26. července 2013 Aktuality

Dejte mi přístřeší: syrští uprchlíci v Libanonu

Od začátku konfliktu v Sýrii v roce 2011 uprchlo do okolních zemí přes 1,7 milionu lidí. Z celého regionu přijal nejvíce utečenců Libanon. Ačkoliv je v Libanonu registrováno půl milionu uprchlíků, jejich skutečný počet je odhadován na necelý milion.

Zaměstnanci Charity Libanon potkávají každý den stovky nově příchozích ze Sýrie. Každého provází vlastní popis zažitých hrůz, které viděl či viděla. Někdy to může být zdrcující. „Když slyším všechny ty příběhy, připadá mi, že mi praskne hlava,“ říká Mireille, sociální pracovnice Charity v Bejrútu.

V tak malé zemi jako Libanon není vyhovující ubytování již dlouho k dispozici a uprchlíci musejí hledat přístřeší všude, kde je to možné. Charita Libanon proto poskytuje syrským uprchlíkům podporu a péči, ať jsou kdekoliv.

Khatar

Žena jménem Khatar (42 let) žije se svými šesti dětmi ve chlévě na farmě v údolí Bikée, společně s dalšími lidmi. Malá místnost ze dřeva a plechu je domovem pro celkem 25 lidí, většinou žen a dětí.

„Je to hrozné,” říká. „Odpadní roury procházejí vnitřkem. Během deště prosakují. Děti jsou kvůli špatné hygieně nemocné. Ale můžeme žít buď tady, nebo na ulici.“

Pobyt zde je velmi vzdálený jejich předchozímu životu v Qusair, kdysi prosperujícím příhraničním městě s 30 tisíci obyvateli, které urputný syrský konflikt přeměnil na ruiny. S manželem uvízlým v Sýrii a prostředky vyčerpanými po dvou měsících, které Khatar strávila v Libanonu jako uprchlice, se každý den mění v boj.

Majitelka chléva jim dala 15 dní na to, aby si našli jiné místo k životu. Svůj přístřešek potřebuje pro krávy. „Bojím se budoucnosti. Kam máme jít? Jaký bude náš osud? Nemáme dost peněz ani na chleba,” říká Khatar.

Charita byla schopna poskytnout pěti rodinám ve chlévě jídlo a lůžkoviny. Kharar říká, že je příliš chudá na to, aby zaplatila přepravu do blízkého centra Charity, kde funguje lékařské oddělení. Proto ji navštěvuje charitní lékař u nich "doma". Sociální pracovník Charity zajišťuje pro její rodinu také lepší ubytování. „Nejedli bychom, kdyby tu Charita nebyla,“ říká Khatar. „Jsme velmi vděční. Ať jim bůh pomáhá v jejich poslání.“

Hoda

Okolo 120 lidí ze Sýrie se skrývá v napolo dostavěném vícepodlažním bytovém bloku ve městě Taalabaya v údolí Bikáa. V budově kromě střechy, holých betonových zdí a schodů není téměř nic. Stavební materiál je rozházený všude kolem, odkryté železné dráty trčí ven ve všemožných úhlech, děti vykukují skrz díry ve zdech, postarší páry přespávají na nebezpečných balkónech, na kterých není nic, co by je zastavilo před skutálením dolů.

„Našli jsme tuhle budovu a rozhodli se zůstat,“ říká Hoda, která zde žije se svými třemi dětmi - Bilalem (1), Mohamadem (6) a Sorou (5). Ze své vesnice v Sýrii uprchli, když už viděného chaosu a zkázy bylo příliš.

„Muž, kterému to patří, ví, že tu jsme, ale nic nám neúčtuje. Některé libanonské rodiny nám dali pokrývky a matrace, protože jsme dorazili během zimy a bylo velmi chladno,” říká Hoda. „Tahle stavba není bezpečná, zejména pro děti. Není tu elektřina a žádné zdi, takže mohou vypadnout ven. Před dvěma týdny jsme našli hada.” Některá nebezpečí nejsou tak hmatatelná. „Děti věří, že zde straší,” říká. Jsou tak vyděšené, že po setmění chodí ve dvou.

Nyní je jejím největším problémem shánění jídla pro tři hladové děti. Libanonská Charita jim pomohla s jídlem, vodou a zdravotní péčí, ale počty syrských uprchlíků rostou každý den, stejně jako jejich potřeby.

„Před válkou jsme měli velice dobrý život, ale teď se vše změnilo,” říká. „Není zde žádná práce, takže si nemůžeme vydělat peníze na jídlo. Jíme jednou nebo možná dvakrát denně, většinou pouze chleba a olej.“

Na otázku, co by si přála ze všeho nejvíc, odpoví Hoda jednoduše: „Chceme jít domů. Kdyby tam byl mír, žila bych i ve stanu.”

