Gaza skrytá za palcovými titulky
Putovní výstava s názvem Gaza skrytá za palcovými titulky přiblíží v říjnu a listopadu návštěvníkům v Praze a v Brně prostředí charitní kliniky v Pásmu Gazy. Dokumentární fotografie, vzniklé ve spolupráci s místními pracovníky, zachycují silné civilní příběhy lidí, jimž společný projekt Charity Česká republika, Charity Jeruzalém a organizace Sawa pomáhá navracet nejen zdraví, ale i důstojnost a naději. Série autentických snímků, které byly pořízeny v srpnu letošního roku, vznikla jako doprovodný dokumentární materiál k projektu Gaza Health Emergency Project II, který zajišťuje základní zdravotní péči, psychologickou podporu prostřednictvím bezplatné krizové linky (zajišťované organizací Sawa) a individuální sociální poradenství. Projekt je realizován s podporou Ministerstva zahraničních věcí ČR a dárců veřejné sbírky Charita pro Gazu.
Výstavu je možné navštívit:
Praha
- Kostel Panny Marie Matky ustavičné pomoci a sv. Kajetána *
1. – 31. října 2025
(vernisáž: 1. října v 17 hodin) - Valdštejnská zahrada Senátu ČR
6. – 15. října 2025 - Na Příkopech
15. – 29. října 2025
- Kampa
29. října – 12. listopadu 2025 - Černínský palác, Ministerstvo zahraničních věcí ČR
1. – 10. listopadu 2025
Brno
- Rádio Proglas
(Olomoucká 7, Brno)
5. 10.–10. 11. 2025
*prostor poskytla Arcidiecézní charita Praha
Gaza na pokraji přežití
Od října 2023 se život v Gaze dramaticky proměnil. Po teroristickém útoku organizace Hamás na Izrael ze dne 7. října následovala vlna násilí, která se rychle rozrostla v jednu z nejničivějších humanitárních krizí v dějinách regionu. Do poloviny roku 2025 přestala téměř polovina nemocnic v Gaze fungovat. Více než 92 % domů a infrastruktury bylo zničeno a přes 1,9 milionu lidí – převážně civilistů – bylo nuceno opustit své domovy, často opakovaně, ve snaze najít bezpečí, které je téměř nedosažitelné.
Hlad a podvýživa se staly každodenní realitou. Podle Světové zdravotnické organizace a Organizace spojených národů už zde není hladomor pouhou hrozbou, ale tragickou skutečností. Kliniky jsou přeplněné, chybí jim vybavení, léky i palivo. Za každým číslem se skrývá lidský příběh. Mezinárodní síť Caritas Internationalis označila situaci za výsledek cílené strategie ničení lidských životů, nikoli za nehodu.
Na konci srpna 2025 začala izraelská armáda postupně obsazovat čtvrti v Gaza City. Následovalo vyhlášení evakuace města, kde se tehdy nacházelo přibližně milion lidí. V polovině září byla zahájena rozsáhlá pozemní ofenziva. Desítky lidí denně umírají v důsledku útoků. Ti, kteří zůstali, přežívají v troskách budov nebo provizorních stanech bez přístupu k vodě, elektřině či hygienickému zázemí. Nedostatek čisté vody má za následek šíření nemocí, zejména mezi dětmi.
Charita Česká republika v Gaze
Klinika primární zdravotní péče
V Gaze poskytuje Charita Česká republika ve spolupráci s Charitou Jeruzalém základní lékařskou péči těm nejzranitelnějším. Klinika, která do nedávna denně ošetřovala desítky pacientů, nabízela nejen zdravotní péči a léky, ale i psychologickou podporu.
Kvůli rychle se zhoršující bezpečnostní situaci a narůstajícím útokům v oblasti musela být činnost kliniky dočasně pozastavena. Charita Česká republika nadále pečlivě sleduje vývoj událostí a pravidelně vyhodnocuje bezpečnostní podmínky pro své pracovníky. Nedávno se podařilo vytipovat nové místo, kde by klinika mohla obnovit svůj provoz. Kdy přesně k tomu dojde, závisí na dalším posouzení situace a zajištění bezpečnosti.
