8. června 2016
Aktuality
Jorge Nuño Mayer, generální sekretář Caritas Europa, se vypravil do Charity Jordánsko. Sledoval zde práci sociálních pracovníků a přehodnocoval pohled Evropanů na dění na Blízkém východě. Zážitky z cesty společně se svými úvahami vyložil v následujícím článku.
My Evropané máme tendenci nahlížet na věci po evropsku. Možná nejde jen o evropský, ale velmi lidský způsob vidět sebe jako střed světového dění, považovat naše vlastní sociální, kulturní a politické kodexy za normální, dokonce i za jediné správné. Evropané se vždy zajímali o dění ve zbytku světa. Se zájmem sledujeme, co se děje někde jinde: arabské jaro, války v Iráku (kolik jich už v posledních desetiletích bylo?), Libyi, Sýrii a Súdánu, násilnosti v Palestině, v Turecku, v Egyptě… hlad v oblasti afrického rohu… Mnoho Evropanů možná i ví, že některé evropské vlády, obchody a zájmy nesou na těchto konfliktech svůj podíl. Ví rovněž, že EU, některé evropské vlády a nevládní organizace poskytují zmíněným zemím humanitární pomoc i programy rozvojové spolupráce. To vše se přitom odehrává „tam“, ne „zde“. Válka v Sýrii je „tam“ – jaká škoda. Potřeseme hlavou a cítíme na chvíli neklid. Poté ale dál pokračujeme v našich normálních životech. Miliony uprchlíků před zmíněnou válkou přijíždějí do Libanonu, Turecka, Jordánska – jaká škoda...
Když v Charitě, jejíž celosvětová rodina čítá více než 160 národních členských organizací, vidíme lidské neštěstí a utrpení, zorganizujeme našim sesterským organizacím pod společným heslem „pomáhat tam, kde to lidé nejvíce potřebují“ pomoc. Můžeme proto mluvit o evropské štědrosti.
Najednou se ale část problému, který se ocital „tam“, přehoupla na „nyní a zde“. Během loňského léta, podzimu a zimy přijelo k evropským břehům více než milion uprchlíků ze sousedních oblastí. Mohlo jít pouze o „problém“, který by vyžadoval složité řešení, jenže evropští politici a média jej uměle přetvořili v „krizi“. Zdá se navíc, že se v Evropě objevily dvě protichůdné pozice: pozice odmítání a pozice vítání. Ale věci nikdy nejsou jen černobílé. Charita naštěstí vždy byla a stále je součástí Evropy, která vítá a stará se.
Zároveň nás naše sesterské organizace na Blízkém východě vyzývají „angažujte se více v tvorbě míru“; „nezapomínejte podporovat země sousedící se Sýrií“; „nedovolte, aby křesťané, další menšiny a dokonce i kvalifikovaní muslimové opouštěli tuto část světa“; „přispějte k tomu, abychom mohli všichni společně budovat naše země po válce“. Pamatuji si jednu silnou výzvu od ředitele Charity Jordánsko. Mluvili jsme spolu a vyměnili si naše pohledy na situaci a naše pozice.
Tušil jsem, že jednoduchá výměna přes telefon není dostatečná; cítil jsem to. Měl bych se také naučit vidět realitu z pohledu Blízkého východu, vžít se do kůže křesťanů ve Svaté zemi – na celém Blízkém východě – kde leží kořeny křesťanství. Ředitel Charity Jordánsko Wael uvítal můj nápad a pozval mě, abych přijel. Díky tomu jsem strávil týden v Jordánsku ne na oficiální návštěvě Charity, nýbrž jako kolega/bratr/stejná lidská bytost, abych si vyzkoušel práci Charity na nejnižší úrovni, poslouchal zaměstnance a dobrovolníky a sdílel jejich každodenní úsilí, stejně jako mluvil s uprchlíky a naslouchal lidem žijícím v bídě. Připojil se ke mně i můj syn, student strojírenství.
Jordánsko, malá země s 9,5 miliony obyvatel, hraje důležitou roli v udržování nejisté stability celého regionu. Již předchozí král Hussein, kterého obdivuji, působil jako bojovník za mír a dialog. Nejen, že Jordánsko v minulých desetiletích přijalo miliony palestinských uprchlíků (po roce 1948, 1967,….), které již včlenilo do jordánské společnosti, ale otevřelo také dveře uprchlíkům před válkami v Iráku, v Sýrii, Libanonu, Libyi, Jemenu a Súdánu. V současné době žije v Jordánsku kolem 2 milionů uprchlíků a migrantů. Vůdčí proslovy současného krále Abdullaha naštěstí pomáhají jordánské společnosti, aby pokračovala ve svém vstřícném chování.
