Channy, kambodžská holčička před pár týdny poprvé prohlédla
2. dubna 2012 Kambodža

Channy, kambodžská holčička před pár týdny poprvé prohlédla

Neang Channy žije se svým dědečkem a vyrůstá díky pomoci od tet a strýců v malé vesničce v provincii Takeo. Po vyšetření, které zajistila Charita ČR, u ní lékaři zjistili oční vadu, kvůli které odmalička viděla jen světlo a tmu a obrysy v mlze. Díky velmi silným brýlím poprvé uviděla detaily, rysy tváře svých nejbližších. Může tak chodit do školy, hrát si se svými kamarády a pomáhat rodině s domácími činnosti.

Zdravotně postižených žije v Kambodži opravdu hodně a jejich počet stále roste. Můžou za to jednak špatné životní podmínky místních obyvatel, jednak špatné povědomí o zdravotní prevenci a léčbě. Obecně je slovo “postižený” v Kambodži málo používané a ne příliš známé. Charita Česká republika ve spolupráci s místním partnerem CRS zahájila na konci roku 2010 projekt, který pomáhá situaci postižených řešit.

Channy se ráda dívá na televizi. Jejich televize totiž neměla zvuk, dříve ji nemohla ani poslouchat.V únoru navštívila některé rodiny s postiženými dětmi programová administrátorka Charity ČR, Barbora Vodičková, která v Kambodži asistovala s přípravou plánované výstavy na podporu dětí s postižením. Navštívila i domov malé Channy, která díky projektu Charity ČR dostala v prosinci 2011 brýle. Channy navštěvuje jednu z podporovaných škol. Barbora měla možnost strávit s ní několik minut a zeptat se, jak se její život změnil po zdravotním vyšetření a po té, co učitelé z její školy prošli školením ve speciální pedagogice.

Když se Barbora Channy zeptala, co ji teď, když vidí, nejvíce baví dělat, odpověděla Channy, že teď může dělat daleko víc věcí než předtím. Baví ji číst, hrát si s dětmi a taky se ráda dívá na televizi. Dodává, že jejich televize nemá zvuk, tak se nikdy nemohla dívat. 

Channy po chvíli přináší knížky a předvádí, jak umí číst. Je patrné, že dlouhá nepřítomnost zraku nebude brzy vůbec poznat. Channy čtení a učení moc baví, což dokazují i její výsledky ve škole za pouhý měsíc od začátku nošení brýlí. Poprvé a na dlouhou dobu naposledy navštívila očního lékaře v předškolním věku, brýle ale tenkrát nedostala. Ve škole nikdo její „postižení“ neřešil. Vždy seděla v poslední lavici a nikdo jí s výukou nepomáhal. Nemocnice je hodinu cesty a náklady na vyšetření si nikdo z Channiny rodiny nemůže dovolit.

Channy i dědečkovi pomáhají další členové rodiny, kteří jim dávají jídlo, což vysvětluje projektový asistent Touch Bona: „Komunitní život v Kambodže funguje v přátelském duchu, lidé jsou tu zvyklí si navzájem pomáhat.“ Stejně jako sousedy živí rodinu převážně malé rýžové pole a drobné hospodářství okolo jejich přístřešku. Z vlastního mlýnu na rýži získávají příjem okolo čtyřiceti dolarů na měsíc. I Channina maminka občas pošle peníze z hlavního města, kde pracuje v továrně na oblečení. Mnohé rodiny v okolí musí vystačit i s menším příjmem, než má Chaninna rodina. Naději na zlepšení situace u všech představuje vzdělanost dětí a následné získání lépe placených prací.

