4. května 2012
Moldavsko
V roce 2011 zprovoznila Asociace HomeCare s finanční podporou Charity ČR nové Centrum domácí péče v Kišiněvě. V čele Asociace stojí ředitelka Tamara Adasan, která s pacienty, klienty i vlastními pracovníky jedná přívětivě a vždy si pro ně najde chvilku. Péče, jakou věnuje lidem, se v mnohém odráží i v jejím vedení Asociace a nového Centra. Stejně tak ráda odpovídá na pár otázek o své práci i ze soukromí.
Jak dlouho pracujete pro Asociaci HomeCare a co Vás do ní přivedlo?
V Asociaci jsem od roku 1999. Předtím jsem pracovala jako lékařka v republikové nemocnici a poté jako ředitelka na klinice "Emmanuel". Láska a úcta k nemocným a bezmocným starším lidem mě přivedly do obou organizací. V Asociaci mě nejdříve zaměstnali jako koordinátorku a stále děkuji Bohu, že mě tehdy přijali.
Ani po tolika letech nedokáži být lhostejná vůči bolesti a utrpení starších lidí. Jako dobrovolnice jsem dlouhou dobu pomáhala lidem, kteří nějak trpěli. Jsem věřící, a tak stále vypomáhám i v naší farnosti. Jsem velmi ráda, že mohu využít všechny své dovednosti a vnitřní sílu k zajišťování domácí péče i na celostátní úrovni, aby se dostala k stále většímu počtu nemocných a starších lidí. Považuji za velký dar moci dávat něco jiným a otřít slzy těm, kteří nějak trpí.
Plánujete zůstat v Asociaci do svého vlastního odchodu do penze? Tedy pokud vůbec při svém zápalu do důchodu odejdete?
Věřím v sílu člověka! Samozřejmě mám v plánu žít a pracovat do mého důchodu, jestli budu žít tak dlouho. Obecně pro sebe nevidím jinou oblast činnosti. Plánuji, že až se stanu důchodkyní, budu ve své práci pokračovat i nadále v rámci aktivit církve, jejíž jsem členem. Vím moc dobře, že člověk opravdu žije, když dělá dobré věci, pracuje a pomáhá těm, kdo ho potřebují.
V neziskovém sektoru pracujete už dlouho. Mohla byste srovnat situaci teď a před pěti lety právě mj. v oblasti domácí péče? Třeba z hlediska ekonomického, politického či dokonce s ohledem na mezilidské vztahy? Co se změnilo?
Jak jsem říkala, působím v neziskových organizacích od roku 1999. Začínala jsem jako projektový koordinátor. Za posledních pět let se změnilo vskutku hodně. Oproti předchozímu období máme zákony a předpisy týkající se domácí péče a také dobrovolnictví. Máme standardy kvality péče, podle kterých se pracuje. Spolupracujeme s Národní zdravotní pojišťovnou, která hradí práci v oblasti domácí péče. Pracujeme se sítí nevládních organizací, které se též domácí péči věnují. Máme zkušenosti a výsledky, díky nimž nás uznávají státní instituce jako například Ministerstvo veřejné samosprávy. Máme smlouvu s městem Kišiněv, pokud jde o prostor pro umístění denního centra "Estera".
Co Vás na práci nejvíc baví? Co Vám přináší radost a co naopak bere?
Ráda pracuji s lidmi. Ráda vidím úsměvy ve tvářích našich pacientů. Je mnohem příjemnější dávat než přijímat. Považuji se za velmi zodpovědného člověka a velmi mě znepokojuje nedostatek zájmu či odpovědnosti u řady lidí, kteří nás obklopují. Nelíbí se mi, že chybí kázeň v práci, což bylo hlavně v minulosti, v obách Sovětského svazu. Nyní, když se tvoří tým, naštěstí už žádné problémy týkající se kázně a odpovědnosti nevnímám. Náš tým je skvělý, s vysokými morálními a duchovními hodnotami. Nejcennější hodnotou je přece láska k lidem. Vrásky na čele se objevují pouze tehdy, když zažiji lhostejnost vůči potížím, potřebám a utrpení jiných lidí. Obecně jsem klidná osoba, a tak se vrásky na mém čele nacházím jen velmi zřídka.
Máte za sebou hodně skvělých výsledků. O kterých můžete říci, že byly důležité či dokonce nějakým způsobem průlomové? Kterých se těžko dosahovalo?
Zmínila bych smlouvu s Národní zdravotní pojišťovnou, kdy jsme byli uznáni jako poskytovatel kvalitních služeb domácí péče. Velmi těžké bylo zpracovat pro Ministerstvo zdravotnictví specifikaci nákladů na domácí péči, na které jsem pracovala v týmu expertů a zastupovala neziskové organizace. Stejně obtížná byla práce na přijetí zákonů o dobrovolnictví.
Nepochybně se najdou i nějaké neúspěchy a krachy? Co myslíte, že se mělo nebo mohlo v dané situaci udělat jinak?
