28. července 2004 Jižní Súdán

Tábory Kalma a Belil

Reportáž z Jižního Dárfúru

             Asi třicet kilometrů od rušného hlavního města Jižního Dárfúru Nyala leží uprchlický tábor Kalma. Prašná cesta vedoucí do tábora je lemována pásem zeleně, za ním se táhne do nekonečna vyprahlá poušť. Město necháváme za zády, provoz na silnici řídne. Míjíme několik vesnic. Tak daleko od města se vypraví jen málokdo, ale 80 000 obyvatel tábora Kalma tu našlo svůj nový domov. A především útočiště před všudypřítomným násilím.

             Jelikož tábor Kalma patří k lépe dostupným táborům v oblasti, těší se pozornosti hned několika humanitárních organizací. Provizorní přístřešky, rozeseté do nedohledna ve vyprahlé krajině, jsou většinou zastřešeny modrými plastikovými plachtami, poskytujícími dostatečnou ochranu před právě propuknuvšími dešti.

Partnerská organizace Caritas Internationalis Sudo vybudovala v táboře dvě vodní pumpy. Ženy a děti se tlačí kolem a čekají na svůj příděl vody na pití, vaření a praní.

            Uprostřed tábora stojí budova školy a velký stan s nápisem “Zdravotní středisko“. Po obou stranách silnice si lidé vystavěli stánky, v nichž prodávají ovoce, ošacení a nejrůznější drobnosti. Díky blízkosti města je improvizované tržiště plné prodejců a zboží, zákazníku je tu však jen málo.

            Na místě, kde se rozdává potravinová pomoc, je situace opačná. Ve frontě čeká asi osmdesát žen, jejichž pestrobarevné šaty ostře kontrastují s jednotvárnou žlutí pouště. Příjezd vozidla patřícího některé z humanitárních organizací pokaždé vyvolává srocení lidí, kteří se tlačí okolo v naději, že automobil přiváží zásilku životně důležitých zásob. Zaměstnancům organizací, které pracují v mnohem menším táboře Belil, se dostává přivítání ještě bouřlivějšího.

            Tábor Kalma těsně sousedí s táborem Belil, a tak je na první pohled těžké rozeznat, kde jeden končí a druhý začíná. Rozdíl mezi nimi je však přesto dobře patrný. Zatímco v Kalmě jsou téměř všechna obydlí zastřešena plastikem, chatrnost belilských přístřešků bije do očí. Na bambusových rámech se ve větru třepotají jen děravé kusy látky.

            Dvě třetiny rodin z tábora Belil brzy obdrží plastikové plachty od súdánské humanitární organizace Sudo. Navzdory blízkosti tábora Kalma pracují v Belilu jen dvě agentury, Sudo a Světový potravinový program (WFP).

            Na volných prostranstvích mezi přístřešky odpočívá několik vyhublých oslů. Pod stromem leží na bambusové posteli sedmdesátiletý muž jménem Norakan. Poté, co utekl ze své vesnice před nájezdy ozbrojenců, pochodoval 60 kilometrů pouští pod žhavým africkým sluncem. Na zádech má jizvy po ranách, které mu uštědřili Džandžavíd. Vypráví nám, jak přišel o život jeho bratr.

            „Džandžavíd zaútočili na naší vesnici a zavraždili mého bratra. Odvedli 70 koz. Nechali nám jen osly. Přišel jsem do tábora s celou rodinou. Nemáme žádné peníze, a tak moji synové chodí každý den do města hledat práci.“ Vydělají si 100 až 500 súdánských dinárů (15 až 50 Kč).
 

            „Potřebujeme pomoc. Od Sudo jsem dostal přikrývku, ale nemáme co jíst,“ říká nám Norakan.

            Příběhy jeho sousedů jsou podobné. Jeden z nich nám popisuje, jak jej Džandžavíd obrali o všechny peníze a dobytek a zanechali ho v poušti jen s několika prázdnými hrnci.

            Jedna žena nám ukazuje traviny, které nasbírala v okolí tábora. Tato namáhavá činnost však přináší jen chabou odměnu. Večeře uvařená z trávy jen stěží zažene křeče hladu.

            V táborech, stejně jako v okolních městech a vesnicích, leží břemeno každodenních životních starostí hlavně na bedrech žen. Jsou to ony, kdo se snaží nakrmit děti a kdo pečuje o nemocné. Jelikož v Belilu není zdravotní středisko, lékařská péče je nedostupná. Většinu času tráví sběrem travin a pumpováním vody z jediné studny, která slouží pro 8 000  rodin.

            Ve svých vesnicích se dnešní uprchlíci živili zemědělstvím, ale v Belilu nemají půdu, osivo, ani zemědělské nástroje. Jejich pole leží ladem. Hladomor může zasáhnout nejen tábory, ale i celý kraj.

            Kdyby jim vláda byla schopná zaručit bezpečnost, rádi by se vrátili do trosek svých vesnic. Jen pomalu se smiřují s tím, že budou v Belilu muset zůstat až do skončení období dešťů.

            Pokud však mají přežít několik příštích měsíců, budou potřebovat pomoc mezinárodního společenství. A i když jsou vděční za všechno, co jim humanitární organizace poskytují, zároveň se obávají, že deště jejich situaci dále zhorší. Kromě toalet a sítí proti komárům, které jsou nezbytné pro boj s epidemiemi, potřebují také základní nezbytnosti, jako jsou potraviny, voda a léky.

Margaret Ann McShane