15. března 2022
Aktuality
Ludmila Čiževská před ruskou invazí pracovala na Ukrajině jako účetní a přednášela na Žytomyrské univerzitě. Jako předsedkyně Žytomyrského spolku volyňských Čechů zorganizovala evakuaci krajanského spolku do České republiky. Sama odjet neplánovala, ale na naléhání manžela nakonec i s dcerou odjela. Více o její cestě se dozvíte v rozhovoru.
Můžete nám popsat vaši cestu z Ukrajiny do České republiky?
Podílela jsem se na organizaci evakuace volyňských Čechů z Žytomyru, kde já a moje rodina bydlíme. Působím jako předsedkyně Žytomyrského spolku volyňských Čechů, rodina mojí maminky totiž pochází z Hradce Králové a volba jít do Česka tak byla naprosto jasná. Cesta nám zabrala den a půl, to je ale na současné poměry možné chápat jako rychlý přesun. Celkem jsme vypravili tři autobusy, jeden využil hraniční přechod Čop, další dva jely přes Užhorod na Slovensko a odtud do Česka.
Musím ocenit laskavost lidí na hraničních přechodech. Pouštěli i děti bez pasů a povolení otce, že může opustit zemi. Když je táta ve válce, těžko podepíše takové povolení.
Měla jste jakožto jedna z organizátorek evakuace v záloze více tras, jak se dostat z ostřelovaného Žytomyru?
Byla jsem ve spojení s řidiči, policí a četla jsem zprávy, abychom věděli, která cesta je pro nás nejbezpečnější. Ale v takové situaci vám nikdo není schopen říct: ano, tudy to bude bezpečné. Každý metr cesty představuje riziko. Cestou jsme slyšeli sirény, dostávali zprávy na mobil o tom, co se děje. Bylo to náročné.
S jakými problémy jste se při organizaci evakuace a při samotné cestě setkala?
Jednalo se hlavně o organizační problémy. I kvůli tomu, že to byly plné autobusy matek s dětmi, to je vždycky rizikové. Báli jsme se, jak to zvládneme. Akci jsme nicméně organizovali po konzultaci s českým Ministerstvem vnitra a českou a slovenskou policií, byli jsme proto dobře připraveni.
Těžké bylo sehnat řidiče autobusů, protože hodně z nich bylo odveleno do armády. Když jsme nějaké našli, tak nás mohli dovést jen k hranicím, dál je totiž nepustili. Když už jsme našli řidiče, tak nám volali, že je vybombardovaný sklad s pohonnými hmotami. Museli jsme improvizovat. Já jsem ale díky předešlým aktivitám volyňských Čechů měla kontakty i na české agentury. Chtěla bych tímto poděkovat všem, kdo mi nabízeli pomoc s transportem. Nakonec jsme využili pomoci středočeské hejtmanky.
Cestovala s vámi i vaše rodina?
Jela se mnou moje desetiletá dcera. Moje maminka už je taky v Česku. Jinak autobus tvořili Češi z krajanského spolku, přes který se o evakuaci dozvěděli. Takže jsem se s těmi lidmi znala, protože se společně snažíme udržovat české tradice na Ukrajině. Část mojí rodiny už opustila zemi dříve, další část se na to ještě chystá.
S tou částí vaší rodiny, která zůstala v zemi, jste v každodenním kontaktu? Je to za této situace vůbec možné?
Ano, naštěstí máme stále spojení, včetně internetu. Kdyby to tak nebylo, byl by to pro nás velký problém. Stále nám chodí zprávy. V pondělí vyjel další autobus z Malyna a když večer dorazil na hranice, tak lidé v něm dostali zprávy, že město už je zničené.
Zároveň nás manželé doma na Ukrajině prosí, abychom jim posílali fotky z běžného života, aby měli kontakt s jiným světem, než je ten ve válce. Tak jsme jim poslali fotky, jak jsme vzali děti krmit labutě. Líbilo se jim to, park je prý lepší než bunkr.
Jak jste vy osobně vnímala situaci před invazí? Tušila jste, že se něco podobného může stát?
Nebyla jsem vyloženě překvapená, protože jsme dostávali informace od analytiků. Ty důkazy tu byly. Ale mozek tomu nechtěl věřit. Existovala naděje, že se obě strany ještě dohodnou a k válce nedojde. Je to v naší lidské nátuře věřit, že všechno dopadne dobře.
Vzpomínáte si na okamžik, kdy jste se o invazi dozvěděla?
Byla jsem doma. Slyšeli jsme, jak je vojenské letiště u Žytomyru bombardováno. První den jsme slyšeli hlavně to bombardování, druhý den už i vojenská letadla. Žytomyr je vojensky důležitý strategický bod. Dostali jsme se do fáze, kdy jsme se orientovali podle zvuků – co je raketa, bomba nebo letadlo. Tohle nejsou běžné zvuky, co slyšíte kolem letiště.
Bylo vaše rozhodnutí opustit zemi rychlé, nebo jste si to dlouho rozmýšlela?
Já jsem se sice podílela na přípravě evakuace, ale sama jsem odjet nechtěla. Pak mi ale můj manžel řekl, že musím vzít dceru a jet. Doslova mě do toho autobusu natlačil. Jen jsem sbalila to nejnutnější do tašky, se kterou chodím normálně do bazénu, a nastoupila. Nakonec jsem se tak rozhodla hlavně kvůli dceři, protože jako rodič vždycky myslíte nejprve na děti. Zároveň naši manželé se teď cítí klidněji, když vědí, že jsme v bezpečí. Po příjezdu jsem dostala SMS zprávy od mužů, co zůstali doma, že moc děkují a že je pro ně teď jednoduší soustředit se na vítězství.
V Žytomyru jste byla jako předsedkyně krajanského spolku aktivní v komunitním životě. Plánujete se zapojit do podobných aktivit i tady v Česku?
Určitě. Snažíme se v rámci spolku o koordinaci pomoci, které se nám tady hojně dostává. Pomáháme ukrajinským uprchlíkům se zde adaptovat. Spousta z nich také potřebuje informační podporu ohledně víz, registrací, zdravotního pojištění a tak. Později budou potřebovat i pomoc s hledáním práce. Zároveň se soustředíme na programy pro děti, aby si zvykly na nové prostředí.
Tímto bych také ráda poděkovala Čechům a místním organizacím, protože nám hodně pomáhají a my víme, že skoro každý Čech se nějakým způsobem angažuje, ať už sbírkou na Charitu, na ambasádě nebo jinak. Jsou to i maličkosti jako ukrajinská vlajka na tramvaji nebo na budově Národního muzea. To je podpora nejenom pro nás tady, ale i pro lidi na Ukrajině. Moc nás to povzbudí a velmi si toho vážíme.
Děkujeme za rozhovor.