Gharam a Nafeh

Gharam (11) a její bratr Nafeh (10) dorazili před třemi dny do Qab Elias, provizorní stanové osady pro syrské uprchlíky. Tyto děti utekly ze Sýrie poté, co bomba zasáhla jejich dům v Hassakeh v severovýchodní Sýrii. Otci se podařilo Gharam a Nafeha zachránit, ale jejich matka a tři sourozenci byli během útoku zabiti. Po třech dnech strávených chůzí a jednom dni v autobuse se dostali do bezpečí v libanonském údolí Bikáa. Otec se vrátil, aby dohlédl na jejich farmu v Sýrii. Děti teď pobývají v bratrancově stanu.

„Měli jsme nádherný život,” říká Gharam. „Chodila jsem do školy. Měla jsem přátele. Byla jsem šťastná.“ Školy zavřely po vypuknutí konfliktu. Jídla začal být nedostatek a oni museli žít o chlebu a vodě. „Nejděsivější bylo bombardování,“ pokračuje Gharam. Její škola byla zničena, viděla domovy svých přátel srovnané se zemí i záhubu vlastní rodiny.

„Bylo to pro nás velice těžké,“ říká. „Ztratili jsme maminku, kterou jsme milovali. Nemohu žít bez mámy. Potřebuju ji. Celé dny pláčeme. Můj bratr je po všem co viděl příliš rozrušený, než aby mohl spát. Snažím se ho utěšit. Říkám mu, aby se nebál. Říkám mu, že se o něj postarám.“

Gharam říká, že kdyby si mohla přát cokoliv, chtěla by si převléknout šaty, mít telefon, aby mohla zavolat otci a zjistit jak se má a také by se chtěla vrátit ke svému dřívějšímu životu. Nafeh by si přál autíčko, živého ptáčka a „žít v míru“.

Stará se o ně jejich bratranec Abboud, společně s dalšími devíti členy jeho rodiny. „Snažíme se je rozptýlit hrami,“ říká. „Ale nikdy jim nebude moci dát to, co potřebují.“

Stan sdílejí s dalšími třemi rodinami. Je horké léto. Nemají dost jídla, přikrývek nebo matrací. „Gharam a Nafeh budou muset jít pracovat,” říká Abboud. „S tím, co vydělám, nemůžu živit všechny. Každý musí přispět.” Gharam a Nafeh budou vydělávat sklízením zeleniny.

Dětští uprchlíci, kteří cestují osamoceně, se snadno stávají oběťmi fyzického a sexuálního zneužívání. Souběžně se zajišťováním jídla, lůžkovin, zdravotní pomoci a oblečení pro tento tábor, pátrají sociální pracovníci Charity po zranitelných dětech jako Gharam a Nafeh. Pro ubytování těchto dětí a bezbranných žen byla zřízena speciální útočiště, jejichž chod Charita zajišťuje.

Alia

Pláž lemují kavárny a je zde i pouťové kolo pro ty, kteří si vzali den volna, aby jej mohli strávit u moře namísto kanceláří v Tripolisu, hlavním městě na severu Libanonu. Ale pouze jeden blok odtud se vyrojily polorozpadlé chatrče, ve kterých našlo přístřeší mnoho syrských uprchlíků, kteří do této oblasti dorazili.

Na místě přezdívaném místními „Ulice vlnitého plechu“ žije Alia (40) v malém stavení, které její manžel postavil z kusů dřeva a železa darovaných lokálními libanonskými rodinami. S nimi tam žijí i čtyři děti. Slunce praží na rozpálenou plechovou střechu, ale jak říká, je to lepší než zima, kdy studený vítr profukuje skrz škvíry ve zdech.

„Chtěla bych sehnat pořádný byt,” říká. „Nejsme chránění před sluncem ani zimou. A já se pořád bojím, že nás majitel pozemku vyhodí.“

Z Homsu v Sýrii utekli před 21 měsíci. „Mnoho mých sousedů zemřelo přímo přede mnou,“ říká. „Pokud jste vyšli ven, mohli vás unést.“ Jedna z jejich syrských kamarádek se vrátila do Homsu, aby zachránila syna, který se skrýval doma. Už ji nikdy neviděli. Našli ohořelé pozůstatky a předpokládají, že byla zabita. „Tři měsíce jsem nemohla spát nebo jíst,” říká Alia. „Třásla jsem se a polovinu tváře jsem měla paralyzovanou.“

Přestože jim Charita poskytla jídlo a další pomoc, život je stále tvrdý. Prioritou je sehnat peníze. Aliin syn má potíže s páteří a potřebuje léčení, ale jejich úspory jsou pryč. „Zpočátku jsem mohla pomáhat sousedům,“ říká. „Ale teď nemám dost peněz ani pro svou rodinu.“

Amena

Lidé ze Sýrie nejsou jedinými uprchlíky v Libanonu. Země je domovem pro více než 400 tisíc Palestinců, z nichž polovina žije ve speciálně vyhrazených táborech, postavených po první Arabsko-izraelské válce v roce 1948. Nyní v těchto táborech vzniká místo pro příchozí ze Sýrie - jak pro Palestince, kteří v Sýrii žili, tak i pro samotné Syřany.

