Aktuální zpravodajství z monitorovací mise

Banda Aceh, 19. února 2005

Kdybyste nás toho rána viděli, jak putujeme po přeplněných ulicích Bandy v autobusku plném roztomilých acehských dětiček, snadno by vás mohlo napadnout, že se zabýváme prodejem sirotků do zámožných zámořských zemí. Náš cíl je však úplně jiný. Murtala a jeho kolegové z právě vznikající nevládní organizace TALO nás pozvali, abychom se zúčastnili dvou tanečních představení, která pod jeho vedením nacvičily děti z uprchlických táborů. Program TALA dokonale zapadá do strategie Sdružení česká katolická charita, které chce dětem postiženým cunami napomoci překonat psychické problémy vyvolané tragickými zážitky a znovu se začlenit do normálního života přímo tady v Acehu. Acehané, kteří na nás mávají a pokřikují na každém rohu, nás naštěstí z ničeho špatného nepodezřívají. Cizinci do této vzpurné provincie dlouho neměli přístup a tak pohled na nás u mnohých domorodců stále vyvolává nadšení. Jsme tu populární - přijeli jsme pomáhat a žádná z humanitárních organizací, které v Acehu působí, se zatím nedopustila závažného prohřešku proti místním mravům. Nezbývá než doufat, že to tak zůstane napořád.

První představení se koná v základní škole, navštěvované desítkami dětí z blízkého uprchlického centra umístěného ve velké mešitě. Od "normálních" dětí je odlišíte podle toho, že na sobě nemají školní uniformu, jelikož při neštěstí většinou přišly o všechno. O ty z nich, kterým moře vzalo i rodiče, se teď starají jejich příbuzní a sousedé. Dvanáct chlapců tvořících taneční kroužek učitele Dedena má na sobě trička s nápisem Tenggara a indonéskou a českou vlajkou, což jim mezi ostatními zjevně dodává velké vážnosti. Třída se rychle plní členy dalších tanečních kroužků, žáky školy a učiteli. Představení může začít.

Acehské tance jsou důležitou součástí mizející starobylé kultury. Tančí se v sedě, za doprovodu zpěvů, a někdy také bubnů a píšťal. Chlapci a dívky nikdy netančí společně. Dvanáct chlapců pomalu nastupuje husím pochodem do třídy, pokleká na koberec a klaní se až k zemi jedinému Bohu. Tanec, který předvádějí, se jmenuje LIKÔK PULOE, Ostrov vln. Moře, obklopující Aceh ze všech stran, představovalo pro jeho obyvatele po staletí hlavní zdroj obživy, radosti i strasti. Dnes se mnoho Acehanů moře bojí a bude trvat dlouho, než k němu znovu naleznou ztracenou důvěru. Chlapci klečící na zemi napodobují pohyby těla vlny dorážející na písečné pláže, rytmické tleskání a plácání dlaněmi do země se zrychluje jako vlnobití za bouře, a pak se zase postupně zpomaluje, až utichne docela jako příboj za klidné tropické noci. Extatické vytržení střídají okamžiky plné pokory. "Některé acehské tance se dají nacvičit za několik týdnů," vysvětluje nám Murtala, "nacvičování jiných může trvat celé roky. Nám ale nejde o dokonalost. Líbí se mi, když děti dělají chyby."

Ve stanovém táboře Mata I, kde žije pět set uprchlíků, nás čeká další představení. Prostranství mezi stany je plné dětí. Děti jsou všude kolem nás - tahají nás za nohavice, pokřikují na nás, všechny si chtějí povídat s bule bule, s bělochy. Poklona a pozdrav "salam aleikum, wa aleikum salam" zahajují dívčí tanec nazývaný RATEEB MEUSEUKAT, čili Modlitba k Bohu za pevné sítě. Cunami zabila v Acehu tisíce rybářů, zničila jejich vesnice ležící na pobřeží, připravila je o lodě a veškeré rybářské náčiní. Ti, kteří vlnu přežili na širém oceánu, našli po návratu svoje vesnice srovnané se zemí. Šťastnějším z nich se podařilo nalézt alespoň mrtvá těla svých blízkých. Pohyby dívek s vlasy pokrytými černými šátky jsou plné elegance a půvabné zdrženlivosti. V jedné chvíli vytvoří jejich ruce dotýkající se dlaněmi vzor podobný okům rybářské sítě. Rychle se střídající rytmy vyvolávají vytržení. Divák v úžasu zatají dech. Život, takový jaký je, krásný a krutý, nakonec vždycky vítězí nad smrtí. Za bouřlivého potlesku opouštějí tanečnice improvizované pódium. Na jejich tvářích září úsměv.

Ve velkém uprchlickém táboře pro 2000 osob bez domova, ležícím jen kousek od pobřeží, jsme svědky toho, jak probíhá výuka. Ve čtyřech stanech současně nacvičují dva dívčí a dva chlapecké soubory. I když jedna lekce trvá déle než dvě hodiny, děti ani na okamžik neztrácejí pozornost. Po skončení tréninku usedají na zem kolem svých učitelů a povídají si s nimi o velkém představení všech souborů, které se má konat už za několik dní, o životě v táboře a také o cunami. Klidně a s úsměvem vyprávějí příběhy, při kterých běhá mráz po zádech. Při loučení se každé z dětí dotkne čelem hřbetu učitelovy ruky. Je to starobylý zvyk vyjadřující úctu k člověku, který nám předal drahocenné vědění.
Mezi stany potkáváme ullamu Safada, který přijel jako dobrovolník do Banda Aceh, aby poskytoval duchovní útěchu obětem cunami. Vyptáváme se, co svým "pacientům" říká. "Alláh zkouší ty, které miluje," vysvětluje tichým hlasem Safad. "Můžete si to představit jako zkoušku ve škole. Bez zkoušky nikdy nepostoupíte do vyššího ročníku."
Po tom, co jsme dnes viděli, víme, že Acehané tu nejtěžší ze všech zkoušek složili na výbornou.

Michal Synek a Martin Váně