V pořadí druhé a klíčové vyšetření Channinných očí přišlo až v roce 2012, kdy Charita ČR zahájila projekt na pomoc dětí s postižením a jejich začleněním do školní výuky. Channy tak kromě vyšetření dostala i předepsané brýle. I když přes ně bohužel nikdy neuvidí na sto procent, její zrak se velmi zlepšil. Na otázku, co se v jejím životě nejvíce změnilo, odpovídá, že mnoho: Ač mám brýle jenom měsíc a zvykám si, můžu chodit do školy sama. Můžu se učit číst a psát. A děti ve škole mě dokonce berou víc mezi sebe a můžu si s nimi hrát. I doma víc pomáhám.“

Děti v první a druhé třídě se učí psát na dřevěné destičky, sešity a pera dostávají, když umí číst.Channy se ve škole daří jak kvůli novým brýlím, tak i díky změněnému přístupu během výuky ve škole. Její třídní učitel prošel školením ve speciálních technikách vzdělávání a dnes už ví, jak  má děti s postižením při výuce podpořit. Channy sedí v první lavici a dostává se jí od učitele speciální pozornosti. Aby dosáhla úrovně svých spolužáků, má ještě co dohánět. Přesto má konečně ty správné podmínky, aby je mohla ve znalostech dohonit.

Jiná učitelka místní školy, členka pracovní skupiny inkluzivního vzdělávání, komentuje obecně viditelné dobré výsledky projektu slovy: Ještě před rokem bych do své třídy postižené dítě nepřijala. Vůbec bych nevěděla, jak s takovým dítětem pracovat. Dnes máme samostatnou třídu pro hluchoněmé, vybudované bezbariérové přístupy a proškolené učitele.“ Projekt chválí také ředitel školy, který je zjevně projektem nadšen. Dodává: „Sám mám dvě hluchoněmé dcery, které se nikdy nenaučily číst a psát. Je to největší paradox v mém životě. Já učitel mám doma nevzdělané dcery.“ Dá se předpokládat, že kdyby Charita ČR přišla s projektem o pár let dříve, mohly by jeho dcery nyní žít úplně jinak.  

Od prosince 2011 pomohla Charita ČR vyšetřit prozatím 222 dětí z provincie Takeo. Celkové číslo ještě stoupne. Vyšetřující lékaři doporučili 43 dětí na další zdravotní prohlídky v nemocnicích v Takeu. U deseti dětí zjistily motorické problémy, u 31 dětí poruchy vidění a u dvou dětí kožní onemocnění. Dvacet dětí doporučili k dalším prohlídkám v nemocnici v Phnom Penhu, kde jedenáct dětí dostalo léky na léčbu ušních onemocnění a jedno dítě muselo podstoupit vyšetření na neurologii. U celkem 39 dětí lékaři diagnostikovali lehkou mozkovou dysfunkci.

V rámci projektu Charita ČR uspořádala školení pro učitele v oblasti speciální pedagogiky a inkluzivního vzdělávání, vypracovala školicí materiály a manuály, které pomůžou lépe určit potřeby každého dítěte. Pracuje s rodinami dětí s postižením a se členy místních komunit. Mapuje, kolik dětí díky svému postižení nechodí do škol, zjišťuje proč a následně je pomalu začleňuje do školní docházky. Spolupracuje se zástupci místního ministerstva školství, zastupiteli provinčních a krajských školských úřadů a vypracovává s nimi materiály pro použití ve školách na celonárodní úrovni. Na projektu spolupracuje též s dalšími neziskovými organizacemi, například s mezinárodní Hendicap International a místními organizacemi.

Komunitní život v Kambodži funguje v přátelském duchu, lidé jsou tu zvyklí si navzájem pomáhat.Chlívek patnáctičlenné rodiny schovává dvě pěkně vykrmená prasata.

Místní učitelé nevyžadují uniformy od nejchudších dětí. Stačí, když dodrží správné barvy.Speciální třída pro hluchoněmé žáky vznikla díky projektu Charity ČR.

Kambodžské děti se o přestávce opravdu nenudí. Všichni ji tráví hraním si venku na čerstvém vzduchu.