5. února 2025
Aktuality
Jsou to právě dva roky od chvíle, kdy zasáhlo jihovýchodní Turecko a severní Sýrii jedno z nejničivějších zemětřesení v moderní historii. Zahynulo bezmála 60 000 lidí a životy milionů se obrátily naruby. Jak probíhala okamžitá pomoc? Jak se lidem podařilo s katastrofou vyrovnat? O současné situaci v postižených oblastech jsme si povídali s Irenou Kara, naší kolegyní v Turecku.
Dokážete si i po dvou letech vybavit chvíli, kdy jste se o zemětřesení dozvěděla? Jaké byly vaše první reakce?
Dodnes si ten moment pamatuju, asi na něj nikdy nezapomenu. Ve 4 hodiny ráno mi zazvonil telefon s informací, že došlo k zemětřesení. Nejprve jsem tomu nemohla uvěřit. První zprávy mluvily o zhruba 50 obětech, což nám připadalo jako obrovské číslo. Nikdo tehdy netušil, jak obrovský rozsah ta katastrofa ve skutečnosti bude mít. Ta si nakonec vyžádala v Turecku a Sýrii na 60 000 obětí. Celá země byla v šoku – nejen ti, kdo byli přímo zasaženi, ale lidé po celém Turecku i v zahraničí.
Jaké byly bezprostřední potřeby lidí v prvních hodinách a dnech? Dařilo se pomoc rychle a efektivně zajistit?
Vzhledem k obrovskému rozsahu katastrofy (zemětřesení zasáhlo území o třetinu větší než je Česká republika) panoval v prvních hodinách a dnech chaos. Lidé byli zoufalí, nevědělo se přesně, jak velký rozsah poškození je. Řada oblastí navíc byla v důsledku zemětřesení nedostupná. Mnozí se okamžitě vydali na místo pomáhat a bylo nutné zajistit rozsáhlou koordinaci.
V první fázi bylo nejdůležitější vyprostit zasypané lidi a také zajistit základní potřeby, jako jsou voda, jídlo, teplé oblečení či bezpečné přístřeší, pro přeživší, kteří mnohdy přišli o všechno. Další důležitou věcí byla psychologická podpora – lidé byli traumatizovaní, někteří přišli o všechny blízké. Charita poskytovala pomoc prostřednictvím místních partnerů jak v Turecku, tak v Sýrii. Právě v Sýrii bylo velkou výhodou, že jsme již měli v oblasti vybudovanou síť místních organizací a dobrovolníků, což nám umožnilo rychle a efektivně reagovat. Když pomoc není koordinovaná, je chaotická a neefektivní.
Po přírodních katastrofách býváme v Česku svědky velké solidarity. Zažilo Turecko také obdobnou vlnu pomoci?
Na začátku přišla obrovská vlna solidarity. Lidé okamžitě organizovali sbírky, posílali zásoby do zasažených oblastí, pomáhali, jak jen mohli. V Ankaře jsme například nosili věci na sběrná místa a bylo vidět, že se zapojuje opravdu mnoho lidí. Možná tato vlna trvala déle, než bývá obvyklé, ale to nepochybně souviselo i s obrovským rozsahem katastrofy.
Od začátku na místě pomáhaly také humanitární organizace, které kromě okamžité pomoci zajišťují i dlouhodobou podporu. Zatímco spontánní vlna solidarity postupně opadla, organizace zůstaly a pokračují v pomoci dodnes. Přesto mě překvapilo, kolik jednotlivců se rozhodlo zapojit dlouhodobě. Například dobrovolníci s psychologickým vzděláním odjížděli na měsíce do postižených oblastí, aby pomáhali lidem s traumaty. Dnes už se o zemětřesení tolik nemluví a aktivně pomáhá jen zlomek těch, kteří se zapojili na začátku. To je ale přirozené.
Jak vypadá pomoc Charity v Sýrii dva roky po zemětřesení? Změnilo se něco v souvislosti s pádem Asadova režimu?
Zemětřesení nejvíc zasáhlo severozápad Sýrie, což je oblast, kde dlouhodobě působíme. Už předtím tam žili lidé, kteří kvůli válce několikrát přišli o domov, jejich situace se tak v důsledku zemětřesení ještě zhoršila. Charita se spolu s místními partnery zaměřila nejprve na zajišťování základních potřeb, jakmile se ale situace trochu stabilizovala, začali jsme se soustředit na dlouhodobější obnovu. Velkou součástí naší pomoci je i psychologická podpora, zvlášť pro děti, které si prošly obrovským traumatem.
V loňském roce jsme například opravovali vodní zdroje poničené válkou, aby lidé měli přístup k čisté vodě. Klíčové je zapojovat do obnovy místní obyvatele – ať už formou pracovních příležitostí nebo podporou drobného podnikání. Pomáhali jsme například lidem, kteří si otevřeli malé obchody nebo dílny, aby si mohli sami zajistit obživu.
