Beni píše o činnosti JRS z Tapaktuanu (10. února 2005)

Milí přátelé,
Právě jsem se vrátil z Tapaktuanu, kde jsem zjišťoval, jak to vypadá s činností JRS, tak poslouchejte.

Visím na banánovníku

Tapaktuan by mohl být krásným letoviskem. Nádherné pláže a řady palem podél hlavní silnice představují dokonalý obrázek na pohlednice. Tapaktuan je malé městečko s 15 tisíci obyvatel na západním pobřeží provincie Aceh, asi 120 km jižně od Meulabohu. Toto idylické městečko je známé hlavně jako přestupní stanice na cestě do daleko známějšího Meulabohu. Přesto se následky tsunami nevyhnuly ani tomuto místu.

Tapaktuan nebyl vlnou tsunami přímo zasažen. Je to překvapivé, když si z geografického hlediska uvědomíme, že další pobřežní oblasti a ostrov Nias dále na jihu zasaženy byly. Tsunami přišla teprve s tisíci uprchlíků, kteří do města prchali ze zasažených oblastí v Banda Acehu a Meulabohu. Vlny uprchlíků přijely v malých skupinách veřejnou dopravou nebo přišly pěšky. Po příjezdu se uprchlíci snažili najít ve městě příbuzné a přátele a došlo ke koncentraci uprchlíků mimo tábor. Přes tisíc uprchlíků ve městě a mnoho dalších v okolních vesnicích jsou nyní v ohrožení.

Setkal jsem se s Hasanah, čtyřicetiletou matkou pěti dětí. S celou nejbližší rodinou přežila katastrofu. Nyní žije u své sestry spolu s 35 dalšími uprchlíky, ti všichni jsou příbuzní hostitelky. Je těžké si představit, jak se vůbec dokážou vejít do domu. Hasanah přišla na kliniku provozovanou JRS a místním partnerem, aby nechala zdarma ošetřit své třetí dítě: "Nemám peníze, takže jsem sem šla pěšky. Ale to nevadí, protože mého syna konečně ošetřili."

Druhého dne jsem potkal Abdul Rašída. Když jsem za ním přišel, pětasedmdesátiletý stařec recitoval z Koránu. Přežil katastrofu v Teunomu, ale přišel o manželku, tři děti, dva příbuzné a tři vnoučata. Nyní žije se synem Azízem a jeho rodinou, kteří uprchli z Meulabohu. V Tapaktuanu bydlí v domě Azízovy tchýně. Jejich hostitelka je vdova bez jakéhokoli příjmu kromě peněz, které jí z daleka posílají děti.

Starosti Hasanah a Abdul Rašída nejsou v Tapaktuanu ničím neobvyklým. Hostitelské rodiny jsou samy chudé a žijí z existenčního minima. Příchod dalších lidí, které musí živit, představuje obrovskou zátěž. "Od chvíle, kdy jsem sem po zásahu tsunami přišel, jsem dostal jen dva bambusy rýže (jeden "bambus" odpovídá necelým dvěma kilogramům) a 5 až 10 balíčků instantních nudlí," říká Azíz. Nepracují zde žádné velké nevládní organizace a místní samospráva odpovědná za pomoc při katastrofě zatím obdržela jen čtyři náklaďáky s dodávkami potravin. Říká se, že některé rodiny uprchlíků se musí živit syrovými banány místo rýží. Některé rodiny mají štěstí a jsou napojeny na místní vládní úředníky, kteří jim umožní získat více jídla, ovšem zcela jistě na úkor ostatních postižených.

Pro mnoho rodin v Acehu i celé Indonésii je přirozené ubytovat příbuzné, pokud je katastrofa připraví o domov. Systém příbuzenství funguje v rámci široké rodinné sítě. Příbuzenské svazky jsou oživovány při rodinných příležitostech, jako je narození či smrt člena rodiny, nebo při náboženských svátcích jako je Idul Fitri. Při takových příležitostech přijedou vzdálení příbuzní, vyprávějí si příběhy, vzpomínají a někdy zůstanou i několik dní. Dojde-li ke katastrofě, tento systém zajišťuje jakýsi polštář proti tvrdému dopadu pro ty, které zasáhne. Hostitelská rodina dá dohromady všechny dostupné prostředky v celé rodině, jen aby příbuzným pomohla. Ani to však nestačí na zmírnění následků, jež pociťují oběti nedávné katastrofy. Tisíce postižených jsou nyní závislí výhradně na svých příbuzných a situace je stále složitější. Azízova tchýně se na mou otázku, jak to všechno zvládne, jen zdvořile usmála.

Wir, aktivista místní nevládní organizace mi pověděl metaforu, která situaci popisuje. Situace uprchlíků v Tapaktuanu je podobná člověku visícímu na stromě. Strom však není silný mangovník, ale křehký banánovník. Jakmile bude závaží příliš těžké, strom spadne. V kombinaci s rostoucími cenami potravin a základních potřeb vyvolaných poptávkou několikanásobně vyšší než je nabídka, příbuzenský systém, který poskytl základní záchranou síť, zřejmě rostoucí zátěž nepřežije.

"Nevím, jak dlouho ještě přežijí, pokud my neuděláme něco, aby se situace zlepšila," zoufá si Wir. "Jiná možnost není. Musíme něco udělat."

Zdraví, Beni
mailto:beni@jrs.or.id
(10. 2. 2005)