8. ledna 2005 Indonésie

Deník Louisy Croweové, zpravodajky Caritas Austrálie v indonéském Medanu: Sobota, 8. ledna 2005

Aktuální zpravodajství z Indonésie

Hluboce mne zasáhl pohled na obyvatele Acehu scházející se k páteční modlitbě u velké mešity Raya Baiturrahman. Dojal mne příběh jednoho muže, který ušel kilometry, aby se přišel do mešity pomodlit, a když tam byl, začal naříkat nad svou ztrátou. Když uhodilo tsunami, právě jel svým náklaďákem po jižním Acehu. Po návratu našel svůj dům zničený a celá jeho rozvětvená rodina zahynula. Nepodařilo se mu ani najít jejich těla. Pohřbil těla cizích lidí, která ležela všude kolem. Je těžké si představit, jak osamoceně se musel cítit i přes útěchu, kterou mu poskytuje jeho víra.

Dnes, kdy se do Acehu přemísťuje řada organizací v rámci humanitární pomoci, vyvstávají otázky o jejich dopadu na lidi a jejich cítění, především náboženské cítění. S tolika zástupci OSN a dalšími humanitárními pracovníky často vzniká sekundární ekonomika, která zajišťuje jejich potřeby. Existuje řada organizací, které jsou silně motivovány křesťanským evangeliem, což může v této převážně muslimské provincii vyvolat napětí, nebo dokonce i odpor. Některé muslimské skupiny se mohou cítit ohroženy křesťanskými skupinami, které přijely a distribuují pomoc zranitelným lidem. Některé z těchto prvků se objevují a skutečně způsobují nové problémy, které mají vliv na obyvatele Acehu. Organizace Catholic Relief Services (CRS) jedná s muslimskými organizacemi o svých programech a o možné spolupráci.

Byl to další den jednání a psaní. Na letišti jsme vyzvedli Georga z Caritas Rakousko a stavili se v Jesuit Refugee Services (JRS). Často jsem se během dne snažila zkontaktovat s Ingvild, koordinační pracovnicí, abych zjistila, jak proběhla jejich cesta do Banda Acehu. Nakonec jsme spolu mluvily, říkala, že cesta proběhla v pořádku.

Dnes mi napsala o svých dojmech:

"Dnes jsem se procházela po Banda Acehu. Taky máte pocit, že když jste něčemu silně vystaveni prostřednictvím televize a pak to vidíte na vlastní oči, cítíte se tak trochu podvedeni, protože to není tak hrozné, jak jste si mysleli? Tak tohle bylo úplně jinak. Vůbec jsem nebyla připravena na tak obrovskou zkázu. Je všude. Dokonce i kilometry daleko od oceánu. Kdybych tak věděla, jak velké ploše by to odpovídalo třeba v Oslu nebo jiném městě, které znáte, abyste si to mohli lépe představit... Skutečně je ten prostor obrovský. A to už se 11 dní pracuje na odstranění trosek...

V Timoru a Maluku alespoň vidíte, že to jsou trosky domů. Tady je všechno rozdrceno s výjimkou několika náhodných zbytků domů, které z nějakého důvodu zůstaly stát. Některé domy se posunuly o řadu metrů. Pokroucený kov mezi tím byla dříve auta. A mezi tím vším vidíte důkazy, že se kdysi jednalo o lidská obydlí. Fotky na zemi, malý žlutý medvídek, oblečení, kuchyňské nádobí.

Stále ze sutin vytahují těla, především v okrajových částech Banda Acehu, ale viděla jsem to i v centru města. Teď vím, jak vypadají a jak jsou cítit jedenáct dnů stará těla. Zastavili jsme u otevřeného masového hrobu a já jsem udělala několik fotek. Úcta k mrtvím mi dala sílu, abych se nepozvracela a neomdlela při pohledu na hnijící lidské údy trčící z plastových pytlů. Některá těla dokonce ani nebyla zakryta. Nedostanou jméno a ani je nespočítají… a hrob bude zasypán.

Utečenci jsou teď většinou v táborech a z toho, co jsem viděla, se zdá, že jejich základní potřeby jsou do jisté míry v Banda Acehu a v okolí uspokojeny. Lidé jsou ale traumatizovaní a zmatení, přišli úplně o vše. Doufám, že se z toho nevyvine situace "roků apatie v táboře", ale bezmocnost těch lidí právě teď chápu. Chystá se schůze JRS, doufám, že se v průběhu týdne sejdu i s dalšími organizacemi.

Každý den jsou cítit dodatečné slabé otřesy. Dnes byly jen slabé.

To jsou mé první dojmy."

Louise