Rozhovor s režisérem Janem Hoškem o dokumentárním filmu Tsunami po vlně zájmu, který uvedla Česká televize 25. prosince 2009, v předvečer pátého výročí neštěstí.

Před pěti lety, 26. prosince 2004, zasáhla pobřeží několika asijských států zničující vlna tsunami. Tragédie vzbudila ohlas na celém světě a jen v České republice se prostřednictvím veřejných sbírek podařilo shromáždit přes čtyři sta milionů korun na pomoc obětem. Ale jak plyne čas a tsunami vytlačily ze zpravodajství jiné události, většina z nás na osud obětí katastrofy a také na osud vybraných prostředků pozapomněla. Co se asi v zasažených oblastech děje dnes? Právě to je tématem hodinového dokumentárního filmu Tsunami po vlně zájmu, který uvedla Česká televize 25. prosince 2009, v předvečer pátého výročí neštěstí. Režiséra dokumentu. Jana Hoška se ptáme: Co je tématem vašeho filmu a na co jste se při jeho zpracování přišli?

Tsunami v roce 2004 byla bezprecedentní nejen rozsahem katastrofy, ale také rozsahem pomoci, která následovala – jednalo se o jednu z největších humanitární akcí v dějinách. A nás zajímalo, jakým způsobem se s tímto úkolem mezinárodní společenství vypořádalo, a především jsme chtěli vědět, jak vypadá situace na místě teď, několik let po tsunami.

Po první fázi, kterou každý zná z televizního zpravodajství, po fázi, kdy se stále ještě zachraňují lidské životy, odklízejí se trosky a obětem se rozdávají potraviny, léky a stany, totiž přichází druhá fáze. Ta už většinou zůstává televizním divákům skrytá, ale je stejně důležitá. V této fázi je třeba lidem, kteří katastrofu přežili, zajistit budoucnost prostřednictvím dlouhodobých projektů - vytvořit nová pracovní místa, poskytnout prostředky obživy a podmínky pro další rozvoj. Řečeno známým úslovím – nejde o to dát lidem rybu, ale naučit je, jak ryby chytat.

Jak probíhalo natáčení?
Natáčeli jsme dvakrát, vždy v rozsahu jednoho měsíce, abychom mohli zachytit vývoj a změny, ke kterým případně dojde. Místem natáčení byla indonéská provincie Aceh na Sumatře, ležící v těsné blízkosti epicentra zemětřesení, které tsunami vyvolalo. Právě proto byl Aceh zasažen zdaleka nejvíce – některé odhady hovoří až o 230 000 obětí. Protože film je určen pro české diváky, chtěli jsme ukázat práci naší organizace, která v zasažené oblasti působí. A právě v Acehu už od roku 2005 pracuje pobočka Charity ČR. Díky její spolupráci jsme měli možnost zachytit konkrétní strategii pomoci a natáčet s těmi, kteří ji poskytují i s těmi, kteří ji přijímají.

Jak tedy dnes vypadá situace v Acehu?
Na první pohled už většina stop po živelné pohromě zmizela – jen na pobřeží ještě občas uvidíte pahýly stromů. Přesto je tady tsunami stále přítomná a setkáváte s ní na každém kroku. Živelná pohroma totiž zcela změnila život Acehu.

První změna je politická. V Acehu probíhal po třicet let prakticky bez povšimnutí světa ozbrojený konflikt za nezávislost. Místní separatistické hnutí, organizace GAM, vedla s indonéskou armádou partyzánskou válku, podobnou boji na Východním Timoru, který je ovšem mediálně mnohem známější. Právě tsunami tento konflikt ukončila – separatisté uzavřeli s vládou příměří a v Acehu se po dlouhých desetiletích opět konaly svobodné volby, ve kterých zvítězil GAM a ovládl tak místní samosprávu.

