Zkrácená verze tohoto rozhovoru vyšla v příloze týdeníku Respekt 52/2006

Místní si pamatují, jak krajina vypadala
říká o Indonésii dva roky po tsunami Pavel Gruber, programový manažer SČKCH

Od nešťastného úderu vln tsunami v jihovýchodní Asii uplynuly již dva roky. Svět již možná pozapomněl, ale Indonésané nejspíš nikoli. Jsou následky neštěstí ještě dnes viditelné?
Stopy jsou patrné nejvíce na pobřeží. Najdete zde ještě pobořené domy a zcela holé plochy. Vlny tsunami způsobily poměrně značné změny ve tvaru pobřeží. Jako člověk odjinud to nevnímáte, ale místní lidé si pamatují, jak krajina vypadala. Mnohé stopy však zahladila  a překryla bujná tropická vegetace.

A co rány v duši?
Indonésané působí jako bezstarostní lidé. Z větší části žijí na „ohnivém pásu“, kde zemětřesení a další katastrofy jsou takřka na denním pořádku, takže jsou na ně zvyklí. Navenek se tváří, že se tolik neděje. Ale neštěstí, které Aceh postihlo před dvěma lety bylo veliké, téměř každý ztratil někoho z rodiny, blízkých či vzdálenějších příbuzných.
Má to i dopad v duchovní rovině: zhruba devadesát tisíc obětí se nikdy nenašlo a podle islámu, pokud tělo není pohřbeno do 24 hodin, zemřelý stává se duchem. Z našeho pohledu to může znít kuriózně, ale Ačežané a Indonésané velmi citlivě vnímají, že Aceh je plný duchů.

Dá se  s těmi duchy něco dělat, nějak je usměrnit?
Říkají, že na ně působí některé obřady. V domě, kde sídlí naše kancelář, máme také ducha, nikdy jsem s ním ale nesetkal ani nezaznamenal něco zvláštního. Nicméně naše místní ochranka byla přesvědčena, že tam je.

Co se dá dělat s lidskými strachy?
Zvláště děti měly po úderu tsunami velký strach z vody. Báli se deště, měli strach z veškerých vodních ploch. Nicméně dětská psychika se léčí poměrně rychle, snad pomohly i naše programy, zaměřené na děti. Dnes už nemají žádný problém s koupáním v moři. U dospělých lidí jsme se s velkými strachy nesetkali, ale slyšeli jsme, že některé rybářské komunity problémy mají, ale protože rybáři, kteří loví na volném moři nejsou součástí našich programů, nemáme s tím žádnou osobní zkušenost.

Čím se v Indonési zabýváte?
Charita má čtyři stěžejní programy. Největší z nich je je livelihood, což se dá popsat jako podpora zdrojů obnovy, tedy pomoc farmářům a rybářům, aby znovu získali své tradiční zdroje obživy.
Sem patří i osazování pobřeží mangrovovými stromy. To sice není projekt obživy ve výše uvedeném smyslu, nicméně vysazování je placená práce, poskytuje tedy místní komunitě rovněž prostředky k obživě. Na tomto projektu je zajímavé, že z devadesáti procent se ho účastní ženy. Jsou to tisíce vysazených stromků a v příštím roce by měl projekt pokračovat ve stejném rozsahu jako letos.
Další program je program stavební; opravujeme pobořené domy, aby se v nich dalo trvale žít. Sem patří obnova školy v Banda Acehu, ta dnes již plně funguje, zajistili jsme samozřejmě i vybavení školy učebními pomůckami, učebnicemi a knihovnou. žáci dostali navíc učebnice. O psychosociálním programu zaměřeném na děti už jsem se zmiňoval, provádíme ho s místní neziskovou organizací Talo. Od prvních měsíců po tsunami jsme se zaměřili na malé děti v uprchlických táborech. Pomocí výuky tradičních acežských tanců jim dává zapomenout na prožité hrůzy a zároveň naplňoval jejich volný čas. Tento projekt stále pokračuje, jen se přesunul do sirotčinců, vesnic a škol.

Jak dlouho jste pracoval v Indonésii a co jste tam měl na starost?
Působil jsem jako vedoucí mise. Což je pohříchu hodně administrativní a manažerská práce, starám se o finance. Projekty jsou řízeny jednotlivými manažery, z nichž každý řídí své zaměstnance, vybrané z řad místních lidí. Moje práce spočívá hodně v komunikaci: s našimi dárci, s Prahou, s charitními partnery, s místními úřady atd.

