13. března 2022
Aktuality
Mezinárodně oceňovaný fotograf Stanislav Krupař se dlouhodobě věnuje reportážní fotografii, zaměřuje se hlavně na oblast Ruska a Ukrajiny, fotil ale také válečné konflikty například v Sýrii, v Libyi či Iráku. V polovině ledna letošního roku odjel pracovně do Avdijivky na Donbasu, kde ho zastihla ruská invaze a odkud se mu podařilo prchnout „posledním vlakem“ do Kyjeva. Krupaře jsme se ptali na současnou situaci na Ukrajině.
Invaze ruských vojsk vás zastihla ve městě Avdijivka v Doněcké oblasti, kde jste byl pracovně již od ledna.
Přesně tak, fotil jsem reportáž pro jeden německý časopis. Skoro celou noc na 24. února jsem nemohl z nějakého důvodu spát a ve čtyři ráno začaly nad Avdijivkou lítat rakety. Zapnul jsem internet a pustil si projev Putina. Úplně jsem se rozklepal strachem, Putin vypadal jako nějaké monstrum, měl jsem pocit, že je to začátek 3. světové války. Nemohl jsem tomu uvěřit.
Situace poslední týdny před útokem Putinových vojsk hodně eskalovala, i tak ale většina lidí věřila, že se válce podaří nakonec předejít.
Já jsem byl jedním z nich, těm, kteří před válkou varovali, jsem se tak trochu vysmíval a teď si sypu popel na hlavu. Byl jsem přesvědčený, že Rusko znám opravdu dobře, a ukázalo se, že jsem se šeredně mýlil. Počítal jsem s tím, že může dojít k rozdělení Ukrajiny, ale rozhodně ne s tím, že by se Putin pokusil ovládnout celou Ukrajinu. A už vůbec ne teď. Když už chtěl zaútočit, proč to neudělal v letech 2014 – 2015, když bylo v zemi tolik prorusky smýšlejících lidí? Nebo nepočkal na spuštění Nord Stream II, o který, jsem myslel, mu enormně šlo a který by významně omezil příjmy do ukrajinské státní kasy a zemi oslabil? Vlastně mi to celé vůbec nedává smysl.
Nepočítali s možností invaze ani lidé na Donbasu?
Ti lidé tam žijí v ozbrojeném konfliktu už osm let. Přivykli mu. A jsou vlastně z války mnohem míň nervózní než lidé v Kyjevě nebo jinde na západě Ukrajiny. Každý malý kluk na Donbase pozná typ letící střely podle zvuku, já ani pomalu nerozliším, jestli letí od nás nebo k nám. Čím blíže původní frontové linii, tím se lidé paradoxně méně bojí. Je ale pravda, že po útoku zachvátila Avdijivku i další obce na Donbasu panika a hodně lidí se snažilo okamžitě uprchnout na západ Ukrajiny.
Vy jste zůstal?
Všechno se odehrálo hrozně rychle. Ani jsem si nestihl dojet pro svoje věci, které zůstaly u jedné mojí známé. Taxikář, sám vysloužilý voják, mě tam odmítl zavézt, protože silnici mezitím začali ostřelovat. Kolovaly různé zprávy, že Rusové celou oblast obsadí a uzavřou a už nebude možné z ní vycestovat. Sedl jsem na první vlak a dostal se nejprve do Pokrovsku. Na nádraží se lidé snažili dostat do couráku, který by je odvezl dál na západ. Já si koupil lístek na první ranní vlak, rychlík, do Kyjeva. Naštěstí mi to nedalo a z hotelu jsem se ještě v noci vrátil na nádraží a dozvěděl se o jednom nočním vlaku. Neváhal jsem a nastoupil do něj, i když mě paní na pokladně přesvědčovala, že ten ranní vlak určitě pojede, že už vyjel z Kyjeva.
A jel?