Příběh Husama (15 let)
Husam přišel o domov už na začátku války. Žije s více než dvaceti lidmi v roztrhaném stanu bez vody, jídla a hygieny. Když ho začaly trápit silné bolesti břicha, lékaři diagnostikovali akutní zánět slepého střeva a doporučili urgentní operaci. „Myslel jsem, že ve stanu zemřu,“ říká. Díky včasnému zásahu a péči v klinice podporované Charitou se zotavil.
Krizová linka Sawa – pomoc 24/7
Ve druhém čtvrtletí roku 2025 kontaktovalo krizovou linku organizace Sawa více než 22 000 lidí z Gazy. Volající sdílejí traumata, pocity strachu a zoufalství. Telefonní operátoři volající nejenom vyslechnou, ale nabídnout jim i další podpůrné služby a kontakty na místa, kde jim mohou pomoci. Charita Česká republika podporuje provoz krizové linky a podílí se i na školení a vzdělávání jejich zaměstnanců.
Příběh Amal (28 let)
Amal, mladá matka z Gazy, se obrátila na krizovou linku Sawa v době hluboké nejistoty – její manžel byl nezvěstný, a ona zůstala sama s dětmi. To, že měla možnost si s někým pravidelně o své situaci promluvit, jí poskytovalo bezpečný prostor, kde mohla sdílet svou bolest a strach. S pomocí pracovníků linky se jí podařilo spojit s organizací, která jejího manžela vypátrala – byl naživu, ale uvězněn. O několik měsíců později se Amal ozvala znovu, tentokrát s radostnou zprávou, její manžel byl propuštěn a vrátil se domů.
Individuální podpora – případové vedení
Nejsložitější případy jsou předávány sociálnímu pracovníkovi, který ve spolupráci s místními partnery zajišťuje koordinovanou pomoc – od ubytování, potravin a hygieny až po psychosociální a právní podporu.
Příběh Aidy (41 let)
Aida přišla o manžela a byla se svými pěti dětmi nucena přesídlit více než patnáctkrát. Trpěla autoimunitním onemocněním vyvolaným stresem a panickými atakami. Díky dvouměsíční psychosociální péči na klinice se její stav výrazně zlepšil. „Poprvé v životě mě někdo vyslechl, respektoval a staral se o mě,“ říká. „Měla jsem pocit, jako by mi doslova spadl kámen ze srdce.“
Příběhy z kliniky Charity Česká republika v Gaze
Bara’a (15 let)
Teprve patnáctiletá Bara’a musí zastávat zároveň roli sestry i matky. Její dva malí bratři – Ahmad (5 let) a Mohammed (2 roky) – se na ni ve všem spoléhají, protože jejich rodiče už nejsou nablízku, aby je chránili.
Rodina byla od října 2023 nucena se v rámci města Gaza více než patnáctkrát přesunout. Hledali útočiště ve školách, opuštěných budovách a provizorních stanech. Věřili, že v Shujaiyi našli bezpečí ve škole spravované UNRWA (Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě), ale oblast obklíčila obrněná vozidla. Vojáci vtrhli dovnitř, křičeli a zatýkali muže a chlapce starší 16 let. Jejich otec byl ten den odveden. Dodnes neví, kde je.
Ani při dalším přesunu nebyla rodina uchráněna tragédii. Bara’ina matka byla zabita přímo před očima svých dětí. „Viděla jsem, jak maminka padá… nemohla jsem se pohnout, nemohla jsem dýchat,“ tiše vzpomíná Bara’a. Od té chvíle je nucena nést veškerou tíhu péče o rodinu sama.
Bez příjmu, bez ochrany a se dvěma malými chlapci, kteří plakali hlady, začala Bara’a žebrat na ulici. Někdy jí sousedé dali chleba, jindy jí cizí lidé dali zbytky. Často neměli co jíst celé dny. Žili v roztrhaném stanu poblíž přístřešku své tety, spali na zemi, bez jakéhokoli zázemí, včetně hygienického.
V noci se moji bráškové budí s pláčem. Ptají se na maminku. Nevím, co jim mám říct,
posteskne si.
Když se klinika Charity Jeruzalém, podporovaná Charitou Česká republika, dozvěděla o jejím případu, vložila se do toho sociální pracovnice. Bara’a získala psychosociální podporu, která jí pomáhá vyrovnat se s traumatem, strachem a obrovskou odpovědností. Děti byly předány partnerské organizaci specializující se na ochranu dětí. Tam dostaly nejen jídla a oblečení, ale také potřebnou péči.
