18. května 2015 Aktuality

Co pálí ukrajinské psychology?

Nejčastějšími tématy, o která mají psychologové na Ukrajině zájem v posledních měsících, jsou práce se zajatci, s přesídlenci, prchajícími před konfliktem na východě země, či práce s lidmi s vážným zdravotním postižením. A právě o nich se dozvěděli ve dnech 27. až 30. dubna v Praze, kde proběhl kurz v psychosociální pomoci.

Dubnové školení navazovalo na podzimní blok, který se věnoval první psychologické pomoci při mimořádných a krizových situacích na Ukrajině. Tentokrát se školení účastnili psychologové z Ukrajiny i jejich kolegové z Hasičského záchranného sboru ČR (HZS). Účastníci kurzu si rozšířili své znalosti a dozvěděli se zejména o možnostech oblasti práce s vnitřně přesídlenými osobami, s lidmi po vážném zranění, zorientovali se v tématice truchlení a práce s osobami, které se ocitly v zajetí.

Krym. Oděsa. A úplný východ Ukrajiny. Vyznačuje Natalia, ukrajinská vojenská psycholožka působící v zóně ATO (antiteroristické operace na Ukrajině), na mapě největší evropské země, místa, která zatím nemají vyškolené interventy v první psychologické pomoci. „Od podzimu 2014 jsme vyškolili přes tři tisíce lidí, kteří poskytují pomoc vojákům či přesídlencům, pracují s rodinami obětí, které utrpěli vážná psychická traumata související s válečným konfliktem.“ Denně jí volají k případům, kde má připravit vojáky na odchod na frontu či pracovat s těmi, kdo se z ní navrací včetně osvobozených zajatců.

Co jí samotné pomáhá v náročné roli? Víra, že je tato práce potřeba. Důležitá je pro Natalii podpora kolegů a vlastní rodiny. „Děti mi volají a ptají se, jestli vím, kolik dní jsem za poslední měsíc strávila doma. Obvykle jsou to tak tři dny, pět maximálně,“ sděluje drobná žena se smyslem pro humor.

Vy mi musíte pomoct!

Kromě psychologů, kteří pracují přímo ve válečné zóně, směřuje práce krizových interventů i na vnitřní přesídlence. Práce s nimi je ztížena řadou obranných mechanismů, které člověk používá nevědomě, aby se ochránil a často taky nezbláznil. Mezi ně patří například popření vlastních emocí a prožívání, předstírání, že se nic nestalo a postoj „všechno zvládám“. Jiní kopou kolem sebe. Jsou agresivní verbálně či přímo fyzicky. Přičteme-li k tomu nekomfortní prostředí, ve kterých přesídlenci přebývají, nedostatek soukromí a frustraci nad vlastní bezmocností, patologie (tedy nezdravá reakce nebo vývoj) je na světě.

Psycholožka Hana pochází ze severozápadní Ukrajiny, z rodiny s uprchlickou minulostí. Při své práci nejvíc „bojuje“ s klienty, kteří mají „nataženou ruku, která na chleba nedosáhne, ale sami se pro něj nezvednou“. „Často slyším, že jsme povinni se o ně postarat, stále si stěžují, nikdy nejsou spokojeni s nabízenou službou, jen sedí a čekají, že o ně bude postaráno. To je strašně frustrující“,dodává mladá žena.

Co s takovými klienty? Jak jim dodat sílu a sám přitom nevyhořet? Podle české psychoterapeutky Věry Roubalové, která se věnuje práci s uprchlíky, je dobré hledat něco, co nás s nimi spojuje a na tom stavět. Vnášet do setkání „lidská témata“ jako je starost o děti a rodinu či trávení volného času. „Podstatné je, aby se pomáhající dokázal postarat sám o sebe. Vědět kde a čím načerpám sílu, je základ. Profesionální je být si vědom svých slabých míst a dokázat přiznat sobě i okolí, že s některými lidmi pracovat nedokáži.“

Její kolega František Cihlář se klientům představuje jako „interkulturní pracovník“, neboť ví, že před psychologem by mnozí zavřeli dveře. Ten je „pro blázny“ a to přeci oni nejsou“, popisuje zkušenost z přímé práce s uprchlíky a migranty v Česku.

Magické číslo „tři“

Během dubnového týdne se účastnici školení seznámili s několika metodami, jak mohou pracovat s klienty.