Tu druhou změnu způsobila mezinárodní pomoc. Aceh byl, právě v důsledky občanské války, dlouhodobě izolován od vnějšího světa a a teď tam najednou svět vtrhl s plnou silou. V provincii se vystřídalo více než 400 mezinárodních organizací, které přinesly s sebou svou kulturu a také peníze. Obrovské peníze, mezinárodní pomoc až dosud přesáhla částku 25 miliard dolarů.

Jak byly tak velké prostředky vynaloženy?
Různě. Humanitární pomoc je dnes sofistikované odvětví lidské činnosti, které má svou logistiku a metodiku. Díky tomu je známo, že žádná pomoc není ani při nejlepší vůli stoprocentně účinná. U vládních projektů se dokonce odhaduje, že k příjemcům pomoci se dostane pouhých dvacet procent peněz. Část těchto prostředků je samozřejmě nutná pro chod samotných organizací, ale mnoho peněz se ztratí po cestě díky korupci anebo špatnému plánování. V Acehu se jako příklad takové ne zcela domyšlené a efektivní pomoci uvádí silnice, která vede po pobřeží. Její jižní část, kterou stavělo Japonsko, má rozměry naší větší okresky. Pro místní účely to bohatě stačí a stavba je už hotová. Severní, americká část, je dosud ve výstavbě. Bude mít podobu velkorysé autostrády, ale její staveniště je zejména v obdobé dešťů prakticky nesjízdné a pro samotnou stavbu bylo nutné demolovat řadu nově postavených domů na pobřeží. Nikdo zatím nedokáže odhadnout, kdy bude tento megalomanský projekt dokončen.

Jak si v této konkurenci vede česká Charita?
Zdá se, že velice dobře. Pobočka Charity ČR v Acehu je v místních poměrech jen malá organizace, ale právě díky tomu dokáže fungovat velmi operativně a přizpůsobovat se měnícím se podmínkám. Její projekty jsou natolik kvalitní, že na ni dnes přispívají svými prostředky i některé z národních Charit a humanitárních organizací jiných států.

Charita rozdělila svou působnost do dvou oblastí. Jednak provádí projekty přímo v místech zasažených tsunami. Zemědělcům získala novou půdu a ve spolupráci s místní samosprávou pomáhá při zavádění nových technologií. Důležité je i to, že učí farmáře nejen jak vyprodukovat více plodin v lepší kvalitě, ale také jim pomáhá s odbytem zboží, aby získali přímý přístup k trhům a nebyli závislí na překupnících, kteří zbytečně snižují jejich zisky. Podobně fungují projekty i u rybářů – v pobřežních oblastech i dále ve vnitrozemí zavádí Charita chov ryb a krevet v plovoucích sádkách. Významným prvkem je vznik družstev, která jsou ekonomicky stabilnější, než samostatní vesničané. Obě činnosti se často propojují – mnoho vesničanů chová ryby a zároveň například pěstuje kaučuk nebo rýži.

Novým projektem je pěstování rostliny pačuli, která je základem pro ceněné esence, používané v parfumérství na celém světě. Nejkvalitnější pačuli roste právě v Acehu a Charita právě teď zprostředkovává kontrakt mezi místními kooperativy a francouzskou firmou, která bude vykupovat jejich produkty za stálou cenu.

Druhou oblastí, kde Charita působí, je takzvané území postkonfliktu – tedy oblasti v minulosti zasažené občanskou válkou. Tam se zatím angažuje jen málo organizací, a přitom jde o neobyčejně významný problém s řadou politických souvislostí. Obyvatelé postkonfliktních území nebyli zasaženi tsunami, ale jejich život po desetiletí ovlivňovala válka. Často po dlouhá léta nemohli opustit své vesnice a vycházet na pole. Ztratili tak prostředky obživy, ale také základní znalosti zemědělských technik a v mnoha případech se teď musí od základů znovu učit, jak farmařit. Opuštěná pole kromě toho zarostla lesem a do blízkosti vesnic se stáhla řada zvířat – například slonů, kteří působí zemědělcům velké škody a mají už na svědomí i několik lidských životů.