Poprvé po mnoha měsících měla Bara’a pocit, že může opět volně dýchat.
Už nemusím žebrat. Moji bratři mají jídlo a já můžu spát bez strachu, že budou hladovět,
říká s citelnou úlevou.
Její příběh je příběhem nepředstavitelné ztráty, ale také houževnatosti. Dítě, které bylo donuceno dospět příliš brzy, v sobě nese smutek, ale i naději – jako důkaz, že s ochranou a péčí může znovu najít své místo ve světě.
Hamdi Barakat (36 let)
Jen co jsme vešli do stanu, zaujaly nás jemné, hřejivé úsměvy dětí. Přestože působily křehce, zračila se v nich jiskra síly – snaha zakrýt únavu z horka, hladu a nemoci. Na okamžik nám problesklo hlavou, jak neuvěřitelně odolné děti dokážou být – i v těch nejtěžších podmínkách.
Hamdi Barakat, šestatřicetiletý otec čtyř dětí, nás přivítal s upřímnými omluvami a opakovaně se nám snažil vysvětlit, jak je mu líto, že nemůže nabídnout víc. Ve skutečnosti nám daroval to nejcennější – svou důvěru a příběh své rodiny.
Hamdi je oddaný a milující rodič. Jeho nejstarší dcera Hanan, teprve osmiletá, statečně bojuje s epilepsií, atrofií mozku, deformacemi nohou a ztrátou sluchu. Šestiletá Mira trpí epilepsií a problémy se sluchem. Čtyřletá Rima byla před válkou zdravá, nyní však trpí na podvýživu. A pak je tu malý Bashir, kterému je pouhých devět měsíců – Hamdi se obává, že i on může mít neurologické potíže. Bohužel ho dosud neviděl žádný lékař.
Řekli mi, že potřebuje vyšetření,“ sdělil Hamdi tiše, „ale na koho se mám za daných okolností obrátit?
Před válkou dostávala rodina podporu od institucí pro osoby se zdravotním postižením. Počínaje říjnem 2023 se však jejich život proměnil v nekonečné stěhování – už jednadvacetkrát byli nuceni měnit útočiště, včetně nemocnice Al-Shifa, až nakonec skončili ve stanech z dřeva a nylonových plachet.
Jedna z nejhorších ran zasáhla Hamdiho 2. listopadu 2023, kdy během pobytu u příbuzných ve Starém městě v Gaze přišel během jediného útoku o 65 blízkých, tedy o celou svou širší rodinu. Sám utrpěl zranění ruky střepinou. Od té doby zůstali jen on, jeho žena a jejich děti. Společně se snaží v mimořádně náročných podmínkách přežít.
Později už nemohli zůstat u příbuzných ze strany manželky, a tak sdíleli stan s Hamdiho strýcem u moře. Každý den sledoval, jak jeho děti pláčou hlady, horkem a nemocí – a pukalo mu přitom srdce žalem.
Jednoho dne Hamdi v důsledku dlouhodobého vyčerpání zkolaboval. Došlo k tomu naštěstí při návštěvě kliniky Charity Jeruzalém, kterou podporuje Charita Česká republika, a tak mu mohl přítomný lékař poskytnout pomoc a doporučit psychologa. Díky tomu začal Hamdi s léčbou svého zranění a získal přístup ke službám pro osoby se zdravotním postižením. Jeho děti nyní dostávají pleny, terapeutickou výživu a brzy budou mít bezpečnější stan v táboře určeném pro rodiny s postižením.
Děkuji vám z celého srdce. Nikdy bych si nepomyslel, že obyčejná návštěva kliniky nám změní život. Poprvé mám pocit, že nás někdo skutečně podporuje – mě i mé děti,
dodává se slzami v očích Hamdi.
Rehab (65 let)
Rehab, pětašedesátiletá matka, zažila od začátku války více než deset nucených přesunů. Ze severní Gazy se uchýlila na jih, během dočasného příměří se pokusila vrátit do svého domova v Džabalíji, ale krátce nato ji znovu vyhnaly bomby a tanky – tentokrát do města Gaza. Každý přesun byl pro ni další ranou, další připomínkou, že nikde není bezpečno.
