23. února 2016
Aktuality
Minimum dešťů za posledních dvanáct měsíců způsobilo obavy z klimatické krize. Caritas Europa proto zveřejňuje příběhy pracovníků svých členských organizací, aby na problém upozornila. Marion Burger z Diecézní charity Rakousko (Charity Vorarlberg) díky tomu vylíčila situaci ve vesnici Meja Lalu v regionu Oromiya ležícím jižně od hlavního města Etiopie, Addis Abeby.
Dnes jedu autem do Meja Lalu, a to s Teferem, který tam mnoho let pracoval a lidé ho dobře znají. Jakmile se ocitneme mimo dosah krytých ulic města Meki, obklopí nás suché klima. Slunce pálí a vítr víří oblaka prašného písku. Jedeme krajinou, která neplodí. Na polích se pasou krávy a kozy škubající zbytky stonků z poslední skrovné sklizně. Žádné skutečné krmivo se zde dlouho nepěstovalo. Ten, kdo nemá peníze na nákup potravin a krmiv, rozprodává zvířata.
Po příjezdu nás starší obyvatelé obce přicházejí pozdravit. Tefere jim vysvětluje, kdo jsem. Vítají mě srdečně – jako všude v Etiopii. Řekli mi, že bojují s přetrvávajícím suchem a že rok a půl neviděli déšť. Proto naposledy sklidili tak málo. Tefere mi ukazuje i úplně prázdná pole. Místní situaci dlouho zvládali, nicméně nyní už vyčerpali poslední zásoby. Mnoho rodin musí prodávat svá zvířata. Dosud ani nezískali zrní či obilné příděly, které jim slíbila vláda. Přitom ani s nimi by nemuseli přežít – získat mohou nejvýše 15 kg pšenice nebo kukuřice na osobu a měsíc, což nestačí k zajištění rodiny, natož k poskytnutí nutných vitamínů a živin. Ve vesnici Meja Lalu potřebuje naléhavou pomoc asi 260 rodin. Kromě potravin samotných by uvítali také sazenice, protože stále doufají v jinak obvyklý březnový déšť. Připravují proto svá pole k osetí, byť zatím nemají čím.
Osobně navštěvujeme jeden postarší manželský pár. Pan Gutama (77 let) nás po srdečném pozdravu zval do skromné chýše, kde jeho žena ihned začala připravovat kávu. Vedle krbu stál žlutý plastový kanystr, s kterým ona denně chodí 4 km daleko pro vodu. Zatímco Tefere se smutkem utichl, ukazovala mi žena, jak kanystr nosí. Není schopna jej plný zvednout na záda bez cizí pomoci. Kanystr také nemůže nést bez přestávky, a když se příliš unaví, musí se opřít o strom.
Protože pár nemá děti, dopadá na ně sucho dvojnásobnou měrou. Otevírají pytel obilí a ukazují posledních pár hrstí zbylé kukuřice. „Tato trocha kukuřice a dvě slepice jsou vším, co nám ještě zbývá. Pokud i tohle spotřebujeme, pak je asi na čase, abychom zemřeli," pronesla žena. Poté podává horkou silnou kávu, byť jen ve dvou šálcích. Chutná skvěle jako všude v Etiopii. Loučíme se a Tefera manžele přesvědčuje, aby si za kávu vzali několik Birr (etiopská měna).
Během další cesty jsme minuli mnoho čerstvých pařezů. Tefere vysvětlil, že mnoho rodin začalo kácet stromy, aby z nich zpracovalo dřevěné uhlí. To mohou v Meki prodat za 250 Birr za pytel (přibližně 280 Kč). Úbytek stromů ovšem pocítí půda. Pokud by mělo začít pršet, předpokládají se silné deště smývající svrchní vrstvu zeminy. Stromy by tedy pomohly udržet vodu a země by získala čas absorbovat vlhkost. Nicméně nasytit rodinu se nyní jeví přednější.
Na zpáteční cestě do Meki míjíme zdroj pitné vody – vláda začala v tomto regionu distribuovat vodu v cisternách. Některé děti přišly se svými barevnými plastovými kanystry. Je poledne a ony tu netrpělivě čekají už od rána. Nikdo neví, kdy cisterna dorazí. Přesto pozoruji šťastné tváře. Děti i přes všechno utrpení běhají s úsměvem na tváři a smějí se, protože chtějí být na fotografii. I když neměly nic lepšího než pšeničnou nebo kukuřičnou kaši, stále se mají dobře. Nelze však zapomenout, že počet podvyživených dětí v Etiopii den za dnem roste.
Svědectví z Etiopie sepsané Marion Burger je převzato z webu caritas.eu.
