoc. V malém letadle je možné přepravit jen omezené množství nákladu. Je zvláštní, jak tu člověk začíná uvažovat. Na zpáteční cestě z letiště jsem se přistihla, jak se snažím odhadnout, jaké množství potravin a léků by vážilo stejně jako já - o ničem takovém jsem na Štědrý den rozhodně nepřemýšlela. Teď se mi to zdá hrozně dávno.

Jedním z důvodů, proč chce Caritas působit v Meulabohu, je fakt, že Catholic Relief Services (CRS), vůdčí organizace federace katolických humanitárních organizací Caritas Internationalis, zaměřuje své úsilí na Meulaboh a oblasti jižně od něj. Právě sem 26. prosince směřoval hlavní nápor zemětřesení a tsunami. Tisíce obyvatel zahynuly nebo jsou pohřešovány - Jamie později hlásil přibližně 18 až 20 tis. mrtvých, ale očekává se, že tento počet dále vzroste. Edi z JRS do oblasti letěl a snažil se něco zjistit o jednom ze svých kolegů a členech své rodiny, kteří jsou stále pohřešováni. Opravdu těžký úkol. Celý den jsem myslela na to, jestli už nějaké informace získal. Dosud to nevím. Řada australských novinářů se dotazovala na sirotky, kteří jsou odváženi z Acehu. Fakta neznám, ale pokud se o děti může starat jejich komunita, nebo alespoň lidé z jejich regionu, zdá se mi smutné je odtud odvážet. Vlastně by to měla být až poslední možnost.

V 10 hodin jsem se s Ingvild z JRS zúčastnila první schůzky CMAC (Civilian Military Aid Cooperation), kterou zorganizovala australská vládní agentura AusAID. Na schůzku, jejímž cílem bylo prodiskutovat koordinaci přepravy pomoci i pracovníků do Banda Acehu, se sjeli zástupci TNI, australské a singapurské armády, OSN, Červeného kříže, Mezinárodní organizace pro migraci a řady místních i zahraničních nevládních organizací. Sílí pocit frustrace, jak se stále víc lidí i s dodávkami pomoci snaží dostat na spojnici Medan-Banda Aceh a zásilky s pomocí se hromadí na letištích. Zástupci australské a singapurské armády vysvětlili, které vojenské prostředky jsou k dispozici (letadla a vrtulníky), jak koordinovat požadavky na přepravu a stanovovat priority a představili postupy, které budou zavedeny. Smyslem schůzky bylo také setkat se se zástupci ostatních organizací a navázat kontakty, abychom mohli svou činnost lépe koordinovat a pokusit se tak vnést trochu řádu do cvrkotu a chaosu, který ve městě panuje. Byla také vysvětlena příčina opožděných a zrušených letů na letištích v Medanu a Banda Acehu. Provoz v Medanu vzrostl z přibližně 35 letů denně asi na 350, v Banda Acehu ze 4 na 130. Kolem letiště se shlukují místní a pozorují stovky vojenských i civilních letů. Občas se to všechno zdá trochu zvláštní a neskutečné.

Jamie volal z Meulabohu a já jsem se ho ptala na situaci. Řekl, že oblast je neuvěřitelně zničená a domy u pobřeží byly úplně smeteny. V místě působí řada organizací, které poskytují zdravotnické služby, léky, vodu a zajišťují hygienu. Je třeba poskytnout přístřeší mnoha lidem, kteří přišli o domov. V distribuci dodávek a organizaci uprchlických táborů se silně angažuje TNI.  Na Jamieho velmi zapůsobil pohled na lidi, kteří už začínají opravovat své domy, nakupovat na tržišti a snaží se alespoň trochu vrátit do normálního života. Jejich houževnatost tváří v tvář tragédii je ohromující.

Rozhodla jsem se, že se s pracovníky JRS vydám do Banda Acehu po zemi. Museli jsme začít rychle jednat, abychom co nejdříve získali příslušné povolení a mohli vyrazit. Na letišti jsme zašli do kanceláře indonéského úřadu sociálního rozvoje a viděli obrovský letištní hangár s tunami humanitární pomoci. Jeden z pracovníků nám pověděl, že ještě před pár dny byl hangár plný téměř po střechu - zdá se, že se věci hýbou kupředu. Povolení jsme dostali a začali plánovat, co budeme potřebovat s sebou. Napíšu pár zpráv a pak si seženu zásoby potravin na dobu pobytu, protože na místě samozřejmě nic k dispozici není. JRS mi půjčí spací pytel.

Pár telefonátů a plány se úplně převrátily! Mluvila jsem s lidmi v naší australské kanceláři, kteří si myslí, že je prozatím lepší, pokud zůstanu tady v Medanu, abych mohla dál posílat do Austrálie pravidelné informace o vývoji v Acehu, o potřebách, které se objevily, a o tom, jak bychom na ně mohli co nejadekvátněji reagovat. Po všem tom úsilí jsem zklamaná, ráda bych se vydala pryč z Medanu. Už jsem začala nakupovat trvanlivé potraviny na cestu. Koneckonců ale každý máme svoji roli a myslím, že si je místo toho můžu dát dnes k večeři!

Louise