Měli jsme obavy, že ani ten náš vlak nedojede. Nevěřil tomu asi ani průvodčí. Říkal, že dojedeme, jen pokud se budeme všichni modlit. Neznělo to moc důvěryhodně. A pak jsem se navíc dozvěděl, že ten druhý vlak sice z Kyjeva vyjel, ale do Pokrovsku už nikdy nedorazil. My ale dojeli a podle všeho jsem se z Pokrovsku dostal vůbec posledním vlakem. Je možné, že se vlakové spojení nakonec přeci jen obnovilo, ale já pořád věřím, že jsem unikl posledním možným vlakem.
Teď už jste skoro dva týdny v centru Kyjeva. Jaká je tam situace?
Bydlím úplně v centru Kyjeva a tady je klid. Občas se rozezní sirény či jsou slyšet výbuchy, funguje ale voda, elektřina, plyn i internet, takže pohledem z mého vypůjčeného bytu se nic dramatického neděje. Pokud tedy člověk nevyrazí ven. Ulice jsou liduprázdné, jen ráno potkáte pár pejskařů. Hrát si venku děti jsem už hodně dlouho neviděl. Pohyb po městě komplikují desítky checkpointů, dostat se z jedné strany Dněpru na druhou je nejmíň na tři hodiny. Všichni jsou strašně nervózní, podezřívaví, je těžké se k někomu dostal blízko. A jak vytáhnete foťák, nadávají vám nebo rovnou volají policii. Dokonce už jsem měl revolver nacpaný skoro v puse. Nafotit tady reportáž ze zákopů je v podstatě téměř nemožné.
Nervozita musí být opravdu obrovská.
Nic z toho, co platilo, už neplatí. Mám obavu, jak to všechno promění ukrajinskou společnost i celý svět. Snad každý tu vyfasoval kvér a všichni jsou nervózní. Není ni horšího než nervózní chlápek s puškou v ruce. Pro mě je invaze zhroucením představy světa, jak jsem si ji vystavěl.
Válka vyhnala z domovů miliony lidí, řada z nich uprchla za hranice. Je ale pořád hodně lidí, kteří zůstávají. Z našeho pohledu je to těžké pochopit.
Z dálky se situace hodnotí líp. Lidé zvenčí mají o dění na Ukrajině lepší přehled než my tady. Odsud má každý pocit, že to nějak uhraje, že to nebude nakonec tak hrozné. Nikdo nezůstává s tím, že ho někdo zastřelí nebo mu spadne na barák bomba. Hodně lidí ale odchází a kdo mohl, odlifroval do bezpečí alespoň děti.
V médiích se člověk dočte nespočet smutných příběhů rozdělených rodin, strastiplného přežívání …
Těch příběhů jsou miliony, nejen na Ukrajině, všude na světě. Každá válka s sebou přináší ty stejné smutné příběhy. Ve vlaku z východu se mnou jela rodina, kteří kvůli válce prchali již počtvrté. Pětačtyřicátník Idris se narodil v Kurdistánu v Sýrii, na Ukrajině se usadil se svojí ukrajinskou manželkou Tatianou, mají spolu dvě děti. V Doněcku provozoval lékárnu. V roce 2009 odešli do Damašku, aby se odsud za dramatických událostí v roce 2011 přesunuli do Kurdistánu. Nicméně ani tam nemohli kvůli rostoucí agresi zůstat, a tak se v létě minulého roku přestěhovali zpátky na Ukrajinu. Prvního března měl Idris otevírat lékárnu na Donbasu. Místo toho opět s rodinou prchají před válkou. Tentokrát do Německa, kde mají příbuzné.
Jak dlouho plánujete ještě v Kyjevě zůstat?
Chtěl bych zůstat až do konce války, jestli tedy Putin něco takového vůbec plánuje. Pokud bude ruská armáda bombardovat Kyjev, jednak odsud uteče tak další milion obyvatel, jednak je ohrožená dodávka plynu, vody, elektřiny …. Teď tu všechno funguje, ale bojím se, že to jednou skončí a já odsud už neodjedu.
Děkujeme za rozhovor.
