Aktuální zpravodajství z monitorovací mise

Banda Aceh, 17. února 2005 
Ráno se v kanceláři ICMC scházejí zástupci všech katolických organizací působících v Banda Aceh. Zastoupeny jsou organizace ICMC, JRS (Jesuit Rescue Services), Cordaid, Caritas Austria, CRS, anglická charita Cafod a Česká katolická charita. Jelikož se jedná o první charitní koordinační schůzku, která se v Bandě koná, jde především o to seznámit se navzájem se svými programy. Zatímco ICMC, Cordaid, Caritas Austria a CRS realizují v Acehu vlastní programy, JRS pracuje výhradně přes místní partnery a Cafod se omezuje na jejich podporu. Každá z organizací má k humanitární pomoci zcela jiný přístup. Rakušané připravují rozsáhlý program výstavby obydlí na těžce postiženém západním pobřeží. Chystají se dodat materiál a stavební inženýry, o vlastní stavbu se majitelé domů postarají sami. Výstavba domů nebude doplněna žádným jiným programem realizovaným v cílové oblasti, z obavy, aby ve svých rukou nesoustředili příliš mnoho odpovědnosti, která má zůstat v rukou místních lidí. Naproti tomu Cordaid se odpovědnosti nebojí. Holandské programy v Acehu jsou mnohem komplexnější a zahrnují jak výstavbu obydlí, tak obnovu prostředků obživy a programy nazývané v odborné hantýrce "cash for work". Obětem cunami Holanďané zaplatí za to, že si postaví vlastní domy. Domnívají se, že lidé nejsou v situaci, kdy by mohli strávit celé dny výstavbou obydlí.
Po skončení schůzky se vydáváme do areálu OSN pro další informace. V tamním informačním středisku si pracovníci humanitárních organizací mohou stáhnout data týkající se všech důležitých sektorů humanitární intervence, mapy a adresáře mezinárodních i místních humanitárních organizací. "Já jsem tak užitečná!," libuje si Dekna, Acehanka zaměstnaná v informačním středisku. Má pravdu - zná odpověď snad na každou otázku.
Vracíme se do ICMC, abychom se zúčastnili výjezdu týmu konsultantů do tábora Jenggala, kde se má konat schůzka s mladými ženami. ICMC se snaží řešit psychické problémy obětí cunami socializací a zapojením do volnočasových aktivit. Kromě toho nabízí informace o formách traumatického šoku a způsobech jeho léčení. Psychologové zasahují jen v těch nejvážnějších případech. "Diagnóza většinou vede k tomu, že se lidé začnou považovat za nemocné, což jejich psychický stav ještě zhorší," vysvětluje nám autor programu Bawa. Při první návštěvě v táboře seznámí tým ICMC jeho obyvatele se svými plány, promluví si s co největším počtem z nich a domluví si schůzku s vybranou skupinou uprchlíků. Cílem schůzky je zvolit volnočasové aktivity, které členové cílové skupiny chtějí provozovat, a vybrat z jejich středu "výbor", který bude mít na starosti jejich organizaci. "V některých případech se nám stává, že lidé žádají pomoc s výstavbou domů nebo jinou materiální pomoc," vysvětluje vedoucí týmu Iwan. "Nakonec však vždycky náš přístup pochopí a jsou vděční za to, co jim můžeme nabídnout." Jedinci trpící posttraumatickým šokem mají být identifikováni během realizace volnočasových aktivit a jaksi mimoděk vtaženi do hry. Pokud se tak nestane, budou jim nabídnuty individuální konzultace.
Ve stanu v táboře Jenggala se shromáždilo asi dvacet mladých žen. Některé z nich chovají v náručí malé děti. Zatímco muži přes den opouštějí tábory, aby hledali práci či pracovali na odklízení trosek zničených domů, ženy tráví celý den mezi stany, a starají se o děti své i děti svých mrtvých příbuzných a sousedů. Po krátkém seznámení s programem ICMC se ve stanu rozproudí živá debata. Jedna z žen upozorňuje na nedostatek modlitebních knih a koránů, ostatní přikyvují. Potřebovaly by také učitele náboženské výchovy - víra je pro většinu Acehanů nejpřirozenějším útočištěm v dobách nouze. Další uprchlice navrhuje založení šicího kroužku. O šicí stroje mají zájem ve všech táborech, kromě zábavy totiž skýtají i příležitost přivydělat si trochu peněz. Další na řadě je kuchyňské a sportovní náčiní. Většina žen postupně přichází se svými příspěvky do debaty, jsou tady ale i takové, které jen tupě zírají před sebe. Bolest ze ztráty blízkých je ještě příliš živá. Seznam plánovaných aktivit je kompletní. Zbývá zvolit "volnočasový výbor". Všechny ženy jedna po druhé zvedají ruku pro jednu z kandidátek na předsednickou funkci. Hlasování je napínavé a výsledek nerozhodný. Mírnější z obou soupeřek se nakonec dobrovolně vzdává vedoucí funkce a ujímá se role místopředsedkyně. "Volnočasový výbor" bude dohlížet na šicí stroje a kuchyňské a sportovní náčiní, které ICMC táboru věnuje, a dbát na to, aby se každému dostalo rovným dílem. Zájem bude určitě mnohem větší než nabídka a ICMC bude hledat místní partnery, kteří by v uprchlických táborech organizovali další aktivity. Po skončení schůzky máme v podstatě jasno. Psychosociální projekt ICMC bude jedním z programů, které nabídneme k posouzení České katolické charitě.
Několik mladých mužů posedávajících před stánkem s občerstvením nás zve, abychom si k nim přisedli. Bývalý hlídač v cementárně nám vypráví, jak s dítětem v náručí prchal před stoupající hladinou moře. Příběh jeho souseda je mnohem smutnější. V době neštěstí se účastnil vojenské operace proti separatistům. Svou ženu a roční dítě po návratu domů už nenašel. Oběma vzal oceán život. Odvaha Acehanů nám vyráží dech. Co jim dává sílu žít, pracovat, povídat si s námi a ještě se přitom všem usmívat?
Večer se na terase kanceláře ICMC koná další schůzka České katolické charity s místními partnery. Murtala nám přivedl několik přátel a kolegů, abychom si poslechli jejich plány a posoudili jejich návrhy. Ullama z horských vesnic v okolí Lamna hovoří o místech obývaných uprchlíky z pobřeží, kam se humanitární pomoc dosud nedostala. Ekonom Agus, Murtalův nejbližší přítel, nás seznamuje se situací v oblasti rekonstrukce škol v Banda Aceh. Debatujeme také o možném rozšíření psychosociálního programu, který Murtala realizuje v táborech a školách navštěvovaných uprchlíky. Péče o psychické zdraví obětí cunami se nám po dnešních zkušenostech z táborů jeví jako velmi důležitá.
Krátce po ulehnutí nás budí zemětřesení. Za dobu našeho pobytu v Banda Aceh je to už potřetí. Při silnějších otřesech prý mnozí Achané ztrácejí hlavu a v hrůze z cunami si narychlo balí nejnutnější věci. Ještě dlouho nemůžu usnout a v hlavě mi zní rozhovor s Agusem. "Moji dívku zabilo moře. Za měsíc jsme měli mít svatbu, ale teď je pryč." "To je mi líto," snažím se neobratně reagovat s pohledem upřeným na její fotografii. "Moc hezká holka." "Mockrát děkuju," odpovídá s úsměvem Agus.
Michal Synek a Martin Váně