Zápisky Afry, spolupracovníka americké JRS v Meulabohu (10. února 2005)

Milí přátelé,
Toto je příběh z Meulabohu, který napsal Afra, spolupracovník JRS v Meulabohu.

Budování zhrouceného života

Už jsem tady v Meulabohu nějaký čas. Jednou odpoledne jsem se jako obvykle vracel na základnu JRS. Projížděl jsem právě vesnicí Peunanga Ujong a spatřil jsem kousek dál dvě postavy pracující v troskách domu. Zdálo se mi, že jde o bělovlasého muže a jeho ženu. Bylo už půl šesté večer, ale oni stále tvrdě pracovali, zcela sami nosili prkna a přitloukali je.

Pohled na ty dva lidi mi zůstal v paměti a zneklidňoval mě. Rozhodl jsem se, že druhý den odjedu o něco dříve, kolem třetí, abych se mohl ve vesnici zastavit a zjistit víc. Hledal jsem je v prudkém slunci na svém motocyklu; slunce neznalo slitování a z udusané země stoupal žár. Když jsem je našel, málem jsem vykřikl nadšením: Pořád ještě tu jsou!

Když jsem se přiblížil, ukázalo se, že obě dvě jsou ženy. Bělovlasá stará paní jménem Rosani a ta druhá byla její dcera Zialu, kterou tsunami připravila o manžela. Obě stavěly dům pro svou rodinu na místě svého zničeného obydlí.

Když jsem vedle nich zastavil a zaparkoval motorku, byly trochu zmatené. Přistoupil jsem, představil se a nabídl jim pomoc s výstavbou domu. Měly v plánu vystavět vyvýšený dům z prken, která našly, a byly očividně rády, že mají k dispozici další ruce. Začal jsem zatloukat hřebíky a zjistil jsem, že je to docela tvrdá práce. Mezitím jsem si s nimi začal povídat.

Po zásahu tsunami našly útočiště v budově základní školy nedaleko jejich zničeného domu. I budova školy byla těžce poškozená, celé zůstaly jen dvě třídy a ty byly plné uprchlíků. Do školy se dostala jen malé množství pomoci, protože to nebyla žádná významná budova v důležitém místě. Lidé v táborech měli více štěstí, protože snadno přitahovali pozornost.

Díky mé pomoci mohla Rosani trochu více odpočívat. Zatím dokončily jen podlahu a jednu stěnu domu. Stále jim zbývala plastová láhev plná hřebíků a kladivo. Byla tam i pila, ale tu právě používal někdo jiný, pověděla mi o nástrojích Rosani.

Byli jsme podivná trojice. Rosani a Zialu byly v hadrech, zatímco já měl nablýskanou motorku, která patřila příteli. Nezáleželo mi na tom. Jediné, co mě zajímalo, bylo, že jsem se jim snažil pomoci, i když jsem jenom přidržoval prkna.

V hloubi duše jsem Rosani a Zialu skutečně obdivoval. Čas na truchlení skončil. Teď bylo načase jít kupředu se vztyčenou hlavou, nespoléhat se na pomoc někoho jiného. Budovaly svůj zničený svět z ničeho.

Zdraví,
Beni

Datum: 3. února 2005, 08:05:55 +0700
Od: Beni Juliawan <beni@jrs.or.id>
Předmět: JRS update