14. ledna 2016
Sýrie
„Existují dny pro nás a dny proti nám, to je život. Šťastné dny odešly a dny smutku, bolesti, přesídlování a války přinesly tragické zážitky, lítost i rozdělení rodin,“ líčí dvaašedesátiletý Navid Muhammad, hlava čtyřčlenné rodiny z venkovského městečka Maloula. Ležící nedaleko syrské metropole vynikalo historickými a náboženskými památkami. Své zážitky muž převyprávěl pracovníkům centra humanitární pomoci v Damašku.
Pan Muhammad žil ve skromném domě poblíž vlastního obchodu až do chvíle, než kraj ovládli teroristé a vše mu zničili. Celé rodině se naštěstí podařilo městečko opustit a uprchnout do Damašku, kde jim uprostřed noci pomohli dobří lidé. Později si pronajali malý pokoj ve čtvrti Bab Tuma. Protože za něj nedovedli platit moc dlouho, přesunuli se do oblasti Tabaleh a pronajali jiný byt v arabském domě plný vlhkosti a plísně. I když se pan Muhammad snažil najít zaměstnání, musel se nakonec obrátit na humanitární centrum v Damašku a nechat se zaregistrovat mezi příjemce potravinové i nepotravinové pomoci.
Místní pracovníci, kteří se pravidelně vydávají na návštěvy zapsaných rodin, nevynechali ani pana Muhammada. Přivítal je zrovna v době, kdy se jeho žena Adila chystala s kbelíkem pro vodu k cisterně u vedlejšího domu. U nich voda stejně jako elektřina úplně chybí. Pokud nemají jinou možnost, musí se spoléhat na hlavní vodovod, který se zásobí jen jednou za tři dny. Adila se proto naučila spravovat domácnost i kuchyň jen s minimální spotřebou.
Pracovníci centra se usadili do skrovné kuchyně a krátce si popovídali s dcerou Sanyou právě dorazivší z práce. Z platu od ní coby kontrolorky autobusů platí rodina nájem. I pan Muhammad si již práci našel - prodává po ulicích cigarety, aby měli co jíst. Venku se přirozeně snaží setrvat nejdéle, jak zvládne.
Pracovníci se svých klientů mimo jiné dotázali na život před válkou, který prý probíhal šťastně a poklidně. Adila se přitom svěřila s tím, že nikdy nezapomene na hluk ozbrojenců střílejících na poklady městečka Maloula. I Sanya hovořila o svých prožitcích s třesoucíma se rukama a s povzdechem: „Ó Sýrie, co se to s tebou stalo…!“
Další dotaz směřoval na syna Hanifa, kterého při návštěvě neviděli. Dozvěděli se, že onemocněl hemofýlií (špatnou srážlivostí krve), což mu znemožnilo pracovat. Odešel proto ven do ulic, aby se zbavil tlaku, který kvůli svému stavu cítí.
Humanitární pracovníci se i ve skromných podmínkách cítili v rodině pana Muhammada příjemně, protože navzdory kritické situaci zůstali milými a srdečnými lidmi. S o to větší radostí se prostřednictvím humanitární pomoci snaží zmírnit jejich utrpení i podpořit je v naději, že se jednou budou moci do rodného města vrátit – protože jak Adila tvrdí: „Jsou jako ryby, které žijí pouze ve vodách tekoucích v městečku Maloula.“
Z bezpečnostních důvodů byla jména v textu změněna.
