19. září 2013
Jak pomáháme
Lindsey Elms, asistentka učitelky studentů se speciálními potřebami, pracovala v Kambodži jako stážistka Charity ČR pro projekt inkluzivního vzdělávání. Při práci v Phnom Penhu získala nové zkušenosti a prožila mnoho zajímavých situací. Zde její zpráva o několikaměsíčním pobytu v Kambodži, zemi plné protikladů.
Stáž byla výbornou zkušeností. Mohla jsem vidět, jak je inkluzivní vzdělávání zaváděno do komunit a kontextů v jiné části světa než v ČR. Přestože samotný koncept inkluzivního vzdělávání byl v Kambodži přijat ministerstvem školství již kolem roku 1999, jeho zavádění do praxe je relativně nové a stále se rozvíjí. Mým úkolem bylo shrnout vzdělávací přístupy, již v kambodžském prostředí zavedených a používaných, a následně se o své poznatky podělit s učiteli, kteří otevírají inkluzivní třídy pro děti ve své obci.
V evropském kontextu bývá obecně inkluzivní vzdělávání zaměřeno na podporu dětí s postižením, nicméně UNESCO definuje cílové skupiny inkluzivního vzdělávání šířeji, což odpovídá kambodžskému pojetí, kde je skupina dětí vyloučených ze vzdělávání odlišná. Tato skupina zahrnuje děti z okrajových komunit bez většího zájmu centrální vlády, etnické menšiny z odlehlých oblastí kolem laoských a vietnamských hranic, mnohé oběti nášlapných min po třiceti letech občanské války, děti trpící velmi rozšířenou a těžkou podvýživou a dívky z venkovských oblastí. Právě kombinace kulturních hodnot a velké chudoby je hlavní příčinou nízké docházky.
Přibližně pro jednu třetina kambodžských rodin je kvůli životu pod hranicí chudoby obtížné, aby jejich děti trávily čas ve škole, zatímco by mohly přispívat do rodinného rozpočtu. Školní docházka je někdy vnímána jako příliš dlouhodobá investice na to, aby se vyplatila. Především pak pro komunity, které se už tak nachází v sociálně i finančně mezní situaci. Místní i mezinárodní nevládní organizace se zaměřují na různé cílové skupiny po celé zemi. Projekt inkluzivního vzdělávání Charity ČR, vycházející ze zkušeností a pojetí práce s postiženými dětmi v Evropě, se zaměřuje na poskytování podpory dětem s postižením při zápisu do vládních škol a podpory výuky v běžných třídách.
V roce 2010 začala Charita ČR, stejně jako dvě další nevládní organizace ve dvou odlišných provinciích (Kampot na jihu a Battambang na severozápadě), pracovat v provincii Takeo na zavedení inkluzivního vzdělávání. Jednalo se o projekt “Posilování komunit pro postižené děti v provincii Takeo v Kambodži“, v partnerství s americkou neziskovou organizací Catholic Relief Services. Charita zaznamenala velké úspěchy především v odhalení hendicapovaných dětí, zvýšení pochopení konceptu hendicapu v komunitách a zajištění přístupu ke vzdělání těmto dětem. Učitelé se bohužel setkávají s řadou potíží spojených s prací s těmito dětmi, na něž nebyli předtím připravováni. Každodenně čelí malým i velkým výzvám.
Mým úkolem bylo také sledovat, jaké přístupy a učební pomůcky jsou již používány v různých školách a nevládních organizacích a shrnout to dobré, co by mohli učitelé, kteří hledají nové možnosti pro usnadnění práce s postiženými dětmi, využít.
Nevládní organizace a školy, s nimiž jsem se setkala, byly velmi vstřícné. Dobrá organizace znamená povětšinou dobrou práci. Řada organizací se však často potýká s nedostatkem prostředků na sledování práce ostatních. Mnoho lidí, s nimiž jsem mluvila, se mnou souhlasilo a byli rádi, že se mohou podílet na vypracovávání něčeho, co by mělo pomoci překlenout tuto mezeru. Můj cíl je dosti jednoduchý: sesbírat nápady od těch, kteří se o ně chtějí podělit, a sdílet je s těmi, kteří je chtějí vyslechnout. V tomto ohledu jsem zaznamenala velký ohlas.
