Výuka acežských tanců je součástí projektu Charity Česká republika na pomoc lidem postiženým vlnou cunami v Indonésii. TALO započalo s výukou tanců v únoru 2005 v sedmi uprchlických táborech, jako forma psychosociální pomoci obětem přírodní katastrofy, dnes jsou acežské tance volnočasovou aktivitou pro děti a mládež ve vesnicích i sirotčincích provincie Aceh.

Devi Susanti učí děti v indonéském uprchlickém táboře Labuy

Devi Susanti, 21 let, učí u TALO (Traditional Arts Lecturers Organisation, Organizace učitelů acežských národních tanců) od dubna roku 2005. Její zkušenosti jsou prospěšné i uspokojivé, počínaje návštěvami ve stanech a konče objížděním dočasných přístřeší v indonéské vesnici  Lampaya, Lhok’Nga, okres Aceh Besar, provincie Aceh. Když Devi poprvé přišla do kontaktu s dětmi, požádala je, aby ji považovali za svou vlastní velkou sestru, protože mnoho dětí, se kterými se seznámila, přišlo o své nejbližší rodinné příslušníky. Během prvních několika schůzek jí děti vyprávěly příběhy o svých zážitcích s tsunami. Devi nikdy nezapomene na dívku jménem Dina. Když vesnici Diny zasáhla vlna tsunami, držela v náručí miminko - svou sestřičku. Protože je zachvátila vlna, pustila miminko a vlna ji odnesla až k další vesnici. Jiná dívka, se kterou se Devi seznámila, jménem Alia, jí rovněž vyprávěla své zážitky. V době zemětřesení byla Alia se svou matkou, avšak jakmile lidé začali křičet: „Zvedá se voda!!“, běžela se svou matkou a ostatními lidmi pryč od břehu, avšak velké množství běžících lidí je od sebe oddělilo. Zoufale hledala svou matku a nakonec ji našla po pěti hodinách hledání v kopcích. Tyto příběhy Devi sblížily s dětmi, jež se jí svěřovaly a chtěly s ní sdílet své zážitky. Brzy se stala nejen jejich učitelkou, nýbrž poradkyní, sestrou a kamarádkou. Při jejích návštěvách různých míst k ní často přicházely a hledaly útěchu a podporu. Deviina láska k tanci a její inspirace učit děti vychází z jejího nadšení pro acežskou kulturu a umění. Doufá, že prostřednictvím výuky dětí tanci bude moci udržovat tradici a předávat ji příštím generacím. Vysvětluje: „Je to naše kultura, a my ji musíme zachovat, jinak zanikne.“

Maya Pona učí tanec v SMP Negri 15

Maya Pona, 24 let, je rovněž učitelkou u TALO a učí tanec od dubna roku 2005. Učila v dočasných přístřeších, jakož i ve školách postižených tsunami. Její zkušenosti s dětmi ji s nimi sblížily, protože když se s nimi poprvé seznámila, byly stále velmi traumatizované, v jejich vesnicích dosud docházelo k neustálým zemětřesením. Děti chtěly ukončit výuku tance a ihned jít domů. Totéž se odehrávalo, když pršelo nebo když foukal silný vítr. Pomalu, jak plynuly měsíce a děti se sbližovaly s Mayou prostřednictvím tance, začaly se více uvolňovat a skutečně si užívat výuky. Maya si vzpomíná, že jim řekla: “Nebojte se, pokud nastane další zemětřesení, musíme zůstat klidní, avšak musíme se rychle se dostat do prostoru, který je bezpečný a není v blízkosti ničeho, co by nám mohlo ublížit.“ Maya studuje vzdělávání na Univerzitě Serambi Mekah v hlavním městě Banda Aceh, provincie Aceh, a prostřednictvím výuky dětí v rámci těchto projektů si uvědomila, že tato činnost je jejímu srdci nejbližší. Cítí, že chce předat dětem jakékoli odborné znalosti, které má, aby se mohly učit a aby z nich vyrostli silní lidé, protože tyto děti toho dost prožily. Maya doufá, že si děti zapamatují acežské národní tance a budou tuto tradici udržovat.

