3. listopadu 2014
Aktuality
Charita ČR ve spolupráci s českým Hasičským záchranným sborem uspořádala školení pro patnáct ukrajinských psychologů. Ti přijeli do Prahy 13. října, aby se celý týden zdokonalovali v technikách poskytování první psychologické pomoci lidem zasažených různými traumaty včetně toho nejakutnějšího, vyvolaného konfliktem na Ukrajině.
Stojím v kruhu místnosti a poslouchám melodické hlasy Ukrajinců, kteří zpívají národní píseň s přáním dlouhého života. Člověk neznalý souvislostí by jen stěží poznal, jaký je důvod jejich návštěvy. Patnáct ukrajinských psychologů přijelo do Česka na učenou, a to v oblasti první psychologické pomoci, krizové intervence a práce s traumatem. Tedy v tématech, která jsou v kontextu politických událostí na Ukrajině, velmi aktuální. Potřebnost znalostí, co dělat v podobně těžkých situacích, si uvědomují všichni, kdo jsou vystavováni lidské bolesti – lékaři, psychologové, sociální pracovníci, dobrovolníci, kněží. Pracují s raněnými, pozůstalými a svědky válečného dění.
Pro čtyřčlenný lektorský tým složený z psychologů Hasičského záchranného sboru ČR (HZS) bylo setkání s kolegy z Ukrajiny rovněž obohacující. „V našich podmínkách, naštěstí, s traumaty způsobenými válečnými konflikty, nemáme zkušenost. Bylo tak velmi přínosné poslouchat, s čím se naši kolegové na Ukrajině potýkají," říká Zuzana Dittrichová, vedoucí psychologického oddělení Hasičského záchranného sboru. Při zvídavém dotazu Ukrajinců, který že byl netěžší zásah za dobu její praxe, odpovídá bez dlouhého zaváhání: všechny, ve kterých šlo o životy dětí. Stejně odpovídá i její kolegyně ze Zlínského kraje, Soňa Pančochová. Ta je, nad rámec své pracovní doby, zapojená v občanském sdružení Dlouhá cesta, pomáhající rodičům vypořádat se se ztrátou vlastního dítěte.
Když se svět rozpadne na malé kousky
Na list bílého papíru kreslím linku, která představuje můj život. Ve vhodném místě ukotvím přítomnost. Označím důležité okamžiky ve své minulosti, příjemné i ty méně. Když se chystám podívat do budoucnosti, ozve se silná rána a papír mi někdo přetrhne na dvě půlky. Zatímco zbytek skupiny ještě strnule sedí na zemi v nechápavém údivu, představuji si, že se jedná o můj vlastní život.
Eva Biedermannová, lektorka a psycholožka HZS přirovnává proběhlý okamžik ke stavu, kdy se v životě člověka objeví situace, na které nezabírá to, co fungovalo doposud. Myšlení je jako v mlze, bez malé naděje, že se v nejbližší době mlha zvedne. Cítíme zlost, úzkost, vztek, agresi, vinu a podle toho se chováme i ke svému okolí. Anebo taky ne. Někdy člověk necítí nic, jen prázdno.
Metoda krizové intervence pracuje s člověkem v prvních chvílích po neštěstí. Cílem je stabilizovat ho tak, aby cítil pevnou půdu pod nohama, rozuměl tomu, co se stalo, a znal první kroky, které v následujících hodinách udělá. Zabývá se tím, co se děje teď a tady. Hluboká minulost a daleká budoucnost jsou úkolem pro psychoterapii.
„Pokud je to jen trochu možné, snažíme se co nejvíce zplnomocňovat klienta, on je expert na svůj život. Nabízíme mu možnosti, které často v danou chvíli nevidí. Ptáme se, co už zkusil dříve a zda to fungovalo, co by chtěl. Snažíme se do pomoci zapojit jeho rodinu, přátelé, sousedy. Pokud je ale klient v panice, pak je postup jiný. V tomto případě je jasnou prioritou bezpečí člověka, které může být reálně ohroženo, aniž by to postižený vnímal. V takovém případě direktivně sdělujeme klientovi, jaké kroky udělat,“ dodává lektorka.
Špatně: „Už nebreč“!
Zalézám pod stůl a plazím se k Oleně. Ta je schoulená do klubíčka, třese se a oči má zavřené. Máme zakázaný jakýkoliv verbální kontakt. Několikrát se zavrtím na podlaze, abych dala o sobě vědět. Po chvíli se odvážím jemně přisunout ruku na její předloktí, jedno z nejvíc bezpečných míst lidského těla. Trochu se pohne, stále se třese, ale svoji ruku neodtáhne. Oddechnu si, první krok vyšel. Myslím na to, abych byla v její úrovni, nebo trochu níž. Pokud bych se nad ní nahnula, mohla by se vylekat. Asi po pěti minutách se mi podaří položit svoji dlaň na horní část jejích zad. Tělo je klidné, hlasitě dýcháme ve společném tempu. Olena pomalu otvírá oči.
Simulace člověka v panice je jedno z prvních kroků, které musí krizový intervent, zvládnout.
Uzemňování těla jako nástroj pomáhající stabilizovat jak tělo samotné, tak i psychiku, funguje, ne však universálně. Vždy je potřeba myslet na to, že člověka, kterému pomáháme, vidíme pravděpodobně poprvé v životě. Neznáme ho, nevíme, co prožil. Pracovat s tělem znamená vstoupit do jeho intimní zóny. A to každému nemusí být příjemné. Proto je vhodné nabízené úkony předem člověku popsat.