Setkání s expertkou na práci s postiženými dětmi Kanjou, která pracuje pro lokální organizaci Epic Arts v přímořském Kampotu, bylo velice inspirující. Čtyři dny v týdnu vede kurz Mír a nezávislost pro děti od šesti do deseti let se středním až těžkým psychickým postižením. Základ kurzu tvoří smyslové vypravování, které je interaktivní a zapojuje všech pět smyslů. Pokud příběh vypráví o laně, děti si posílají mezi sebou lano, aby se ho dotkly. Když je v příběhu důležité nějaké ovoce, malý kousek se posílá mezi dětmi, aby ochutnaly. Nejlepší na těchto příbězích je, že si je Kanja vytváří sama. Každý příběh čte s dětmi po dobu dvou týdnů, a tak knihovní sbírka v Epic Arts překypuje celým oddělením se smyslovými příběhy na nejrůznější témata od khmerské kultury až po chození na trh.
Kanja pracuje v dobře zavedeném specializovaném centru Epic Arts, a tak se od ní můžeme přiučit, jak vylepšit náš přístup k inkluzivnímu vzdělávání v našich školách v Takeu. Například lze využít metody, kdy se vyprávění zaměřují na zapojení do příběhu spíše než na samotnou zápletku. Ukázala také, jak využívá obyčejnou lepenkovou krabici s vystřiženými otvory k různým aktivitám s dětmi. Mít dobré nápady na takové recyklování/přecyklování různých materiálů je hodnotná vlastnost pro všechny učitele, kteří kvůli omezenému rozpočtu na učební materiály nepracují v podstatě s ničím kromě tabule a křídy. To je případ většiny tříd v základních školách na venkově.
Dvěma ženám, Lindě a Charlene, bývalým dobrovolnicím, se podařilo vytvořit několik skvělých učebních pomůcek, opět díky schopnosti vystihnout to důležité a udržet nízké náklady. Při vzniku těchto věcí se nezbytností stala víceúčelovost. Jedna z Lindiných oblíbených pomůcek je obrovská ručně dělaná kostka, s jejíž pomocí dokáže udělat zajímavější hodinu matematiky pro celou třídu, přestože čítá více než čtyřicet žáků. Jednoduchá číselná řada poskytuje každému studentovi, který bojuje s osvojením si základních matematických dovedností, systém postupného učení. Kostka si najde širší využití než jen u dětí s diagnostikovanými psychickými poruchami.
Linda a Charlene vyvinuly a vyrobily tyto materiály pro průměrnou kambodžskou třídu, kam dosud nechodí handikepované děti. I přesto se můžeme z jejich přístupu k vytváření učebních pomůcek mnoho naučit a přizpůsobit je tak, aby lépe odpovídaly dětem s postižením.
Setkání s učiteli na dvou základních školách v Takeu s pilotním projektem Charity ČR bylo odlišnou, ale přesto velmi přátelskou a pozitivní zkušeností. Učitelé mají k dispozici jen několik plakátů a tabuli. Studenti pak lavice, malé příruční tabulky na křídu a někteří i papírové sešity. Na otázku, jaké pomůcky by jim usnadnily učení, odpověděli učitelé otevřeně a realisticky: kartičky s písmeny k propojení s obrázky, aby pomáhaly dětem při psaní, a kartičky s čísly. Jeden učitel zmínil plastikovou pomůcku k zavěšení na stěnu, kterou viděl při své návštěvě školy s inkluzivním vzděláváním ve Vietnamu. Ukázalo se, že se jednalo o Lindinu tabuli na zastrkávání písmenek.
Tak se ukazuje, že se věci nakonec přeci jen propojují. Vysněné materiály pro učitele se ztotožňují s materiály, které již fyzicky existují v sousedních provinciích. Hlavním přínosem této práce bylo zažít ochotu lidí podělit se, sdílení myšlenek v odlišných oblastech vzdělávání, ať už ve specializovaných, normálních, integrovaných či inkluzivních třídách. V místech, kde mají všichni na zřeteli stejný cíl, a to pomoci dětem učit se. Přestože integrované a specializované třídy vypadají podle našeho pojetí jinak, všichni zde neustále tvrdě pracují, aby pomohli dětem dospět v silnější jedince. I když to dělají jinak, můžeme se od nich pořád hodně naučit. Mým úkolem je cesta sdílení a učení se s cílem předat tuto kambodžskou zkušenost dále.
Filozofie inkluzivního vzdělávání zdůrazňuje důležitost učení se od svých vrstevníků, což je vlastně přesně to, o co jsme se snažili.
