14. března 2022
Aktuality
„Přišla jsem si jako ve filmu, nikdy dřív jsem válku nezažila,“ říká Alyona Sushko, která uprchla z bombardovaného Charkova na východě Ukrajiny. Probudila se do války, několik dnů se s maminkou ukrývaly, ale pak se rozhodla hledat bezpečí za hranicemi své rodné země. Přečtěte si její příběh.
Probuzení do války
Šestadvacetiletou Alyonu probudil hukot. Zdi jejího bytu v Charkově se otřásaly. Myslela si, že sousedé pořádají bujarý večírek. Za deset minut se ale po telefonátu s kamarádem dozvěděla, co se opravdu dělo. Žádný večírek, ale útok ruských vojáků. Do batohu si rychle sbalila svých pár věcí a risknula cestu na druhou stranu města, kde žije její maminka.
přispějte na charita pro ukrajinu
Život, který znala, skončil
Několik dnů strávila Alyona s maminkou schováváním se ve sklepě. Ale ani tam se necítily v bezpečí. „Sotva jsme mohly ve sklepě dýchat. Bály jsme se, že při útoku praskne potrubí plné horké vody, které místností vede,“ vzpomíná. „Třetí den jsme slyšely projíždět nedalekými ulicemi tanky a pátý den nám začalo docházet jídlo.“ Veškeré dění a zkázu míst, které dobře znaly, sledovaly z mobilu na sociálních sítích.
Ještě nedávno měla Alyona práci, kterou milovala. Pracovala v mezinárodní firmě, která designovala 3D modely budov. S kolegy si po práci dávali mexické jídlo a koukali na filmy na Netflixu.
Došlo jí, že její život, který znala, skončil. „Jediné, co se mi chtělo, bylo brečet. A utéct. Ale ne sama, chtěla jsem, aby se mnou šla i maminka,“ říká. Ta ale ve svých třiapadesáti letech opustit rodné město nechtěla. S těžkým srdcem se rozloučily.
Jízda vlakem ve tmě, směr bezpečí
Na vlakovém nádraží už čekaly tisícovky dalších lidí. V chaosu nikdo netušil, kdy přijede jaký vlak. Alyona měla štěstí a za dvě hodiny se dostala do nacpaného vlaku směr Lvov. Čekalo ji dvacet šest hodin jízdy – strávila ji narvaná mezi dalšími prchajícími cestujícími, sotva se mohla hnout. Ve vlaku panovala po celou jízdu tma, aby ho světla neprozradila.
„Cestou jsme několikrát slyšeli vybuchovat bomby a dětem, které s námi cestovaly, jsme říkali, že to je jen hřmění blížící se bouře,“ vzpomíná. „Když jsme projížděli Kyjevem, viděli jsme rozbitá okna a zničené domy.“
Když dorazil vlak do Lvova, Alyona se poprvé po dlouhé cestě měla čeho najíst. Dobrovolníci na nádraží připravovali jídlo a horký čaj. Dlouhé hodiny pak strávila čekáním na vlak, kterým by se dostala do Polska. Cesta dlouhá 80 kilometrů trvala 19 hodin. Vlak se za doprovodu plačících dětí pohyboval opatrně a po většinu času stál.
Zastávka v Polsku
Když Alyona dorazila do Přemyšli v Polsku, ujali se jí dobrovolníci z místní Charity Polsko. Dojetím jí z očí vyhrkly slzy. Hasičský doprovod ji odvezl do nedaleké školy. Útočiště našla v jedné z 80 postelí, které dobrovolníci z Charity v tělocvičně školy rozmístili.
„Pomoc dobrovolníků byla obdivuhodná. S sebou jsem měla jen ty nejnutnější věci, ale tam jsem zase měla na chvíli zase všechno, co jsem v danou situaci potřebovala,“ říká. „Doma se nás snažili zabít. Nikdy jsem nečekala, že budu cítit takovou bezmoc,“ vysvětluje.
Pomoc dobrovolníků jí dodala sílu na další cestu
Alyona se plánuje dostat do Kanady, v Montrealu totiž žije její bratr. Ona sama umí anglicky velmi dobře, i díky práci v mezinárodní společnosti.
O několik dnů později se proto znovu ocitla na vlakovém nádraží. Tentokrát v bezpečném Polsku, směr Německo. S maminkou Irinou, která zůstala v Charkově, byla stále v telefonickém kontaktu. Snažila se ji přemluvit, aby také uprchla, ta ale nebyla na tak velký krok stále připravená.
Alyonu to děsí. Bombardování v Charkově se zhoršuje a jídla ubývá. Věří, že se celá její rodina zase někdy setká. Je jí jedno kde. Moc si ale přeje, aby to bylo na Ukrajině.
Pomozte lidem z Ukrajiny na cestě za bezpečím i vy.
Přispějte převodem na sbírkový účet
55660022/0800
VS 104
QR kód