Přesto, že jste dělal zejména administrativu - zažil jsi během pobytu někdy pocit z dobře vykonané práce?
Ano, i v kanceláři je možné takový pocit zažít. Například když projekt překoná určitý bod, na který jsme se soustředili - pokročí z projekční do stavební části. Nebo když je stavba dokončena a předává se k užívání. Anebo - teď na podzim se námi podporovaným zemědělcům podařilo na trzích prodat celou sklizeň burských oříšků, což znamenalo, že program byl úspěšný a ti lidé dostali za svoji práci svoje peníze a postupně byli schopni se postavit na vlastní nohy a zase se živit.

Co si v takové zemi a podmínkách člověk uvědomí?
Těch věcí je mnoho, ani nevím odkud začít. Uvědomí si obrovské bohatství, ve kterém v Evropě žijeme, i když nám samotným to ani nepřijde. Uvědomí si, že žít s mnohem menšími prostředky neznamená nutně být nešťastný. Uvědomí si, že jsou na světě lidé, kteří bydlí v seismicky nesmírně citlivé oblasti, nevědí, v který okamžik přijde další tsunami nebo výbuch sopky a přesto jsou schopní žít šťastný život.  

Žijí na „hraně propasti“ a přesto plnohodnotným životem, čím si to vysvětlujete?
Myslím, že je to dané tím, že oni v podstatě nemohou odejít. Indonésie má 220 milionů obyvatel, a když se zde narodíte, nezbývá jim nic jiného, než se naučit s těmi riziky žít. Projevuje se to i na jiném vnímání času. Indonésané nejsou zvyklí plánovat svůj život na dlouho dopředu. Půlrok je pro ně poměrně dlouhá doba.

Nicméně, jak dlouho ještě česká mise potrvá?
Setrvání naší mise je plánováno do konce roku 2008. Zda zůstaneme nebo ne do jisté míry závisí na vývoji politické a bezpečnostní situace v Acehu. A samozřejmě na tom, zda případně seženeme finance na další roky.

Česká veřejnost věnovala na tsunami spoustu peněz. Nicméně to nejsou všechny vaše finanční zdroje?
Podpora od české veřejnosti neměla, myslím, v dějinách neziskových organizací obdobu, stejně jako jinde ve světě. Výše shromážděných prostředků byla skutečně ohromná. Rád bych ještě jednou všem poděkoval. Prostředky byly využity na prvotní výjezd naší monitorovací mise, ze které se postupně stala stálá kancelář, na emergentní, tedy okamžitou pomoc a samozřejmě byly použity na rozjezd všech projektů. Rekonstrukce a vybavení školy byla plně hrazena z prostředků českých dárců, livelihood  program byl až do poloviny letošního roku také výhradně hrazen z prostředků českých dárců, stejně jako první dva psychosociální programy. Vzhledem k tomu, že naše mise se na místě osvědčila, je řada programů plně nebo částečně financována z prostředků ostatních členů charitní sítě. Jedná se o španělskou, irskou, německou a francouzskou Charitu.

K čemu je česká pomoc důležitá?
Snažíme se podle našich možností, aby děti mohly opět chodit do škol, aby se lidé ze stanů a provizorních baráků mohli opět přestěhovat do svých domů a mohli uživit sebe i své rodiny a nebyli závislí na humanitární pomoci.
Česká Charita je v celosvětovém měřítku humanitární organizací poměrně malou. Naše projekty proto neobsahují stavbu tisíců domů, jako si to mohou dovolit jiní,  naproti tomu však můžeme pracovat uvnitř komunity a ve spolupráci s ní trpělivě tyto projekty uskutečňovat. 

Být tím, kdo rozdává pomoc, je jistě opojný pocit. Neskrývá v sobě také nějaká nebezpečí, třeba v tom, že se začne považovat za „mesiáše"?
Trefná otázka. Takové nebezpečí tu je a někteří mu mohou podlehnout. Zřejmě záleží na povaze každého jednoho z nás. Osobně jsem s tím naštěstí problém nikdy neměl. Je to jistě dáno i úřednickým charakterem mé práce. Největší riziko je na počátku každé pomoci v její tzv. „emergentní“ fázi, kdy přijedete po katastrofě a rozdáváte potraviny a základní věci. V pozdější, již zmíněné rozvojové fázi pomoci se jedná o normální zaměstnání jako každé jiné.
Jan Biener

Pavel Gruber (1973), vystudoval Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze, specializace ruská a východoevropská studia, poté pracoval v komerčním sektoru. Na základě konkurzu se stal vedoucím charitní mise v Indonésii. Z půlročního pobytu v této zemi se navrátil před několika týdny, nyní projekty řídí z Prahy.