Charitu musíme chápat jako misi, ne práci. V Charitě Jordánsko jsme potkali mnoho velmi přátelských, vlídných, oddaných a profesionálních lidí. Tamější náladu lze jen těžko přenést. Viděl jsem extrémní angažovanost: každý věnuje 200 % své práci, každý se usmívá (a myslí to upřímně!) na každého, kdo vstoupí do dveří a nabízí mu přátelské zacházení bez ohledu na jeho víru. Charita staví na pomoci člověku a její poslání zní jasně: „vždy milovat a sloužit“(dle slov svatého Ignáce).
Charita Jordánsko funguje jako profesionální organizace nabízející celou řadu služeb: zdravotní péči, vzdělání, humanitární pomoc, prostory určené pro děti, zvyšování povědomí o vzdělávání žen, diskuze s rodiči o domácím násilí atd. Viděli jsme několik různých center a poznali, že každé funguje po svém – jedno zdůrazňuje efektivnost, další bratrství, duchovno, přátelství nebo inovativnost. Například v Restauraci Milosrdenství vaří sedm dní v týdnu polévky pro všechny, kteří potřebují teplé jídlo. Kuchyni nejčastěji vedou dobrovolníci, dokonce někteří i z Iráku, mladí lidé z farností a mnoho dalších.
Poslouchali jsme příběhy lidí v nouzi, kteří přišli ze Sýrie a Iráku. Syřané se chtějí vrátit zpět do Sýrie, zatímco Iráčané se již vzdali naděje a nevrátí se. Vyslechli jsme starší Jordánce žijící v chudobě ve velmi špatných podmínkách, kteří se přitom stále chovají přátelsky a laskavě. Jedna starší dáma nám dokonce zazpívala písničku. Naslouchali jsme rodinám křesťanů i matkám hovořícím o jejich obavách a nadějích pro jejich děti.
Islám a křesťanství znamená složité téma a navíc často zneužívané k tomu, aby přineslo více utrpení. Křesťanské menšině se v muslimské zemi nežije snadno. Přístup přitom zůstává jasný: sloužit a milovat lidi a zemi. I my bychom měli poslouchat – evropské vzory totiž nepomáhají pochopit situaci. Musíme se zbavit předpokladů a způsobů myšlení. Svědectví křesťanů z této části světa totiž působí neuvěřitelně. Například zde za křesťana považují každého bez ohledu na to, zda jde o katolíka, ortodoxního vyznavače, protestanta nebo věřícího z maronitské, římskokatolické, chaldejské či melchitské církve. Byť každý patří k jedné z tradic, pořád zůstává křesťanem.
A co jen lze říci o jordánské pohostinnosti? Užívali jsme si ji a hodně jsme se nasmáli: s lidmi v nouzi, s lidmi na ulici (s chlapcem z obchodu s ovocem a zeleninou, s kterým jsme se bavili o Realu Madrid a Barceloně – což je v Jordánsku velmi důležité téma), s přáteli Charity…. A sdíleli jsme s Jordánci radost ze života!
Děkuji Charitě Jordánsko! Děkuji všem lidem v Jordánsku, kteří nás vítali (tolik jmen, která si mám uchovat ve svém srdci)! A děkuji organizacím, které přispívají práci Charity na Blízkém východě!
Vraťme se k tomu, abychom také v Evropě posílili naši angažovanost v tvorbě míru na Blízkém východě a všude jinde! Ať může vzkvétat mír místo mísení a střetávání kultur! Křesťané tam mají důležité místo, stejně jako Jezídové, Židé, Kurdové, Šíité, Drúzové… Blízký východ neleží „tam“, leží „zde“. Měli bychom se snažit přesunout naše chápání světa z Evropského do Středozemního a opět obnovit místo pro dialog, vzájemné porozumění, společný růst a krásu. Historie nám přece nabízí mnoho inspirativních příkladů.
Modleme se a konejme v tomto roce milosrdenství! Za mír na Blízkém východě, za mír v Evropě, za mír v Africe, ve Středozemí a všude jinde.
Mír pro všechny, hned!
Jorge Nuño Mayer, generální sekretář Caritas Europa
Článek byl převzat z caritas.eu.
