Rozhovor s Murtalou, ředitelem organizace TALO

Jdu za ředitelem Murtalou. Vstupuji do zasedací místnosti organizace TALO (Traditional Arts Lectures Organization) vyučující acežské národní tance. Murtala, sympatický mládenec stojí před magnetickou tabulí, na které je nepochybně vypodoben týdenní pracovní plán. Ostatní pracovníci, většinou učitelé tance, sedí na zemi v tureckém sedu, dychtivě vznášejí k Murtalovi dotazy a bratrsky na sebe pokřikují.
Nenásilně upozorňuji na mou maličkost.
   Mírně na sebe kývneme, jako že o sobě víme, Murtala mi nabídne místo na kraji hloučku, kam si v tichosti sedám. Pro větší pohodlí mi je nabídnuta černá káva s velkou dávkou cukru, po které prahnu, jak hladový pes. Je sice vycintáno na podšálek, ale už jsem si zvykl. Obsluha  leckde schválně vylije trocha horkého nápoje mimo, to aby zákazník mohl ochutnat teplý nápoj hned. Od srdce poděkuji a snažím se skrytě nevyrušovat.
   Musím konstatovat, že  Murtala je slušně vychovaný. Po ukončení zasedání totiž přináší další kávu a tím dává zjevně najevo, že je připravený k rozhovoru.

Murtalo, popište, prosím začátky vaší organizace. A jaké jsou její hlavní aktivity?
Zpočátku musím zdůraznit, že Talo, není jen má organizace. Zvláště teď, kdy soubor z profesních důvodů opouštím, jelikož jsem  přijat ke studiu na prestižní Univerzitě v Solo (Jáva), kde se vyučují takřka všechny indonéské tradiční tance. Bohužel, musím konstatovat, že TALO, které jsem vzápětí po tsunami založil s mým kolegou, a který mne bude zastupovat, se zaměřuje pouze na acežské národní tance. A přestože jich vyučujeme nemalé množství, vím, že úroveň  a rozsah lekcí musíme do budoucna rozšířit. Po mém návratu z univerzity chci  zde v Acehu založit Umělecký Institut, který se nebude zabývat pouze vedením tanečních souborů, nýbrž vytvořit zastřešení pro další umělecké činnosti. Například si všimněte,  že nejbližší opravdu fungující divadlo je až v Medanu (osm hodin jízdy - pozn. autora).

A nyní k tomu začátku…... 
Přišla tsunami,… to všichni víme. Bylo do nebe volající jen tak přihlížet. No, tady zpočátku vlastně nikdo nepřihlížel, odklízela se mrtvá těla, sháněli jsme oblečení, přikrývky, jídlo a pitnou vodu, vlastně všechno co nám moře vzalo. Nikdy bych si nepřál, aby se moře zvedlo a takhle nás okradlo, ale teď na ty chvíle s odstupem času vzpomínám rád, protože jsme byli neuvěřitelně semknutí, jako jeden muž a jedna žena, tenkrát jsme táhli za jeden provaz a zapomněli jsme na rozdíl mezi obchodníkem a zedníkem. Všichni na tom byli totiž úplně stejně. 
   Tragické samozřejmě bylo, že zemřeli stařešinové, otcové a matky,  kteří předávali národní hodnoty a uchovávali tradice po dlouhá desetiletí. Stejným způsobem se tradovala hudba, tance, mýty, legendy a obyčeje. Vlna pohřbila mnoho významných osobností a navždy tak připravila Acežany o část odkazu minulých generací. Najednou zmizelo jedno celé pokolení. Dědictví těch nejstarších a nejkrásnějších povídaček, které nám vyprávěli dědové a babičky je teoreticky vniveč. Prakticky se ale zdroje dají vyhledat. Existují písemné záznamy, ale kdo, a jak je předá mladé generaci, to nevím. 
Proto jsme se pustili do výuky tanců. V tanci je celá naše historie a pokud je tanec doplněn zpěvem, znamená to, že naše snaha o navrácení se k acežským kořenům je správnou cestou.
   S prvními lekcemi jsme začínali v humanitárním stanu. Zvolili jsme si osm lokací uprchlických táborů. Pamatuji si první hodinu, dětí bylo devět a  báli se pod plachtu vejít. Postupem času se naše aktivity rozrostly do okolních vesnic. A teď! Máme 1500 žáků a 24 učitelů, oslovili jsme školy a domluvili odpolední volnočasové aktivity.

Myšlenka založení Tala mi je vcelku jasná. Jakou má finanční podporu do budoucna?
   Také jsem nakoukl do sféry příspěvkových organizací a musím se přiznat, že tento okruh je pro mě zcela neznámý. V tomto ohledu musí TALO přidat. Žijeme pouze na spolupráci s Caritas Czech Republic a Kinder Not Hilfe. Jsme jim za prodloužení kontraktů velmi vděční. Bohužel vím, že donekonečna zde pomáhat nebudou.
  
Dobře, vratˇme se ještě k činnostem. Jaký druh tanců TALO učí?
V Acehu přetrvávájí skupinové tance. Doprovod je tvořen rytmickým luskáním prstů, tempo úderů rukama do stehen a hrudi se synchronizovaně zrychluje. Klečí se obvykle v řadě vedle sebe.
   Nejprve jsme začali s „Likok pulo“ pro chlapce. Pro dívky jsme ustanovili „Ratep Meusekat“. Tyto dva tance jsou  spíše formou zábavy, nejsou komplikované, a jelikož jsme se nejdříve zaměřili na děti, nemohli jsme do výuky zařadit složité partie. Tanec měl za úkol vyvést děti hlavně z traumatických stavů po tsunami. Mnohým z nich zemřel minimálně jeden rodič a to je pro děcko slušná porce. Nemyslíte?

A ty obtížnější tance?  I když jsem se s betelem v Acehu nesetkal, slyšel jsem o betelové legendě.
Nejznámější tance, které vyučujeme jsou Likok Pulo, Rapa i Geleng, Laweut-Seudati Inong a Meusekat. Asi vám názvy nic neřeknou, ale například:
   Ranup Lampuan je v Acehu velice oblíbený. V podstatě se jedná o výrobu a  nabízení betelové směsi při slavnostních obřadech nebo při vítání významných hostů. Tento tanec učíme děti od nejútlejšího věku. Pohyby rukou naznačují zavinutí betelového váčku s patřičnými ingrediencemi, což je samotný list betelu, směs oříšků, vápníková pasta a kostkový katech.

Přibližte nám doprovodné nástroje.
Ano, k těm pokročilejším a náročnějším tancům je potřeba doprovodných nástrojů. V acežské hudbě se používají strunné, dechové a bicí nástroje. Většina z nich je čínského původu, výjimkou je například strunný nástroj „Arbab“. 
   „Arbab“ je třístrunná dřevěná citera se strunami z ratanu, případně z koňského ohonu.Na nástroje většinou hrají muži, ženy zpívají a hrají na tamburíny. Tamburína je potažena blánou z kozí kůže a slouží mimi jiné jako prostředek pro svolávání obyvatel.

Vy osobně, hru na zmíněné nástroje ovládáte?
Talo má ve svých řadách lepší borce, než jsem já. Lépe se cítím v roli tančícího.

Petr Šilhánek, Banda Aceh, Indonésie, 10. srpna 2006

Zdroje k článku: www.tenggara.com