Její život je poznamenán ztrátami. Pouhé tři měsíce před začátkem války jí zemřel manžel. Její jediný syn, který měl lehké mentální postižení, ale byl jediným živitelem rodiny, zmizel před několika týdny, když se pokusil vrátit na sever pro osobní věci. Od té doby ho nikdo neviděl.
Od chvíle, kdy odešel, hladovíme,“ naříká Rehab. „Moje dcery celý den pláčou hlady. Už pět dní jsme nic nejedly. Každou noc se modlím, aby si mě Bůh vzal, abych si konečně mohla odpočinout.
Rehab zůstala sama na péči o své čtyři dospělé dcery ve věku 27 až 42 let, které všechny trpí těžkým mentálním postižením. Nejsou schopné se o sebe postarat, a Rehab jim musí pomáhat se vším – včetně osobní hygieny. Bez hygienických prostředků a za neustálého nedostatku je zátěž na její křehké tělo obrovská. „Bolí mě všechny klouby, jsem vyčerpaná, a přesto musím všechno zvládnout,“ svěřila se se slzami v očích lékaři na klinice.
Než zasáhla Charita, žily Rehab a její dcery v troskách vybombardovaného domu, pod dekami, bez prostředků na nájem, bez jídla, hygienických potřeb a bezpečí. Stres byl všudypřítomný.
Když Rehab přišla na kliniku Charity Jeruzalém, podporované Charitou Česká republika, pro léky na své chronické nemoci, zkušený tým zdravotníků rychle rozpoznal závažnost její situace. Byla předána do péče sociální pracovnici, která zajistila krizovou pomoc. Díky spolupráci s místními organizacemi obdržela rodina bezpečný stan v uzavřeném táboře, denní příděly jídla, oblečení, hygienické potřeby a dospělé pleny, které její dcery nutně potřebovaly. Rehab se dostalo specializované psychologické péče, kde absolvovala pět sezení, která jí dodala sílu a prostor ulevit si od bolesti.
Poprvé mohu spát, aniž bych se bála o nájem nebo jídlo pro své dcery,
řekla s úlevou.
Její utrpení však zůstává obrovské. Péče o čtyři dcery s mentálním postižením ve stanu a v nesnadných podmínkách, bez manžela a bez syna, je pro ni neskutečně vysilující.
Díky koordinované lékařské a psychosociální podpoře se však už necítí zcela opuštěná. Její příběh není jen o přežití – je svědectvím o tom, že i v nejtvrdších podmínkách lze znovu nalézt důstojnost.
Rami (2 roky)
Jmenuji se Rami. Jsou mi dva roky. Narodil jsem se do války a nikdy jsem nepoznal, jaké to je, žít v míru.
Nikdy také nepoznal svého otce. Ten byl zabit v prvních dnech války, když byl Rami ještě v matčině lůně. Před svou smrtí si otec přál, aby jeho nenarozený syn dostal jméno po jeho vlastním otci. A tak se Rami narodil jako pohrobek, matce, která byla vyděšená, hladová a poznamenaná válečnými traumaty.
Od prvních dnů provází Ramiho strach a neustálé útěky. Jeho rodina prchala více než sedmnáctkrát mezi městem Gaza a severem. Nejranější vzpomínky jeho dětství tvoří hlad, bombardování a chladné noci.
V lednu 2024, když byly Ramimu pouhé čtyři měsíce, udeřila další tragédie. Rodina se schovala do úzké chodby, doufajíc, že tam bude během bombardování bezpečněji. Dům zasáhla střela, která způsobila okamžitou smrt jeho sestry Fatimy. Roztříštila dívce, kterou matka držela v náručí, hlavu.
Držela jsem ji, ale už byla pryč… a nemohla jsem ani křičet,
šeptala později jeho matka.
Sanitky nedorazily, nikdo se nedostal dovnitř. Dva dny byla rodina uvězněná v úkrytu i s mrtvým tělem malé dívky. Dědeček byl těžce zraněn, a jen zázrakem přežil.
Ramiho matka bolest neunesla. Vydala se na sedmihodinovou pouť na jih a nechala za sebou svého syna, hrob své dcery a rozpadlou rodinu. Později se znovu vdala, aby se pokusila uniknout nesnesitelnému traumatu.
Rami zůstal s babičkou a dědečkem. Ale smutek je nikdy neopustil. Když byl zabit jeho další strýc, babička se zhroutila a přestala být schopná se o vnuka, ale i o sebe postarat. Dědeček, nemocný a slabý, se sice snažil, seč to šlo, ale život byl čím dál těžší.
