Děti s postižením nepotřebují jen lékařskou podporu
6. února 2012 Kambodža

Děti s postižením nepotřebují jen lékařskou podporu

Kambodžský učitel Em Kan žije ve vesnici Trapeang Raing v provincii Takeo. Má pět dětí a se ženou pěstují rýži a chovají zvířata, aby zvýšili příjem domácnosti. V roce 2011 spadl z vršku palmy a zlomil si kyčel. Díky zranění pochopil víc než ostatní smysl projektu na podporu dětí s postižením.

Výrazy „postižený“ či „s postižením“ není v Kambodži obvyklý a ani jejich definice není příliš jasná. Organizace Catholic Relief Service (CRS) společně s Charitou ČR a s podporou Charity Vietnam začala v roce 2010 nejdříve s vysvětlováním pojmu na úrovni Ministerstva školství. Následně prošli školením o inkluzivním vzdělávání neboli o zapojení dětí s postižením do školní výuky učitelé a zástupci z vybraných vesnic. Em Kan se do projektu zapojil jako člen pracovní skupiny v listopadu 2010.  Prošel školením a společně s dalšími členy skupiny vyrazil na návštěvu do Vietnamu, kde podobný projekt běží pár let.

O rok později, v září 2011 poznal na vlastní kůži, co znamená být označen za člověka s postižením. Po zranění kyčle následovaly operace a nákladná tříměsíční léčba, kvůli které musel prodat část majetku. Cítil se neužitečný a býval podrážděný, protože musel chodit o holi. Hýbal se jen kvůli jídlu, chození na toaletu a drobnému procházení po domě. Špatně nesl, že ho někteří přátelé a sousedé přestali brát mezi sebe. Protože se ostatní domnívali, že nemůže chodit vůbec, nezvali ho na společenské akce. Sám sebe se ptal, jaké to musí být, když je člověk postižený od narození či dětství. „Jaký by byl můj život?” Pochopil mnohé. Uvědomoval si, proč Charita ČR pracuje na projektu zaměřujícím se na pomoc dětí s postižením.

Časem byl Em Kan schopen zvládnout všechny obtíže. Díky sebe-motivaci a podpoře rodiny, jejíž příslušníci se v rámci školení naučili, jak se vypořádat s reakcemi ostatních, se vrátil zpět do školy. Studenti i kolegové, kteří se též s problematikou blíže seznámili, ho vřele uvítali a poskytli slova útěchy a podpory. Nehoda se pro Em Kana nestala příčinou zármutku, ale naopak mu pomohla naučit se mnoho o skutečnostech a životních zkušenostech v oblasti, v níž byl krátce předtím vyškolen.

Em Kan přiznal, že o něčem se učit teoreticky je jedna věc. Ocitnout se v reálné situaci a poznávat vše na vlastní kůži je věc zcela jiná. Říká, že člověk nikdy nemůže poznat, jak se lidé s postižením cítí a jak trpí, dokud se nestane jedním z nich. Podpora a motivace, jichž se jim dostává, pro ně znamenají velmi mnoho. Em Kan si nepřeje, aby každý zažil to, co on nebo děti s postiženým. Prostě sděluje: „Děti s postižením nepotřebují jen lékařskou podporu, ale také podporu emocionální, fyzickou a finanční – to vše jim může výrazně pomoci.“

Třída, ve které Em Kan učí po svém návratu z "nemocenské"Pevně věří, že v budoucnu dojde k mnoha změnám. Děti s postižením se budou chtít učit ve třídách s výukou přizpůsobenou jejich postižení. Učitelé budou dětem věnovat více pozornosti. Všichni budou srozuměni s tím, že děti s postižením se učí stejně jako ostatní. Jejich práva budou respektována a uznána. Navíc děti, získají-li dobré vzdělání, si mohou najít dobrou práci a mít možnost ulehčit svým rodičům. V neposlední řadě doufá, že počet dětí s postiženým bude stále ubývat.

Celý projekt CRS hodnotí jako skvělý a vidí v něm naplňování skutečných potřeb komunity a dětí s postižením. Na závěr dodává: „Pomáhat postiženým lidem znamená pomáhat sám sobě.“