Aktuální zpravodajství z monitorovací mise

Charity
14. února 2005 
V Indonésii spojily své síly charitní organizace z několika zemí světa. Programy realizované v rámci výzvy Caritas Internationalis k mimořádné intervenci koordinuje arcidiecéze Medan a diecéze Sibolga, za pomoci americké charity CRS (Catholique Rescue Services). Někteří členové celosvětové charitní sítě navíc pracují i samostatně a své programy hradí z vlastních zdrojů. Úkolem dnešního dne je seznámit se podrobně s prací všech našich kolegů, a tak od rána do večera objíždíme jejich kanceláře v Medanu a ptáme se a vyzvídáme.
Američané sídlí v hotelu Aseana, honosné budově s rozlehlou loby v čínském stylu. Jsou přátelští a uvolnění a rádi si povídají nejen o svých programech, ale i o četných úskalích své práce. A hlavně si dokáží dělat legraci sami ze sebe. "Měli jsme tu specialistu na zakládání kanceláří," říká nám Jerry, "a výsledek je ten, že po měsíci v Indonésii sedíme pořád v hotelu a v kanceláři, kterou jsme si najali, nefungují telefony ani internet." Nevadí - hotelová loby s čínskými lampiony a koženými křesílky Američanům dokonale padne. Kromě koordinace charitní pomoci pro oběti cunami realizují rozsáhlé samostatné projekty v Banda Aceh a Meulabohu na západním pobřeží Sumatry. Vedle dodávek potravin a zajištění základní zdravotní péče v okolí Meulabohu se soustředili především na přístřeší a obnovu prostředků obživy. K uskutečnění svého komplexního plánu na pomoc Acehu budou v příštích letech potřebovat padesát až šedesát milionů dolarů. Jerry nám líčí problémy, na které CRS naráží při budování obydlí. Vládní nařízení zakazuje budovat domy v pětisetmetrovém pobřežním pásu, ale někteří domorodci odmítají opustit své vesnice. Situaci navíc komplikuje nevyjasněné vlastnictví půdy, protože většina dokumentů i úředních záznamů byla zničena. Obnova pobřežních vesnic tak na mnoha místech uvízla na mrtvém bodě. Jen neradi přerušujeme zajímavou debatu a spěcháme na návštěvu německé charity.
Zástupce Němců Johannes Scholz nás vítá pokáráním za pozdní příchod. Kromě něj se setkání účastní také otec Fritz, Indonésan koordinující projekty zařazené do výzvy k mimořádné intervenci. Vypráví nám o rekonstrukci katolické školy v Banda Aceh, financované německou charitou, a těžkém osudu uprchlíků. "Naším hlavním zájmem je," říká, "aby se naši souvěrci co nejrychleji vrátili domů. Jinak v Acehu nezůstanou žádní katolíci." Johannes se pouští do kritiky čínského uprchlického centra Metal, které jsme navštívili předešlého dne. "Souhlasí skutečný počet lidí, o které se centrum stará, s počtem uváděným jeho správci?" ptá se pochybovačně. Prostředky na humanitární programy na Sumatře prý dalece převyšují skutečné potřeby. Hrozí nebezpečí dvojího financování, nepokryté oblasti prakticky neexistují. Když se ptáme, co je hlavním cílem německých programů, odpovídá stručně. "Pomáhat lidem."
Naše další cesta rozpáleným Medanem vede do kanceláře ICMC, kde sídlí také holandská charita Cordaid. Vedoucí holandského týmu na Sumatře Johan Bertens, statný muž s dlouhými šedivými vlasy a vousy, vypadá jako Mojžíš a září radostí. Cordaidu se právě podařilo uzavřít dohodu s administrativou jednoho z okresů na východním pobřeží, zajišťující Cordaidu výhradní právo na komplexní obnovu několika vesnic zničených cunami. "Konečně jsme našli svoje malé Holandsko," směje se na celé kolo Johan. Připadá nám, že jeho organizace funguje jako dokonale seřízený stroj na humanitární programy. Vysoce profesionální tým byl posílen o řadu odborníků. Zdá se, že Holanďané nezapomínají na nic. "Domy nebudeme stavět ze dřeva," vysvětluje. "Cihly si lidé vypálí sami v pecích vytápěných naftou. Nechceme přispívat k ničení sumaterského pralesa."
Při oběde se Laurenta z ICMC podrobně vyptáváme na programy, které jeho organizace realizuje ve vesnicích obývaných jávskými uprchlíky, vyhnanými z Acehu separatistickým hnutím. Přístup ICMC k řešení problému uprchlíků je založen na podpoře komunitních struktur, lobování a obnově prostředků obživy. Organizace učí zástupce komunit bojovat za svá práva legálními prostředky a školí je v přípravě rozvojových projektů, které jsou poté realizovány s její finanční pomocí. Program probíhá v šesti lokalitách a zasáhne 1 300 rodin. Některé z komunit se rozhodly opatřit si s pomocí ICMC stádo ovcí, jinde budují zavlažovací systém či opravují vesnickou školu. Také systém rozdělování je v každé komunitě jiný. Hlavní je důraz na účast příjemců pomoci v přípravě a realizaci projektů a citlivost k jedinečnosti jednotlivých občin. ICMC působí v mnoha oblastech Indonésie a všude se soustředí na podporu místních partnerů. Nás pochopitelně zajímají především programy určené na pomoc obětem cunami v provincii Aceh, kde ICMC už několik let poskytuje psychosociální pomoc obětem mučení. Projekt zaměřený na psychosociální podporu obyvatel postižených nedávnou katastrofou budeme mít brzo příležitost spatřit na vlastní oči.
Poslední zastávkou dlouhého a namáhavého dne je kancelář indonéské organizace Jarinagam Relawan Kemanusiaa (JRK). Rozhovor s dobrovolníky, kteří pod její hlavičkou působí v Meulabohu a jeho okolí, nám umožní vidět neštěstí obyvatel Acehu v novém světle. Usedáme na proutěné rohože v místnosti plné mladých mužů a žen, kteří se právě vracejí z postižené oblasti nebo jsou na cestě do Meulabohu. Prohlížíme se fotografie ze zničených měst a vesnic, obrazy zkázy i naděje. JRK pracuje s minimálními náklady a v polních podmínkách. Studenti z Jávy a dalších ostrovů Indonésie odklízejí mrtvá těla a trosky, pracují na obnově zdravotnických zařízení a poskytují alternativní vzdělávací programy dětem. "Lidé, kteří se hlásí do práce, jsou nejrůznějšího vyznání," říká vedoucí medanské kanceláře. "Jsou mezi nimi muslimové, křesťané i buddhisté." Student filosofie Tirto se po dvou týdnech v záplavové oblasti vrací na univerzitu. Navzdory únavě je plný energie. "Není fér, když média líčí Meulaboh jako mrtvé město," stěžuje si. "Život jde dál."
Michal Synek a Martin Váně