4. března 2022
Aktuality
Ivanna ještě nedávno žila poklidně se svou rodinou v jednom ze západoukrajinských měst. Ruská invaze do její vlasti ale razantně změnila situaci. Ivanna se proto rozhodla zemi spolu se svými dcerami opustit. Jak sama popisuje, učinit takové rozhodnutí není jednoduché a někteří ze sousedů ho dokonce odsuzují. Útočiště našla její rodina v hotelu Marianeum, který v Praze provozuje Charita Česká republika. Více o tom, jak probíhala její cesta do Prahy, se dozvíte v rozhovoru.
Kdy jste dorazila do Prahy?
Do Prahy jsme dorazili včera (1. března).
Takže jste odjeli z Ukrajiny pohromadě, celá rodina?
Pouze já a moje děti. Můj manžel má zdravotní problémy se zády, tak zůstal doma.
Můžete nám trochu přiblížit váš život na Ukrajině?
Naše rodina žila v západní části Ukrajiny, konkrétně z města Kolomyja. Já jsem pracovala jako manikérka.
Rozhodla jste se opustit zemi ze dne na den, nebo jste si to dlouho rozmýšlela?
My jsme vyčkávali až do posledního, nebo skoro do posledního dne. Stále jsme doufali, že se situace změní a že budeme moci zůstat doma. Nicméně se situace zkomplikovala, a tak jsme se rozhodli odvézt naše děti.
Dvakrát i třikrát denně jsme tam měli letecké poplachy. Šlo to vydržet tak půl hodiny, ale když děti v noci spaly... Ta starší se ještě nějak držela, ale mladší dcera se mě ptala: „Mami, kdy už budeme moct klidně spát?“ Rozhodli jsme se kvůli našim dcerám. Mladší je dvanáct, je zranitelná. Starší dceři je dvacet jedna, ta už to zvládala líp.
Ruská invaze začala ráno 24. února. Můžete nám přiblížit, jak jste vy a vaše rodina ten den reagovali?
Je dost těžké o tom mluvit. Pamatuji si, že v šest hodin ráno nám volal můj bratr. Ten cestou do práce pořídil video z našeho místního letiště v Kolomyji, kde byly svrženy tři bomby. Jeho video bylo první, co jsem to ráno viděla. První den obecně byl děsivý, jako ze snu. Nevěděli jsme, co se děje. Měli jsme velký strach. Nejprve jsme si mysleli, že se ta invaze bude týkat celého území, ale druhý a třetí den jsme se situaci přizpůsobili. Došlo nám, že u nás na západě je ještě relativně klid. Stále je těžké na to vzpomínat.
Jak jste vnímala období před invazí? Myslela jste si tehdy, že situace může eskalovat v ozbrojený konflikt?
Někdy kolem patnáctého února jsem začala mít pocit, že by mohlo k něčemu dojít. Spousta lidí byla optimistická, říkali, že tak to nebude. Tvrdili, že si to Rusko nedovolí. Byly tu naděje, že všechno bude zase v pořádku. Ale strach tu byl a záhy se ukázalo, že opodstatněný. Ale abych byla upřímná, tak jsme se nijak nepřipravovali. Tušili jsme, že taková situace může nastat, ale pořád jsme věřili, že to dopadne dobře.
Jak dlouho vám zabrala cesta sem?
Odjela jsem 28. února. Do Prahy jsme dorazili v jedenáct hodin večer druhý den. Já a moje dcery jsme využily kyvadlový autobus z Černovic. V tom autobuse byly jen ženy a děti. Byl tam jeden muž s rodinou, ale toho nepustili přes hranice. Cesta je dlouhá a náročná, ale dojely jsme v pořádku.
Takže cestou nebyly žádné problémy?
Ne, cesta byla bezproblémová. Na maďarských hranicích se k nám chovali velmi slušně. Nikdo nás neobtěžoval, naopak se nám snažili pomoci s registrací. Ta trvala asi dvacet minut a vše bylo v pořádku, ačkoli moje mladší dcera měla jen rodný list. Na hranicích jsme čekaly asi 12 hodin. Celkem nám cesta trvala 30 hodin, protože dalších 12 hodin trvala cesta z Maďarska do Prahy.
Jak jste se dostala vy a vaše dcery do Prahy? Musely jste cestou měnit spoje?
Ne, autobus nás nabral u maďarských hranic a odvezl do Prahy.
Proč jste si vybrala zrovna Česko, konkrétně Prahu?
Máme tady hodně známých, jinak moc nevím, za kým bychom jely. Tady nám nabídli, že můžeme nějakou dobu zůstat. Snad do doby, než se všechno uklidní. Doufáme, že za pár dní se to změní k lepšímu. Neustále sledujeme zprávy a věříme, že se budeme moci vrátit co nejdřív.
Víte něco bližšího o vašich známých na Ukrajině? Plánují v zemi zůstat, nebo chtějí odejít?
Na Ukrajině zůstalo hodně mých přátel i část rodiny, včetně mojí mladší sestry a mého bratra, oba mají malé děti. Zůstala tam také moje maminka. Zatím čekají, jak se situace vyvine. Pokud by se, nedej bože, dramaticky zhoršila, tak taky odjedou. Ne každý může odjet. Starší dcera mé sestry je nemocná, daleko nedojde. Stejně tak můj bratr, nesmí opustit hranice a jeho žena s malým dítětem bez něj nechce odejít. Každý má zkrátka jiné starosti. Někteří tvrdí, že neodejdou za žádných okolností, je to pro ně hanba, odejít v tuhle chvíli ze země. Těžko se to vysvětluje… Nechtěla jsem odjet a vím, že jsou lidé, kteří odjezd odsuzují. Ale není to jednoduché rozhodnutí. Něco vás k tomu tlačí. Mě k tomu donutily moje děti, protože jsem těžce sledovala, jak si válkou procházejí. Nechtěla jsem, aby viděly svojí mámu panikařit. To by v nich vyvolalo ještě větší strach.
V tuhle chvíli je těžké mluvit o budoucnosti. Přemýšlela jste nad plány vaší rodiny?
Budoucnost… No, my hlavně doufáme, že tu budeme jen krátce. Třeba jen pár dní a pak se budeme moci vrátit domů. Moje starší dcera pracuje, mladší zase chodí do školy. Náš život je na Ukrajině. Snad se situace vyřeší a my se budeme moci vrátit zpátky domů.
Děkujeme za rozhovor.