Když se začaly šířit zvěsti o částečném stažení jednotek, pokusila se rodina vrátit domů. Ovšem jejich dům v Džabalíji byl později zcela vybombardován – zemřelo více než 20 členů rodiny, z toho 12 zůstalo pohřbených pod troskami. Neměli kam jít, a tak se usadili s pomocí cizích lidí ve stanu na ulici ve městě Gaza. Stan byl v létě nesnesitelně horký, v zimě v něm mrzlo, zcela chyběla toaleta a čistá voda. Vedle stanu si proto vykopali díru, která sloužila jako latrína.
Když byl Rami přivezen na kliniku Charity Jeruzalém, kterou podporuje Charita Česká republika, byl v zoufalém stavu. Jeho drobné tělo bylo pokryté těžkou kožní infekcí způsobenou horkem a nedostatkem hygieny. Místo plenky měl igelitový pytlík. Podvýživa ho oslabila natolik, že sotva stál. Jeho babička, zlomená a traumatizovaná, ho pevně svírala.
Už mu nikdo jiný nezbyl. Prosím, pomozte mu přežít
prosila.
Klinika poskytla Ramimu akutní péči a následně byl předán organizacím, které mu zajistily léčbu podvýživy a základní potřeby pro děti.
Jeho příběh není jen o nemoci nebo ztrátě – je to příběh malého chlapce vyhnaného z domova a ponechaného napospas osudu, a současně příběh oddané lásky jeho babičky, která se ho nechce vzdát a nese v sobě všechen smutek.
Narodil jsem se do války,“ připomíná nám Ramiho příběh. „Ale i tak si zasloužím žít.
Samira (5 let)
Ahoj, jmenuji se Samira. Je mi pět let a pocházím z Džabalíje na severu Gazy.
Bývala jsem šťastné dítě. Žila jsem v domě svého dědečka s rodiči, sestrou a strýci. Táta, dědeček i strýcové pracovali na polích – pěstovali ovoce a zeleninu, které prodávali na trhu. Maminka se o mě vždy láskyplně starala – každé ráno před odchodem do školky mě objala, učesala mi vlasy, připravila mi oběd do krabičky a večer mi četla pohádku na dobrou noc.
Pak přišel 7. říjen. Bomby padaly všude. Několikrát jsme ve městě Gaza utíkali. Dědeček s tatínkem si mysleli, že bude bezpečnější vrátit se domů do Džabalíje. Dva dny jsme tam zůstali. Tu noc se celý dům otřásl. Obloha zčernala a všude byl prach.
Maminka mě pevně objala… cítila jsem její ruce, a pak se po mém tělo rozlilo něco teplého a mokrého. Byla to její krev. Držela mě pevně dál, i když krvácela, dokud se nepřestala hýbat.
Byla jsem vážně zraněná na hlavě, rameni a celé pravé straně těla. V nemocnici si mysleli, že jsem mrtvá, ale po třech dnech jsem se probudila. Tehdy mi řekli… že maminky objetí bylo poslední, které jsem od ní kdy cítila. Pamatuji si, že jsem hodiny křičela: Maminko! Maminko! Ale její hlas už mi nikdy neodpověděl.
Teď žiji na pobřeží ve stanu s babičkou, která je velmi nemocná, dědečkem, tatínkem, který trpí selháním ledvin, a mojí malou sestřičkou. Je tu hrozné horko a často máme hlad. Někdy sním jen kousek chleba jednou za pět dní.
Když mě babička vzala na kliniku Charity Jeruzalém, kterou podporuje Charita Česká republika, došlo poblíž k dalšímu bombardování. Zhroutila jsem se – plakala jsem, třásla se, až jsem omdlela. Lékaři mi pomohli a doporučili mi psychosociální podporu. Měla jsem noční můry, strach, hrozné vzpomínky a počurávala jsem se. V noci křičím, protože se mi všechno znovu vrací. Psycholog mi ale pomalu pomáhá zpracovat to, co jsem prožila. Díky dalším organizacím jsme dostali oblečení a jídlo.
Chybí mi maminčino objetí každý den. Přála bych si, aby mě mohla znovu držet. Ale pomalu začínám chápat, že i jiní lidé se o mě hezky starají.
Partneři