Vždy platí: nabízet, ale nevnucovat, není-li v ohrožení života. Respektovat klientovy potřeby a dát mu čas. Podle psycholožky Evy Biedermannové bychom rozhodně neměli situaci zjednodušovat a planě utěšovat. Takové to, „už nebreč“, nebo „to nic není, to za pláč nestojí“ nikam nevede a rozhodně nepomáhá. Emoce mají v našem životě své místo. Pokud jim nedáme příležitost se vyplavit, zaděláváme si na složitý problém, který má jméno trauma.
Trauma-zamrzlá energie
Když Taniu volali k případu, na podrobnosti se neptala, nebyl čas. Nasedla spolu s kolegyní do auta a jely do vojenského prostoru. V pár větách se od lékaře dozvěděla o zvěrstvech, které se na místě odehrály před pár dny. Roztrhaná těla mrtvých bylo nutno dostat ze zajetí a s úctou je pohřbít. Nikomu z vojáků se pochopitelně do takové akce nechtělo. Po chvíli nepříjemného ticha se jeden třicetiletý voják vysvlékl, aby nevzbudil podezření, že je ozbrojen a šel sesbírat a odtáhnout jednotlivé části těl do bezpečí. Některá byla tak znetvořená, že nebylo možné mrtvého identifikovat. Lékaři, který musel pořídit snímky mrtvých těl, ze z celé scény udělalo fyzicky zle.
Po této události se statečný voják začne chovat „divně“. Jeho nadřízené znepokojuje zejména agrese a minimální verbální kontakt.
Tania dovypráví příběh a hlas nabyde plačtivého tónu „Chci přestat s jeho vyprávěním tam, kde pro něj není místo. Pořád ho musím někomu sdělovat-přátelům, kolegům, novinářům…děsím jím ostatní lidi. To nechci“ vyhrkne ukrajinská psycholožka.
Ostatní kolegové, kteří společně s lektorem až do této chvíle mlčeli, se doptávají na podrobnosti a snaží se představit si sami sebe na Tanině místě.
Polštář a futra dveří
Agresivita je, ve výše popsané situaci, přirozená, jde o obranný mechanismus. Pokud s ní máme pracovat, musíme odkrýt, co je za ní,“ říká psycholog David Dohnal z , z HZS Olomouckého kraje, který se specializuje na problematiku traumatu a práci s tělem. Na žádost účastníků do programu zařadil práci s konkrétním případem a jeho analýzu.
Trauma není chřipka, která za týden sama odezní. Je mu potřeba rozumět jako energii, která v důsledku negativní události, zamrzla v těle. Ve chvílích, které traumatizující událost připomínají, se začne energie v těle aktivovat. Typické jsou fyziologické jevy, které ji doprovázejí, jako je třes, pocení, silné bušení srdce či tlak hrudi. Spíše výjimečně pak může dojít k uvolnění moči či stolice.
Proces „odtraumatizování“ není práce na pár hodin. A to i proto, že na jednotlivá traumata mohla nasednout další, tím se proces protahuje a ztěžuje. Obecně platí, že v prvních osmačtyřiceti hodinách po traumatizující události bychom měli odpočívat. Vzít si volno a dělat věci, které chceme, ne ty, které musíme. Třeba jen hodně plakat a spát. Lidé mají tendenci po traumatu hned začít normálně fungovat, což podle Dohnala není správný postup. Organismus potřebuje čas, aby dal do pohybu své vyrovnávací mechanismy. Uvolňují se emoce a to je vyčerpávající. Není tak možné očekávat, že po prožitém traumatu hned začneme podávat běžné výkony.
Teprve třetí, čtvrtý den začínáme s tzv. „kognitivním sešíváním“. Vracíme se do času, který byl dlouho před prožitým traumatem a co se stalo po něm. Okamžik, který se odehrál těsně před ním, otevíráme ve chvíli, kdy je klient stabilizovaný. Když procházíme znovu traumatizující událostí, objevují se tělesné projevy emocí, nezbytné pro to, aby se energie mohla spálit. „Agrese je jedním z typických projevů. Vhodné je mít po ruce polštář, do kterého po společné domluvě klient v znovuprožití traumatu několikrát silně udeří. Osvědčenou metodu představují také futra dveří, mezi která postavíme klienta a necháme ho silně tlačit rukama do obou stran,“ shrnuje David Dohnal.
Pomoc pozůstalým na Ukrajině není pro psychology snadná. Často se setkávají s odmítnutím. Pracují jako státní zaměstnanci a v očích mnoha lidí tak nesou spoluvinu na tom, co se v zemi děje.
Po hodině a půl je psycholožka Tania klidnější. Má jasno v nejbližších krocích, které udělá: případ znovu otevře na supervizi (zkvalitnění práce v pomáhajících profesích) a v případě, že by se jednalo o dlouhodobější práci s komunitou ve vojenském prostoru, vymezí si jasně témata, na kterých budou společně pracovat.
Školení ukončili účastníci způsobem sobě vlastním – předáním darů dovezených z několika částí Ukrajiny pro lektory a organizátory, zazpíváním národní písně a slovy „cítíme podporu Čechů, nepřestávejte, prosím“.
Charita ČR v současné době pracuje na překladech materiálů sdílených lektory během školení.
V případě, že se podaří najít finanční prostředky, přijedou ukrajinští psychologové za rok znovu, tentokrát i v doprovodu vlastních hasičů, kteří tak dostanou příležitost vidět první psychologickou pomoc prováděnou vyškolenými českými hasiči.
Finanční sbírka Charita pro Ukrajinu.
