Aktuální zpravodajství z monitorovací mise

Banda Aceh, 16. února 2005 
V trhlinách mezi věžovitými tropickými mraky je vidět jemně zvlněnou hladinu Indického oceánu. A zelené pobřeží, a na něm strmá úbočí hor. Vyhlížíme zkázu, ale Aceh nás vítá pohledem na nedotčenou přírodu. Přistávací plocha letiště v Banda Aceh je plná vrtulníků humanitárních organizací a armády a letištní hala humanitárních pracovníků v nejrůznějších kostýmech. Američané v modrých tričkách a s cedulkami na krku si přivezli do Acehu celou nemocnici, nebo snad kompletní vybavení obývacího pokoje. U východu z letiště je pult s nápisem "Allien Registration". Divíme se, že se nikdo nehlásí.
Kancelář ICMC, kde budeme bydlet, se nachází v té části města, která nebyla zničena cunami. Míjíme několik domů rozbořených zemětřesením a nepochopitelně zmuchlané vraky aut. Přívalová vlna je musela válet po zemi jako oblázky. Stovky automobilů se proměnily v železný šrot. Organizace ICMC si před nedávnem pronajala dva velké domy nedaleko od záplavové oblasti, její stará kancelář byla zcela zničena. Přesto však dopadla lépe než většina místních nevládních organizací, z nichž mnohé přišly nejen o veškeré vybavení a dokumentaci, ale také o mnoho zaměstnanců. Velkým humanitárním organizacím nemohou v takové situaci konkurovat. U ICMC panuje shon obvyklý v polních centrálách velkých humanitárek. Početný tým zahájil před několika týdny realizaci projektu psychosociální podpory obětí cunami, financovanou Evropskou komisí. Bawa, autor projektu ICMC pro oběti mučení, právě skončil s tréninkem zaměstnanců narychlo povolaných z poboček v jiných částech země. V autě, které právě vyráží do jednoho z uprchlickým táborů, je volné místo, a tak se rádi připojujeme.
Iwan, vedoucí jedné ze dvou skupin psychologů a konsultantů, se s námi ochotně dělí o své zkušenosti nabyté v průběhu několika posledních dní. Za okny automobilu je město zcela zničené mořem. Na první pohled je těžké rozpoznat, kde všude stály dříve domy, kde bylo město, kde pole, kde pláž či koryto řeky. Buldozery odklízejí trosky podél silnice, občas mineme skupinu vojáků, kteří v bahně a úlomcích domů a stromů pátrají po tělech mrtvých. Nad krajinou ze vznáší dým z hranic, na nichž obyvatelé Banda Aceh pálí pozůstatky svého starého života. Všechno se změnilo - není tu nikdo, koho by oceán nepřipravil o někoho z nejbližších. Míříme směrem na jih, k vesnici Lampuuk, odkud se voda hnala do Bandy třináct kilometrů. Na místě, kde stával Lampuuk, nezůstalo nic než ruina veliké mešity. Kolem je několik desítek stanů, z nichž některé patří původním obyvatelům a jiné nejrůznějším organizacím. Nad stanem radikální muslimské organizace Laskar Mujaheddin vlaje černá vlajka se zkříženými meči. "Nasloucháme volání mrtvol," hlásá nápis na stanu. Znamená to, že dobrovolníci ubytovaní v tomto stanu odklízejí mrtvoly, které Acehané dnes, sedm týdnů po katastrofě, ještě stále nacházejí na polích a v troskách domů. Je neuvěřitelné, že v Lampuuku mohlo přežít 963 obyvatel. 525 z nich se odstěhovalo daleko od vesnice, blíž k horám, a budou brzy přemístěni do vládou zbudovaných provizorních obydlí. Někteří odešli ke svým příbuzným v oblastech nepostižených cunami a 351 jich zůstává tady, na místě, kde přišli o všechno. Přestože jim vláda nechce dovolit vesnici znovu vystavět, protože se nachází příliš blízko od pláže, odmítají z ní odejít. V úžasu se procházíme mezi základy domů. Z většiny z nich zbyly jen podlahy.
Ze setkání s představiteli vesnice, které měl tým ICMC v plánu, sešlo, a tak pokračujeme v cestě. Další zastávkou je dětské centrum UNICEFu v táboře Posko Jenggala. Jeho obyvatelé měli štěstí. Stará se o ně vlivný jakartský politik, který pro ně už dokonce začal stavět nové domy v jejich zničené vesnici. V jeho případě nevadí, že vesnice stála blíž než pět set metrů od pobřeží. Sestra Brigita pracuje v dětském centru jako dobrovolnice. Má bohaté zkušenosti z Moluckých ostrovů, kde jako první překročila hranici mezi znepřátelenými křesťany a muslimy a začala s realizací peacebuildingových programů. Centrum navštěvují také děti z několika táborů v okolí. Mohou si tu hrát, sportovat a kreslit, čtrnáct dobrovolníků a čtyři psychologové se starají o jejich psychologickou rehabilitaci. V jednom z prostorných stanů v táboře je umístěna mešita, vedlejší stan je plný dětí. Obrázek nám dobře známý z dětských center České charity v uprchlických táborech v Ingušsku. "Centrum funguje tři týdny," říká usměvavá sestra Brigita. "Zpočátku trpěly téměř všechny děti zvýšenými teplotami, proti nimž léky nepomáhaly. Úspěch přinesly až masáže a doteková terapie."
Vracíme se do kanceláře ICMC, abychom se setkali s Murtalou, jedním z našich kontaktů v Banda Aceh. Murtala pochází z Acehu, ale posledních několik let strávil na univerzitě v Padangu v provincii Západní Sumatra, kde studoval tradiční sumaterské tance. Do Bandy se vrátil po katastrofě, aby pomohl svým krajanům. Dvacet pět dní odklízel z přáteli mrtvá těla. Po několika dnech mrtvoly napuchly, po týdnu začala kůže praskat a z masa začaly vylézat kosti. Murtala a jeho kamarádi je vytahovali z bahna a trosek, ukládali do igelitových pytlů a nakládali na nákladní auta, na kterých je armáda odvážela do hromadných hrobů. "Z hlediska mého náboženství je taková práce velice záslužná," říká Murtala. Když byla většina mrtvol odklizena, začal učit děti z uprchlických táborů tradičním acehským tancům. "Když už jsem nemohl vydržet odklízení, přešel jsem k dětem. A když jsem měl dětí plné zuby, odpočinul jsem si prací v záplavové oblasti," směje se.
Dnes jeho skupina dobrovolníků učí acehské tance ve třech táborech a čtyřech školách navštěvovaných uprchlíky. Tři hodinové lekce týdně absolvuje v každém z nich zhruba třicet dětí. Až se lidé bez domova přemístí do provizorních obydlí, rád by svůj program přesunul tam a pokračoval v práci. Uvažuje také o jeho rozšíření do dalších lokalit a založení kroužků dalších tradičních umění. Až dosud ho v jeho úsilí o pomoc dětem psychicky vykolejených ztrátou rodičů a sourozenců a o zachování vymírající acehské kultury podporovalo sdružení přátel Indonésie z České republiky Tenggara. Aby mohl ve své práci pokračovat, bude potřebovat pomoc České charity. Ptáme se, kdy se chce vrátit do školy. "Teď mám práci tady," odpovídá. "Cunami je důležitější než škola."
Michal Synek a Martin Váně