3. ledna 2005 Indonésie

Příběhy z dějiště katastrofy

Vyprávění pátera Andreho Sugijopranota, ředitele JRS Asie a Tichomoří

Byla neděle dopoledne, druhý den roku 2005, ale v Banda Acehu si podle všeho nikdo neuvědomoval, že je svátek. Jediné, co nám připomínalo, že je dnes neděle, byl katolický kostel sv. Josefa, který zůstal neporušen. V kostele se sešlo několik lidí a čekalo na nedělní svátost oltářní, ale kněze nebylo nikde vidět. Nedaleko kostela jsme viděli několik potápěčů z TNI, kteří se pokoušeli vynášet z řeky mrtvá těla. Během půlhodiny vyzvedli z vody čtyři. Později byla spolu s jinými těly posbíranými v různých částech města převezena, většinou vozidly TNI, do několika masových hrobů na okraji města.

S touto pochmurnou scenérií za zády jsme se vydali k letišti, abychom zjistili, co se stalo s pytli na ukládání mrtvých, které s pomocí námořní pěchoty poslala JRS z Jakarty. Hangár byl doslova nacpaný balíky s humanitární pomocí a pytle na mrtvé zůstaly ležet pod těmito hromadami. Ptali jsme se na naši zásilku důstojníka, který měl službu, ale nedokázal nám dát žádnou přímou odpověď. Ubezpečil nás však, že všechny balíky s pomocí, zejména ty, které se používají při odklízení mrtvých, se využijí bezprostředně poté, co do skladu dorazí. Zatímco jsme spolu mluvili, dorazil náklad a skupina vojáků náhle naskákala na nákladní auto, nasadila si rukavice a roušku a odjela sbírat mrtvé. Vnímali jsme to jako projev vážnosti, se kterou vojáci k odklízení mrtvých přistupují.

Poblíž letiště prodávali lidé zeleninu a vajíčka. Na zpáteční cestě do kanceláře jsme zastavili u stánku vedle silnice, kde nám lidé vyprávěli, jak je katastrofa postihla. Ve středisku organizace People's Crisis Centre (PCC) stálo před informační tabulí mnoho lidí, kteří hledali zprávy o pohřešovaných. Na vývěsce visely i informace o distribuci rýže a možnostech dočasného přístřeší.

Večer jsme jeli do kanceláře národní koordinační agentury pro pomoc uprchlíkům a zmírnění následků katastrofy. Připojil se k nám muž jménem Muhammad z tábora Al-Istiqomah ve Lhok Nga, aby nám ukázal cestu do Lhok Nga. V kanceláři jsme dostali propustku do letištního skladu. Pak jsme se vydali na letiště vyzvednout dodávky. Ne všechno však bylo k dispozici - dostali jsme jenom sušenky, přikrývky a cukr, a to v menším množství, než jsme čekali. Rozhodli jsme se tento problém nadnést na další koordinační schůzce organizací poskytujících pomoc. Vrátili jsme se do Banda Acehu pro rýži. Dostali jsme padesát pytlů rýže po přibližně dvaceti kilogramech.

Cesta do Lhok Nga byla dost děsivá. Všechny vesnice, až na jeden či dva domy, byly smeteny. Na krajnici jsme viděli ležet mrtvá těla a na cestě se stále válely trosky.  Po chvíli na nás Muhammad křikl: Doprava! Vzápětí tmu prořízl paprsek světla z místní mešity a osvítil nekonečné řady provizorních stanů. Ze stanů vybíhali muži a ochotně nám pomáhali vyložit náklad.

Když jsme dorazili zpátky do kanceláře, bylo už dost pozdě.

Dosud jsme identifikovali tři hlavní problémy:

1.        nedostatečná koordinace práce nevládních organizací a státních orgánů

2.        poškozené cesty a trosky velmi znesnadňují dopravu do postižených oblastí

3.        problém s dopravou dále prohlubuje nedostatek řidičů 

V mnoha oblastech stále leží rozkládající se mrtvá těla.

Distribuce pomoci

JRS už poblíž kanceláře v Banda Acehu zahájila provoz veřejné kuchyně, která slouží asi pěti tisícům uprchlíků. K zajištění provozu této kuchyně jsou třeba další síly. K 3. lednu JRS také zajistila tři kamiony s humanitární pomocí. Zatím jsme se dostali pouze do Banda Acehu a okolí. JRS má v úmyslu rozšířit svou činnost i do Meulabohu, kde v současné době působí pouze TNI. Současným prvořadým úkolem je poskytnout potraviny.

Fungují dvě kanceláře JRS, jedna v Medanu a druhá v Banda Acehu. Kancelář v Banda Acehu se soustředí na logistickou podporu a lékařskou pomoc. Kancelář v Medanu slouží jako informační středisko a koordinuje dodávky směřující do Acehu. Zároveň se připravuje na pomoc uprchlíkům, kteří přijdou do Medanu z Acehu.

Doporučení

1.  Velmi potřebná je zdravotnická pomoc, a to po fyzické i psychické stránce.

2. Veškeré zúčastněné strany by se měly zamyslet nad poskytnutím sice dočasného, ale kvalitního přístřeší, protože v několika oblastech byla infrastruktura téměř beze zbytku zničena.

3. Lepší koordinace mezi nevládními organizacemi a státními orgány.

Andre Sugijopranoto, JRS

3. ledna 2005, Banda Aceh