Právě pomoc na tomto území má zvláštní důležitost – předchází vytváření nerovnosti mezi populací, která by časem mohla vést i k novému ozbrojenému konfliktu.

Jací vlastně jsou zaměstnanci Charity ČR, kteří v Acehu působí?
Pro diváky, kteří nejsou blíže seznámeni s problémem humanitární pomoci, to možná bude trochu překvapení. Nejspíš si budou muset poopravit některé představy, které o takových lidech mají, stejně jako jsme to museli v řadě případů udělat i my při natáčení.

Prvním překvapením možná bude už to, že pobočka Charity v Acehu má jen jednoho českého zaměstnance, kterým je vedoucí mise Martin Váně. Je to ale logické – práce na jednotlivých projektech, která se odehrává převážně v terénu a v těsném kontaktu s místními komunitami, vyžaduje dokonalou znalost místních poměrů a jazyka a také dlouhodou zkušenost s rozvojovými projekty v oblasti jihovýchodní Asie. Je jasné, že takovou kvalifikaci asi mnoho Čechů mít nemůže. Většinu zaměstanaců pobočky proto tvoří Indonésané, ale pracují tu také odborníci z Filipín nebo ze Zimbabwe.

Ten, kdo by čekal, že humanitární pomoci se budou věnovat idealisti a snílkové, odtržení od reálného života, bude zklamán. Pro podobný amatérismus tu není místo. Účinná pomoc vyžaduje vrcholné profesionály a manažery – lidi, kteří jsou schopni postavit a udržovat dlouhodobé projekty a kteří nakládají s milionovými částkami efektivně.

Ani pro jakékoli ideologické ovlivňování nebo dokonce šíření víry tu není prostor. Charita působí jako zcela civilní organizace. Není to úplná samozřejmost – krátce po tsunami se tu pokoušelo několik organizací, například scientologové, kombinovat pomoc s misionářskou činností – a velmi brzy musely Aceh neslavně opustit.

Kdo z lidí nebo příběhů, se kterými jste se setkali, na vás zapůsobil nejvíc?
Setkat se s lidmi, kteří bezprostředně zažili tak strašnou katastrofu, je vždycky velice emotivní. Silným dojmem ovšem nepůsobí jen jejich vzpomínky, ale hlavně jejich současný život, vnitřní síla, s jakou se většina z nich dokázala přes své děsivé zkušenosti přenést.

Možná největším zážitkem bylo setkání s guvernérem Acehu Irwandi Yusufem, neobyčejně charismatickou postavou místní politiky. Jeho osobní příběh je skoro neuvěřitelný – jako představitel hnutí odporu byl v době tsunami uvězněn, vlna rozbořila zdi vězení a on tak uprchl na svobodu a ihned zahájil jednání s indonéskou vládou o příměří. Dnes je známý na celém světě jako takzvaný „zelený guvernér“ – jeho prvním krokem v úřadě bylo zmrazení těžby dřeva a i nadále se zasazuje o zachování unikátní přírody Acehu.

Proč se máme vlastně zajímat o to, co se děje někde v dalekém Acehu? Proč jste si zvolili takové zdánlivě odtažité téma?
Právě proto, že je odtažité jen zdánlivě. V dnešním propojeném světě se už nemůžeme tvářit, že problémy, které jsou nám vzdálené, se nás netýkají. Ostatně už to, jak masivní vlnu solidarity tsunami vyvolala, je důkazem, že podobné krátkozraké uvažování je minulostí.

Jaké závěry jste si tedy odnesli z Acehu? Máme přispívat na pomoc obětem katastrof a na humanitární pomoc obecně?
Samozřejmě ano – ale pomoc by pro nás neměla mít jen formu jakýchsi odpustků. Bylo by příliš jednoduché zbavit se odpovědnosti odesláním dárcovské SMS nebo vhozením mince do kasičky. Každý z nás by měl sledovat, jak je pomoc účinná a žádat co nejlepší výsledky. To byl hlavní důvod, proč náš film vznikl.

Tomáš Doruška

Více informací a video naleznete zde