Děti, jež byly oběťmi tsunami, sdílely své zážitky s učiteli organizace TALO prostřednictvím ústních i písemných vyjádření. Uvádíme dopis, který napsal této organizaci chlapec Ayuardilawati z vesnice Lampaya Lhok’ Nga.

V neděli dne 26. prosince 2004 jsme byli velmi šťastni, dokud se náhle atmosféra nezměnila v důsledku silného zemětřesení, po kterém následovala voda z moře, jež se na nás řítila a všechno ničila. Mnoho lidí toho dne vzala s sebou, jiným vzala otce, matky, a některým lidem celou rodinu. Bylo to opravdu velmi smutné. Avšak horší bylo, když lidé nemohli najít mrtvá těla těch, které milovali. Já jsem rovněž ztratil babičku. Vždycky se velmi snažím zadržovat slzy, avšak někdy nemůžu. I když si toho nevšimnu, tečou mi po tvářích. Avšak k čemu je pláč? Budeme z něj ještě smutnější. Protože jsme všichni tvorové Boží, pokud se Bůh rozhodl, že nastal čas nás vzít pryč, nemůžeme proti tomu nic dělat. Musíme to ponechat pouze na Bohu. Takže prosím všechny své bratry a sestry, aby chválili Boha, abychom v Soudný den nebyli mučeni.

Na zadní stranu tohoto dopisu napsal:
Jsem opravdu šťasten, že jsem se seznámil se svými bratry a sestrami z organizace TALO. Tolik jsme se od nich naučili, máme nové velké bratry a sestry, jež nás naučili písně a lidové tance. Rád bych poděkoval všem svým bratrům a sestrám z TALO, protože nás zabavili a pobavili, takže pořád nemyslíme na katastrofu, která se stala dne 24. prosince 2004. Všechny tance jsou velmi zábavné; předtím jsme neuměli tancovat, avšak nyní to umíme, díky našim bratrům a sestrám, jež nás to naučili. Znovu vám děkuji!
Ayuardilawati 

Ari Purnawan, 17 let, úplně vlevo, v bílém tričku, prochází školením, aby se stal vedoucím své místní umělecké skupiny v Lampaya, Lhok Nga.

Ari Purnawan, 17 let, z vesnice Lampaya, Lhok’ Nga, napsal velmi podrobné vyprávění o svých zážitcích s tsunami. Ztratil svou matku a bratříčka, kterého jeho matka držela v náručí, i když celou rodinu zachvátilo zemětřesení. Byli rozděleni, když běželi na vrchol hory. Našel svého otce, který přišel o ruku. Oba se vrátili k moři a celé hodiny hledali matku a bratříčka.

Tanec pomohl Arimu se vzpamatovat z katastrofy, jež jej postihla v podobě zemětřesení a tsunami, přičemž zjistil, že jeho učitel Isran je něčím více než jen učitelem; stal se mu bratrem, který mu pomáhal překonat trauma způsobené ztrátou matky a bratříčka.

Ari žije v barácích ve vesnici Lampaya. Byl vybrán organizací TALO, aby byl vyškolen a sám se stal školitelem ve své vesnici. To je součástí projektu uměleckého centra Caritas, v rámci kterého děti ze zcela zničených oblastí přicházejí každý týden do TALO, aby se učily. „Prokázal mnoho nadšení, když se učil v dočasných přístřeších. Naučil se tance Likok Pulo, Rapai Geleng a Seudati, baví ho pohyby hlavou při tanci Rapai, i poezie a písně tanců Seudati a Likok Pulo. Dělá si plány, že bude dále tancovat, protože vždy toužil se stát tanečníkem, i předtím, než se učil v TALO. V budoucnu chce být policajtem. Říká, že by rád naučil policajty tancovat tradiční acežské tance.

Výuka acežských tanců je součástí projektu Charity Česká republika na pomoc lidem postiženým vlnou cunami v Indonésii. TALO započalo s výukou tanců v únoru 2005 v sedmi uprchlických táborech, jako forma psychosociální pomoci obětem přírodní katastrofy, dnes
jsou acežské tance volnočasovou aktivitou pro děti a mládež ve vesnicích i sirotčincích provincie Aceh.