5. prosince 2015 Aktuality

Život na ukrajinské frontě

Charita Ukrajina poskytuje již od vypuknutí nepokojů humanitární pomoc obětem občanské války. Patrick Nicholson z Caritas Internaionalis se účastnil spolu s humanitárními pracovníky Arcidiecézní charity Olomouc a Diecézní Charity Ostravsko-opavské monitorující návštěvy. Podělil se s námi o své zážitky.  

 „Jako jediný přežil svatý obrázek,“ pronesla Valentyna Dzyhim, devětasedmdesátiletá babička žijící ve vesnici Chermalyk ležící na bojové linii ukrajinské občanské války. Mezi troskami svého domu nám ukazuje obrázek Madony s dítětem, rodinné dědictví datované do 19. století.

„Postavili jsme si dům vlastníma rukama. V únoru nám do něj střechou proletěl granát a všechno zničil,“ pokračuje. „Jsme staří a nyní i bez našeho celoživotního díla. Vše, co nám zbývá, jsou slzy. Byli jsme dobří lidé, dobří rodiče i dobří sousedé. Tohle jsme si nezasloužili.“

Valentyna spolu se svým manželem Valentynem, oba důchodového věku, dříve navyklí na pohodlí, nyní čelí budoucnosti v chudobě. „Náš důchod na opravu nestačí, přitom dům nechceme opustit. Rádi bychom žili někde poblíž. Svůj domov máme zde.“

Z vesnice lze zahlédnout pro-ruské povstalecké jednotky na druhé straně řeky, stejně jako jejich odstřelovači mohou vidět místní obyvatele. Ukrajinští vojáci hlídkují v prázdných ulicích. Pytle s pískem se hromadí na každém okně. Válka započatá na jaře roku 2014 zde činí součást každodenního života.

Lyudmila Chelmaka žila ve vesnici Chermalyk celých 67 let, z toho 45 let s manželem Volodymyrem. Společně farmařili a žili jednoduchý život ještě se dvěma dětmi a později čtyřmi vnoučaty.

Poté šrapnel proděravěl kovovou bránu po straně jejich domu. „Granát přilétl v dubnu. Zasáhl manžela, který výbuch nepřežil. Během třiceti minut zemřel.“

 „Zdejší podmínky jsou špatné. Někdy v domech nefunguje plyn. Mé zásoby uhlí přitom na zimu nestačí,“ stěžuje si paní Lyudmila. „Žiji v neustálém strachu. Nikdo by tu nechtěl žít…“ V současnosti od Charity získává finanční pomoc a navštěvují ji humanitární pracovníci.

Syn Lyudmily žije spolu s manželkou a dvěma dětmi v jednom pokoji v Mairupolu, nejbližším městě. Ani tam není život lehký.

„Vytápění v zimě představuje velký problém,“ potvrdil Rostyslav Sprynyuk, ředitel místní Charity v Mairupolu. „Lidé nemohou dostat uhlí a plynovody kvůli poškození nefungují. Někdo žije v domech částečně zničených dělostřelectvem. Někde zase neteče voda a obyvatelé pro ni musí do studny.“

Ukrajinská vláda neoplývá prostředky k poskytnutí pomoci, ekonomika se zhroutila. „Místní přišli o práci, nemají na léky, jídlo ani na palivo,“ pokračuje Sprynyuk.

„Vím, co znamená zima“, přiznává Maria Boyko, matka čtyř dětí (14, 7, 6 a 1 rok). „Loni v zimě jsme netopili 15 dní. Domácí zvířata umrzla.“

Jejího manžela zatkli v Moskvě a odsoudili k deseti letům vězení. Živil se příležitostnými pracemi a jednou jej najali na přenesení balíčku s drogami. Policie ho při činu chytila a poslala do vězení. Ani on ani Maria si nemohli dovolit právníka. Maria našla práci v továrně, odkud ji po přiznání těhotenství vyhodili.

„Na dávkách dostanu v přepočtu 48 eur na měsíc. Jedná se o náš jediný příjem. Přitom nejméně na 36 euro vyjde elektřina, takže zbývá 12 euro na všechno ostatní. Mám nemocné dítě, podchlazené, ale nemohu si dovolit koupit pro něj léky. Potravinovou pomoc od Charity hodnotíme jako zcela zásadní“, sdělila Maria.       

Jestliže život 800 000 lidí na frontové linii, v tzv. „nárazníkové zóně“ či v „linii dohody“, přináší tak nepříznivé podmínky, život na územích ovládaných teroristy zůstává nepředstavitelný.

Yelena Fomina zůstala i přes ostřelování v nejvíce zasaženém městě Luhansk tak dlouho, jak jen mohla. Ačkoliv nedostávala plat za své působení na univerzitě, cítila se zodpovědná za podněcování studentů ve výuce.

„Nefungovala zde elektřina, v obchodech se nedalo koupit jídlo, netopilo se. Spalo se v zimním oblečení, nebo se zapínaly plynové trouby,“ líčí Yelena. „Nikdy jste nikoho nespatřili. Město se po šesté večerní setmělo. Neexistoval zde život.“

Nyní žije v Kharkivu, kde jako sociální pracovnice Charity pomáhá jiným vysídleným osobám. Stále se vrací zpět do oblastí nekontrolovaných vládou. „Právě tam hrozí největší nedostatek potravin. Místní často jedí pouze zrní. Ceny všeho se vyšplhaly příliš vysoko,“ vysvětluje.

Všichni lékaři i učitelé odešli. Od osmi večer tam platí zákaz vycházení. Nemůžete rovněž získat pas. Nemůžete registrovat narozené děti. Ten kraj je smutný a prázdný.“

Charita bývala jednou z mála organizací, která směla vstupovat do oblastí nekontrolovaných vládou. „Naše konvoje doručující podporu pomohly potravinovými balíčky asi dvěma tisícům lidem žijícím v povstaleckých oblastech“, přibližuje situaci Vasyl Pantelyuk, který přesídlil Charitu Doněck do ukrajinskou vládou kontrolovaného Dněpropetrovska.

V červenci povstalci organizacím doručujícím zásoby zrušili povolení ke vstupu. Místním už nemá kdo pomoci. Nikdo přesně neví, jaké podmínky v oblasti panují, nicméně mnozí se obávají nejhoršího.

„Půl milionu lidí stále pobývá v Doněcku,“ pokračuje Pantelyuk. Nepobírají sociální dávky, ekonomika se zhroutila, nefungují zde žádné školy, banky, nemocnice. Lidé žijí ve sklepích.“

Charita Ukrajina zdůrazňuje, že získání přístupu k poskytování humanitární pomoci představuje zcela zásadní nutnost. Do doby, než se přístup umožní, poskytuje Charita spolu s dalšími organizacemi pomoc alespoň těm lidem v nouzi, k nimž dosáhne.

„Jde o válku,“ uzavřel Rostyslav Sprynyuk v Mairupolu. „V mém domě bydlely tři rodiny, které uprchly před válkou. Mnozí moji přátelé byli zabiti, což mi zlomilo srdce. Musíme ale přesto poskytovat pomoc tam, kde je jí potřeba. Lidé mohou přežít jen díky humanitárním organizacím jako je Charita.“

Charita ČR vypsala na pomoc Ukrajině finanční sbírku.

Článek je převzat z caritas.org.