Amena (21) je syrská uprchlice žijící s manželem a dvěma dětmi v táboře v Bejrútu. Z Aleppa odešli na začátku tohoto roku. Žít tam dál již nebylo možné. „Jídlo bylo velmi drahé,“ říká Amena. „Naši přátelé, kteří zůstali, říkají, že musejí jíst trávu.“

Maličký byt v táboře sdílí s dalšími dvaceti lidmi. Brzy jich bude 21, protože její sestřenice zrovna toho rána porodila. A za dva měsíce jich bude 22, protože Amena očekává třetího potomka a je v sedmém měsíci těhotenství.

Amena říká, že její radost z očekávaného dítěte je poznamenaná starostmi o to, jak ho nasytí. „Samozřejmě jsme šťastní, ale bojím se o jeho budoucnost,“ říká.

Charita poskytuje syrským uprchlíkům v táborech potravinové balíčky, hygienické soupravy a zdravotní péči a pořádá odpolední aktivity pro děti, protože žádné z nich nechodí do školy.

„Je to zde velice těžké,” říká. „Nebyla tu žádná voda, je zde příliš mnoho dětí a není tu volný prostor nebo soukromí. Jakmile se dovíme, že je po válce, okamžitě se vrátíme do Sýrie.“

Siham and Krist

Vysoké silné zdi kláštera svatého Gabriela v pohoří Libanon vyvolávají dojem bezpečí. Při pohledu na děti hrající si na tichém dvoře a jejich matky věšící prádlo, se válka v Sýrii zdá být daleko. Ale pro obyvatele kláštera, kterým Charita pomáhá, je syrská tragédie stále přítomná.

Klášter je domovem pro křesťanské uprchlíky ze Sýrie, kteří opustili zemi, aby hledali bezpečí. Mnoho z nich je přikovaných ke zprávám ze Sýrie a sleduje, jak se jejich milovaná země rozpadá. Ostatní, jako Siham Aho a její syn Krist své zkušenosti ze Sýrie prožívají stále znovu.

29. prosince 2012 jeli Siham (55), Krist (13) a jeho otec Malak domů z jejich mléčné farmy, když na ně zaútočili ozbrojení muži. Otce pobodali a zmocnili se auta. Když jejího manžela škrtili a Siham se tomu pokusila zabránit, útočníci ji zasypali sprškou ran.

„Měli zbraně a zakryté tváře. Dva z nich seděli na zadním sedadle a jeden nás velmi rychle vezl na hřbitov,“ říká Krist. „Mého otce udeřili zbraní a mé matce vyrvali náušnice z uší. Řekli, že se chystají useknout jí prsty, aby dostali její prsteny, ale jí se podařilo je sundat.“

Stali se oběťmi ozbrojených gangů snažících se profitovat z chaosu, který zachvátil Sýrii. Sebrali jim veškerý majetek a byli opakovaně varování, že budou zabiti. Krist a jeho rodina si byli vědomi, že by na ně zaútočili znovu, a tak se rozhodli opustit svůj domov a hledat bezpečí jinde.

Siham říká, že Krist nyní trpí kvůli prožitému traumatu. Vrací se mu obrazy lidí s dlouhými červenými nehty, kteří se ho snaží udusit. Má fobie ze tmy a zavřených dveří a vyvinul se u něj nervový tik.

Jedním z největších problémů, kterému syrští uprchlíci v Libanonu čelí, jsou psychologické dopady jejich zážitků. „Každý, kdo opustil svou zemi kvůli válce, prožil trauma,“ říká hlavní psycholog libanonské Charity Maureen Mahfouz.

Charita má ve svých centrech psychology a terénní pracovníky, kteří navštěvují rodiny a v případě potřeby poskytují poradenství a terapii. Po léčbě či konzultacích začínají lidé myslet pozitivně. Děti jsou spokojenější a říkají, že se nemohou dočkat, až zase přijdou na sezení.

„Kdykoliv se objeví kruh násilí, musíte ho někde přetnout,“ říká Maureen Mahfouz. „Proto jsme tady – nabídnutím pomoci zabráníme, aby se násilí opakovalo.“

Originální text a fotografie: Patrick Nicholson z Caritas Internationalis, zveřejněné na blogu Caritas Internationalis na začátku července 2013.

Charita Česká republika má stále otevřenou sbírku na pomoc syrským uprchlíkům, žijícím v Jordánsku, Libanonu či kteří opustili své domovy a přesunuli se v Sýrii do jiných měst.