Aktuální zpravodajství z monitorovací mise

Neděle 13. února 2005, Medan, Indonésie
V uprchlickém centru
Ráno v půl deváté na nás před hotelem čeká Laurent se svým týmem, Liz z Catholic Rescue Services a tříčlennou delegací švýcarské Charity. Na programu je návštěva tří míst, kde žijí Acehané, kteří uprchli do Medanu před bídou své země zničené vlnou cunami.
První s uprchlických center, Imam Bonjol, se nachází v soukromém domě, který jeho elegantní majitelka dala k dispozici uprchlíkům. O potraviny, ošacení a hygienické potřeby se postarala místní organizace Aceh Sepakat Organisation, podporovaná malajským velvyslanectvím a bohatými Acehany z celého světa. V prvních týdnech po katastrofě tu žilo 500 uprchlíků, dnes jich tu zůstalo už jen 120. Většina z nich čeká netrpělivě na návrat. "Jakmile se vláda či humanitární organizace postarají o jejich ubytování v Acehu, vrátí se domů," vypráví nám majitelka domu. Stěny pokryté fotografiemi pohřešovaných osob působí skličujícím dojmem. Mladík sedící v zamyšlení na lavičce před domem přišel o celou rodinu. Podle údajů Ministerstva sociálních věcí zahynulo v Acehu 173 741 lidí, z nich jen 93 482 bylo pohřbeno. Ostatní jsou stále nezvěstní.
Číňan Akiong, dobrovolník pracující pro čínskou komunitní organizaci PTM Metal, nás provází centrem starajícím se o 6 800 čínských uprchlíků z Acehu. Centrum umístěné v buddhistickém chrámu poskytuje ubytování pro 349 osob, ostatní žijí v soukromých domech v jeho okolí. Na seznamu strávníků je 700 lidí. Skvěle fungující tábor je dokonalým příkladem komunitní organizace. PTM Metal vznikla v roce 1966, kdy v Medanu skončily stovky Číňanů vyhnaných z Acehu indonéskou vládou. Lodě, na kterých tehdy měli odjet do Číny, nikdy nepřipluly. PTM organizuje pomoc obětem cunami společně se 60 dalšími organizacemi. Práci v kuchyni, registračním středisku a lékařském středisku zastávají dobrovolníci, zdá se, že každý zná svoje místo, každý se něčím zabývá. Až se lidé vrátí domů - jen zítra se jich vydá na cestu 200 - PTM přenese své Aktivity do Acehu a zbylé prostředky rozdělí mezi své klienty. To, o co se mnohé velké humanitární organizace marně pokoušejí, se tady podařilo několika stovkám lidí zvyklých pomáhat jeden druhému. "Chceme pomáhat všem obětem cunami, nejen Číňanům," říká nám Akiong.
Poslední ubytovna pro uprchlíky, kam nás naši přátelé zavedli, působí v porovnání s ostatními smutně. V rozlehlé otevřené hale tu na kobercích s pestrobarevnými vzory sedí asi stovka mužů, žen a dětí. Sledují obrazovky dvou televizí, nebo jen prázdně hledí před sebe, jakoby v prázdnotě viděli tváře svých ztracených příbuzných a přátel. "Lidé se bojí vrátit se domů," říká nám jeden z obyvatel centra. "Potřebovali by psychologickou pomoc, aby se vyrovnali s tím, co prožili, ale studenti s psychologické fakulty sem chodí jen zřídka a nepravidelně. Lidé, kteří nám chtějí pomoci, by měli žít s námi a měli by se snažit pochopit naše trápení." Kousek od ubytovacích prostor, kde si každá rodina ohradila své soukromé území velkými taškami plnými ošacení, se do výšky několika metrů kupí zásoby potravin. O jídlo tady nouze není - zato o kuchaře ano. Správce ubytovny v zeleném turbanu se nás snaží přesvědčit, abychom mu přispěli na plat pro ženy pracující v kuchyni. Na plat pro tři kuchařky, které dostávají údajně 150 rupií měsíčně, žádá dva miliony. Když namítáme, že by snad bylo lépe, aby se o vaření starali dobrovolníci z řad uprchlíků, připomíná nám jejich vážný psychický stav. Z televize se ozve hlas muezzina a lidé sedící na kobercích povstávají k modlitbě. Transparenty rozvěšené po stěnách haly hlásají Mohamedova slova o obětech nemocí a přírodních katastrof. Člověku, kterého zabil oceán, ukáže Alláh cestu do ráje. O mrtvé je tedy postaráno. Zbývá postarat se o živé.
Michal Synek a Martin Váně