Jeden odpolední blok věnovala Natalia simulaci zajetí. Účastnící se rozdělili do dvou znepřátelených skupin. Neutrální skupinu tvořili lékaři a psychologové. Při analýze simulované akce mají zajatci za úkol popsat vlastní prožívání.  Počáteční euforii střídá smutek, pocity viny nad tím, že já jsem přežil, zatímco ostatní to štěstí neměli, zloba a touhou se pomstít. Tento příklad využil psycholog Jiří František Průža, který v minulosti působil v zahraniční misi v Afghánistánu, k popisu vývoje psychické rovnováhy člověka osvobozeného ze zajetí a vyjadřuje jej pomyslným číslem „tři“. Metoda vychází z jeho zkušenosti v práci s vojáky, kteří se vrátili z boje či zajetí.

Tři hodiny trvá radost vojáka z návratu do bezpečí. Voják se setkává s velitelem a prochází akutním, zdravotním vyšetřením. Setkání s autoritou a ocenění vojáka za jeho odvahu má zásadní vliv na rozvoj možného posttraumatického stresového stavu. „Voják nečeká, že mu budou na hlavu sypat květiny, ale obyčejné poplácání po rameni a uznání jeho nasazení, má velkou sílu“, dodává Jiří František Průža.

Období od tří dnů do tří týdnů jsou pro intenzivní psychologickou pomoc klíčová. U osvobozeného se objevují tzv. flashbacky (vzpomínky na události v minulosti). Časté jsou projevy nechutenství, deprese, nespavosti a apatie. V této fázi pracuje psycholog s vojákem individuálně nebo i se skupinou v závislosti na počtu osob, které se v zajetí ocitly.

Po třech měsících se zpravidla objevuje touha vrátit se do bojové zóny a pomstít se. Důležitou roli hraje osobní zaangažovanost v daném konfliktu, či zda jde „jen o práci“ v podobě komplexního, politického zájmu státu. Psycholog zejména naslouchá a pracuje s emocemi, které se objevují.

Tři roky je doba, kdy by člověk měl být schopný přijmout fakt, že v zajetí byl a dokáže s tím žít. Podobně je tomu u člověka, kterému se stane neštěstí a skončí na vozíku.  Smířit se skutečností, že už nikdy nebudu chodit, je těžký úkol. Pro mnohé lidi je nepřijatelný. Co se zdá být uchopitelnější, je přizpůsobit se skutečnosti, že se život člověka danou událostí změnil. Něco už nemůže, ale hodně věcí může, jen ‘trochu jinak‘.

Být hrdinou se vždycky nevyplácí

Další metodu práce s klienty představil Štěpán Klen, který pracuje se situacemi krizové komunikace a na práci s lidmi, kteří se ocitli v zajetí. Připravuje také humanitární pracovníky a diplomaty k výjezdu do nebezpečných oblastí. Sám se podílel na řešení řady krizových událostí.

„Určitá připravenost je jedna ze základních předpokladů, jak nestandardní situaci zvládnout. Na začátku je nutné prozkoumat možná rizika a pečlivě zvážit, zda do místa vůbec jet. Ne všichni tak činí. Když už se do nebezpečí dostaneme, je vhodné zajistit si ústupovou cestu, mít sbalené pohotovostní zavazadlo a pokusit se najít důvěryhodnou osobu, u které je možné se schovat. Vhodné je nechat i rozepsaný dopis či email, který bude obsahovat informace, které by při případném pátrání byly užitečné“, uvedl ve svém bloku Štěpán Klen.

V samotném zajetí a komunikaci s vězniteli se doporučuje být nenápadný, spíše spolupracující, lidský a nekonfrontační. V žádném případě nevyvolávat argumentaci, která by ještě víc destabilizovala již tak emočně nestabilní věznitele. Nevyplácí se ani hrát si na hrdinu. Připoutává to pozornost, která v zajetí nevěstí nic dobrého. Pro psychický stav vězněného je podstatné zaměstnávat mysl něčím pozitivním – myslet na hezké zážitky a co nejvíce zahánět ty nepříjemné. 

„Konfliktů, jako je ten na Ukrajině, se účastní nejen vojáci, ale i civilisté. Vždy je lepší s možným zajetím počítat. Někdy je situace ovlivněna tím, že jsme se ocitli v nesprávnou chvíli na nesprávném místě. Toto se může stát i v běžném životě," řekl na závěr pan Klen.

Setkání ukrajinských a českých specialistů přineslo oběma stranám mnoho po odborné i lidské stránce.  V náročných podmínkách válečného konfliktu potřebují slyšet i psychologové, že jsou stále „normální“ a mít možnost sdílet těžké příběhy, se kterými se denně setkávají. Česko-ukrajinská spolupráce bude prozatím pokračovat v méně formální podobě. Charita ČR i Hasičský záchranný sbor ČR také nevylučují, že by i v budoucnosti spolupracovali na zajištění dalšího vzdělávání, tedy zvyšování znalostí a dovedností ukrajinských psychologů i tamějších sociálních pracovníků.