Ministerstvo sociální ochrany, rodiny a dítěte nám jako poděkování za naši činnost v oblasti lékařské a sociální péče o starší osoby poskytlo prostory pro kanceláře zdarma. Byli jsme velmi šťastní, ale bohužel naše radost trvala jen dva roky. Po výměně ministra a kvůli dalším různým politickým motivům jsme obdrželi oznámení od auditorského soudu, že ministr neměl právo poskytnout nám prostory s nulovým nájmem. Dokonce jsme měli zaplatit pronájem za ony dva roky, které už uplynuly. Nejhorší bylo, že jsme neměli žádné peníze vyhrazené na nájem, protože jsme s touto položkou zkrátka nepočítali. A neboť jsme nechtěli jít k soudu, použili jsme se souhlasem správní rady Asociace peníze organizace. Bylo to opravdu těžké. S dvouletým nájmem navíc jsme nepočítali.
Zažila jste při práci nějaké velké zklamání ze strany pracovníků, klientů či dokonce partnerů?
Ano, stalo se to jednou s místními partnery z Moldavska, kteří měli přijet na důležitou konferenci, na níž bylo pozváno 50 významných osob. Oni však nepřijeli. Ten den jsem byla velmi zklamaná a smutná.
Na druhou stranu stále zažívám dobré zkušenosti s pomocníky Asociace. Vždy se mi daří objevit další a další hezké vlastnosti, které na mě silně zapůsobí. Jako příklad bych uvedla spolupracovníka, který adoptoval holčičku, o kterou jsme pečovali.
Mnoho věcí se přihodí i s pacienty, ale ti mě nemohou zklamat, protože jsou nemocní a mají tak nějak ve všem přednost. Jsem přesvědčená, že některé jejich činy nelze vysvětlit. Zdraví lidé by jednali jinak než pacienti smrtelně nemocní rakovinou. Nemocné musíme pochopit a nenechat se v nich zklamat.
Klienti bývají jistě převážně hodní a vděční. Přesto jak se pracuje s potížisty? Dokázala byste říci, zda převažují muži nebo ženy, staří nebo mladí?
Existují případy, kdy potenciální příjemci naší pomoci hodně pláčou, protože je nejsme schopni přijmout a pomoci, poskytnout služby domácí péče, když to potřebují. Zkrátka nemůžeme navštívit více pacientů za den, než jsme plánovali či než jsme schopní. Také nemůžeme fungovat nonstop.
Ale někteří pacienti se někdy domnívají, že mají větší prioritu a velmi se zlobí, když je odmítáme. Máme pořadník, kde je 800 lidí. Někdy pacienti čekají velmi dlouho, než jsme schopni je zahrnout do projektu. Zdravotní sestry z Asociace nemohou uspokojit potřeby 15 000 osob. Ráda bych zmínila, že služby domácí péče je potřeba rozšířit a zvýšit.
Považuji za zajímavé, že nespokojeno je stále více žen. Nejde ani tak o ty, které jsou v terminální fázi, ale spíše o ty, které jsou v počáteční fázi. Důvodem bývá deprese, neboť ještě nepřijaly svou nemoc a fakt, že se staly nevyléčitelnými pacientkami.
Při Vašem vysokém pracovním vytížení se nepochybně neustále něco děje. Jak byste obecně popsala Váš pracovní den/týden?
Většinou si sepisuji všechny potřebné úkoly, které musím v daný týden udělat, což mi hodně pomáhá. Každý den bývá trochu jiný. Pokusím se proto popsat například ten včerejší. Hned ráno jsem se sešla na pár minut s personálem z kanceláře. Sdělili jsme si, co se stalo či zda se během předchozích dnů vyskytly nějaké problémy. Zároveň jsem jim řekla, co je potřeba udělat ten den.
Než přišli první pacienti, prošla jsem naše kanceláře a pokoje pro pacienty. Potom jsem měla pár telefonátů se sestrami, které chodí k pacientům domů a ptala jsem se jich, jestli potřebují dodat nějaké léky. Podle jejich zpráv jsem udělala objednávku v lékárně a potom provedla platbu. Následovaly dvě hodiny práce na workshopu, plánovaného se zástupci Ministerstva sociální ochrany, rodiny a dítětě. S jeho zástupci jsem probrala poslední detaily a poslala pozvánku. Sepsala jsem seznam oslovených účastníků a začala pracovat na materiálech, které jsem chtěla na workshopu použít.
Po obědě proběhlo oficiální setkání s vedoucím Odboru sociální práce Úřadu města Kišiněv. Jednali jsme o zlepšení spolupráce mezi Asociací a úřadem. Později jsem si přečetla zprávy od našich spolupracovníků a následně hodinu pracovala na textové zprávě o jednom našem projektu. Na konci dne jsem navštívila pacienta, abych se podívala, jaké se mu dostává domácí péče poskytované naší zdravotní sestrou.
To je poměrně rušný den. Máte-li vůbec volný čas, co děláte?
Volného času opravdu nemám hodně, možná tak v sobotu odpoledne. Ráda čtu. Čtu pouze v noci před spaním, nebo když se objeví nespavost. Moje nejoblíbenější kniha je "Gone with the Wind" od Margaret Mitchell.
Snažím se být hlavně se svými rodiči, kteří jsou stále naživu, za což děkuji Bohu. Také ráda plavu, ale na to mám čas jen jednou za dva týdny. Kvůli práci bývám velmi unavená a někdy potřebuji prostě ticho a klid.
Máte nějaké osobní heslo, motto, které Vás inspiruje, dává sílu pro práci i pro život?
Ano, samozřejmě. Shovívavost a laskavost je kvalita všech lidí, o což se i sama snažím.