Pád Asadova režimu přinesl naději, ale také znamenal další vlnu vysídlení. Mnoho lidí opět přišlo o živobytí a infrastruktura v zemi je po téměř 14 letech války v troskách. Zdravotnictví nefunguje, základní služby jsou omezené a obnova bude trvat velmi dlouho. Proto v Sýrii i nadále pokračujeme v pomoci, ať už jde o základní potřeby, přístup k pitné vodě nebo podporu místních komunit.
Dva roky na obnovu nejsou vzhledem k rozsahu katastrofy zas tak dlouhá doba. Je možné v Turecku ještě narazit na přímé následky zemětřesení?
V zasažených oblastech je zemětřesení stále viditelnou součástí života. Jinak se o něm ale už tolik nemluví. Tedy s výjimkou Istanbulu, kde se dlouhodobě očekává velké zemětřesení. Tam otázka seizmické bezpečnosti zůstává velmi aktuální.
I když se ale staví nové domy a trosky jsou z velké části odklizené, největší výzvou zůstává trauma, které lidem zemětřesení způsobilo. Mnozí například říkají, že už nikdy nechtějí žít v patrovém domě, protože byli při zemětřesení uvězněni pod troskami nebo museli v panice utíkat. Jiní se nechtějí stěhovat do nových domů, protože jsou postavené na jiných místech – jejich původní vesnice musely být kvůli bezpečnosti přesunuty. Pro starší lidi, kteří ve své vesnici strávili celý život, je velmi těžké tato místa opustit a raději zůstávají žít v provizorních obytných kontejnerech.
V Sýrii je situace mnohem komplexnější – kromě bydlení a psychologické podpory jde hlavně o základní přežití a obnovu infrastruktury Lidé tam stále řeší základní existenční potřeby – jak si opatřit jídlo, kde sehnat práci, jak uživit rodinu.
Přineslo zemětřesení v Turecku nějaké skutečné změny? Poučili se lidé a úřady, zejména v otázce bezpečnosti a stavebních předpisů?
Po zemětřesení se vedla rozsáhlá debata o stavebních normách a bezpečnostních opatřeních. Oficiálně se uvádí, že všechny nově stavěné budovy splňují přísné seizmické standardy. Někteří lidé spojení s výstavbou budov byli po katastrofě vyšetřováni a v některých případech i souzeni. Vláda přijala nová opatření a deklarovala snahu zajistit, aby se podobná situace neopakovala. Jak efektivně se tato opatření uplatňují v praxi, ukáže až čas.
Téma stavební bezpečnosti se stále vrací do veřejné debaty, především když dojde k další tragédii. Například nedávný požár hotelu v Turecku znovu vyvolal otázky, zda se bezpečnostním opatřením věnuje dostatečná pozornost. Lidé se ptají, jestli se opravdu poučili a zda se podobné chyby neopakují.
Máte nějaký konkrétní příběh člověka, který vás osobně zasáhl?
Silných příběhů je opravdu mnoho. Jedním z nich byl osud starší paní, se kterou jsem se setkala v Malatyi, jednom z nejvíce zasažených měst. Vyprávěla mi, že když se chtěla po zemětřesení vrátit domů pro své věci, našla jen hromadu sutin. Přišla o všechno. Nejprve žila ve stanu, pak v provizorním kontejnerovém městečku. Přesto si nejvíc cenila toho, že se na ně nezapomnělo – i rok po katastrofě dostávala pomoc a věděla, že ji lidé podporují.
V Sýrii mi v paměti utkvěl příběh dívky, která přišla o domov i o část rodiny, ale přesto měla velký sen – stát se lékařkou – aby mohla pomáhat ostatním ve své komunitě. Takové příběhy ukazují, jak důležitá je podpora nejen bezprostředně po katastrofě, ale i dlouhodobě.
Co byste vzkázala lidem, kteří pomáhali nebo by chtěli pomáhat v budoucnu?
Chtěla bych poděkovat všem dárcům, kteří přispěli na pomoc lidem zasaženým zemětřesením. Díky této podpoře jsme mohli reagovat okamžitě a pomoci tisícům lidí v nouzi. A co je důležité – pomoc pokračuje i dnes. Při setkání s lidmi v zasažených oblastech jsem často slyšela, jak moc si této pomoci váží. Nešlo jen o materiální podporu, ale i o vědomí, že na ně někdo myslí a že nejsou sami.
Podobné katastrofy bohužel nejsou ojedinělé. Když lidé pomáhají, umožňují nám být připraveni i na budoucí krize – ať už v Turecku, Sýrii, nebo kdekoliv jinde na světě. Každý příspěvek má smysl a může změnit život konkrétním lidem.
