8. ledna 2014
Aktuality
Pár týdnů po úderu tajfunu Haiyan na Filipínách hovořil Neal Deles z týmu humanitární pomoci Caritas Internationalis s Piou Ibanezem, jedním z pěstitelů kokosových ořechů, kteří díky tajfunu přišli o své živobytí.
Tajfun vytrhl kokosové palmy z kořenů, dokonce dokázal obrovské stromy rozpůlit. Než vyrostou nové, uplyne asi 5 až 7 let. Pracovníci Charity budou s těmito pěstiteli spolupracovat na tom, abych pro ně našli jiné plodiny, které by mohli pěstovat, a získali tak možnost stabilního přivýdělku. Neal Deles popisuje své dojmy a budoucí plány:
Posledních pět let jsem pracoval v Africe v oblastech postižených neštěstími pro americkou Charitu, Catholic Relief Services (CRS). Nikdy bych nepomyslel na to, že se budu muset vrátit domů na Filipíny, abych pomáhal po řádění tajfunu Haiyan v rámci celosvětové charitní první pomoci.
Města na severu mého domovského ostrova Negros byla tajfunem silně zasažena. Sledoval jsem nejnovější zprávy a rozhodl jsem se, že nějak pomůžu. A tak jsem se týden nato ocitl na Filipínách jako člen humanitárního týmu Caritas Intenationalis.
Byl jsem v Mogadišu, projížděl pozůstatky vesnic v Dárfúru. Přesto jsem nebyl připraven na to, co způsobil vítr a voda v Leyte a Panay. Zhroucené domy, propadlé střechy a zápach rozkládajících se těl.
Bylo strašlivé slyšet o tolika ztracených životech, o otcích, kteří nezvládli udržet své děti, když se přivalila voda, o dětech hledajících své rodiče a dokonce o shledání doprovázených slzami, když se matky vrátily domů a našly své děti živé.
V Palu nám vyprávěl řidič z diecéze, jak se se svojí rodinou v bouři natěsnal na jedno místo, když jim při nejvyšší síle tajfunu uletěla střecha. Se strachem pozorovali, jak za sebou přicházely tři velké vlny směrem k vesnici a zaplavovaly domy, školy a další budovy.
Jeho řeč přerušuje kašel, a tak se omlouvá, protože několik dní po příchodu tajfunu spal v dešti. Vzpomíná na sousedy, kteří jsou dnes mrtví nebo se stále pohřešují a zároveň je šťastný, že právě jeho rodina neštěstí přežila.
Přestože mezinárodní pomoc přišla v obrovské míře a my si velmi vážíme mnoha dobrých lidí z celého světa. Mimo Filipíny se příliš nevědělo o tom, jak velkou měrou přispěli v pomoci sami Filipínci. Místní správa a obyvatelé vesnic si vzali za úkol odklidit trosky, které zbyly po tajfunu. Děti začaly zase chodit do školy, z toho některé do provizorních tříd. Malé podniky začaly znovu otevírat.
Elektroenergetická družstva z celých Filipín poslala do zasažených oblastí své týmy, aby pomohly obnovit elektřinu ještě před Vánocemi. Katolické střední školy a univerzity otevřely centra první pomoci už během několika dnů po příchodu tajfunu. Nezasažené diecéze mezi sebe přijaly oběti z postižených oblastí a mobilizovaly prostředky, aby mohly pomoci finančně i psychicky.
Zaměstnanci diecéze v Luzonu a Mindanao, kteří jsou školení v tom, jak se připravit a jak reagovat na nouzové stavy, byli nasazeni do postižených oblastí, aby poskytli podporu zaměstnancům, kteří stále trpěli šokem z katastrofy. V Palu se našel jeden dobrovolník z diecéze, kterou postihl tajfun před dvěma lety. Pomohl s opravou počítačů, tiskáren a kopírek.
Diecéze ve městě Tagum použila nákladní vozy patřící správě města pro práci v arcidiecézi Palo. Poslala sem tým s motorovými pilami, který má s touto prací zkušenosti z dřívějška. Tým odklidil trosky a pomohl postavit prozatímní bydlení pro oběti tajfunu. Katolické vysoké školy poskytly jídlo ostrovům, které neobdržely žádnou pomoc. Dále církevní kongregace nasadily své zaměstnance vyškolené v poskytování psychosociální pomoci do oblastí postižených tajfunem.
Bylo pro mě potěšující vidět, jak dobře je pomoc od Charity koordinovaná. Rád jsem se také znovu shledal s kolegy, se kterými jsem pracoval v Africe a kteří nyní pomáhají zde. Často mě až dohání k slzám, jak dokážou lidé pomáhat. Zvláště, když je to tak blízko mého domova.
Mnozí už psali o nezlomném duchu Filipínců, o tom, že jsme schopni se usmívat i během této zkázy, o naší silné víře v to, že se po této tragédii opět postavíme na nohy. Na Filipínách je Haiyan znám jako tajfun Yolanda. V prosinci minulého roku mi zemřela teta, která pro mě byla jako druhá maminka a také se jmenovala Yolanda. Byla to silná žena, která se starala o rodinu a pomáhala druhým v nouzi bez toho, že by o tom příliš mluvila. Když si na ni vzpomenu, uvěřím, že i když někoho nebo něco ztratíme, je možné znovu vstát a žít svůj život.
Filipínci začali publikovat v sociálních médiích a jako potisk na tričkách slogany jako „Bangon Visayas!“ (Povstaňte, Visayané!) a „Tindog Leyte!“ (Vstaň, Leyte!). Když budeme pracovat dohromady v místních komunitách, můžeme tak obnovit jejich životy, přestože to bude trvat roky.
Jsem rád, že jsem zpátky doma a jsem schopen nějak pomoci. Když tak projíždím zničenou krajinou, nacházím útěchu ve víře, že, slovy Juliana z Norwiche „vše dopadne dobře; vše, na co pomyslíte, dopadne dobře.“
Text a úvodní fotografie pěstitele kokosovových ořechů: Neal Deles z humanitárního týmu Caritas Internationalis
Původní článek převzat z www.caritas.org.
