12. srpna 2010 Gruzie

Dej Bůh mír a všechno bude dobré

Gruzie dva roky po válce s Ruskem...

Když Bůh tvořil Zemi, Gruzíni seděli, pili a povídali si. Ostatní národy mezitím chodily za Bohem a každý si mohl vybrat. Přišli Arméni, že chtějí vidět až do nebe a Bůh jim dal vysoké hory, tak chodili další, až se vystřídali všichni, jen Gruzíni pořád seděli a pili víno a čaču. Když se konečně dostavili před Stvořitele, ten jim řekl: Jdete pozdě, už jsem všechno rozdělil a rozdal. Gruzíni na to: No, co se dá dělat, tak pojď, alespoň s námi poseď a vypijeme si na tvoje zdraví. Sedli, popíjeli a rozprávěli a Bůh poznal, že jsou dobří a litoval, že na ně nic nezbylo. Sáhl si tedy do náprsní kapsy a řekl: Ještě tu mám přímo u srdce malinký kousek země, kterou mám obzvlášť rád. A dal jim Gruzii. (gruzínská anekdota)

Zánovní Lada Niva prudce skáče po dalším z výmolů. Řidič Zurab točí volantem v marné snaze vyhnout se loužím. Pes, který už minutu běží podél auta nadále vytrvale štěká. Nepřestane, dokud neopustíme „jeho“ ulici. Za zatáčkou stojí mohutný voják se samopalem a jednoznačným gestem ruky nás zastavuje. Zurab mu ukazuje propustku, vysvětluje co jsme zač a kam jedeme. Voják si nás prohlíží a mávnutím ruky pouští dál. Vjíždíme na rozblácenou náves, kde svůj volný čas zabíjí skupinka zarostlých mužů. Připomínají, jeden jako druhý, výpravu vzpěračů těžké váhy po třídenním tahu. Na jejich nicnedělání zachmuřeně shlíží postříbřená bysta nejslavnějšího Gruzína - Josifa Džugašviliho. Na dohled od něj stavíme znova. Definitivně. Cesta sice pokračuje dál, za potok a směrem k horám, blokují ji ale dvě vzájemně se kryjící kulometná hnízda. Jsme ve vesnici Plavi, necelou hodinu jízdy od města Gori. Na hranici Gruzie a jižní Osetie.

„Když Osetinci slaví, nebo se prostě jen opijou,“ říká Zurab a ukazuje ke kopcům na obzoru, „střílí potom z automatů na gruzínskou stranu. Jen tak, z legrace. Nikomu zatím neublížili, podle mě pálí hlavně do vzduchu. Místním to samozřejmě vadí, ale bojí se pálit nazpátek, aby neprovokovali Rusy.“

Na konci Plavi, a na dohled nové hranici, žije Iveta Alexandrovna Kokšelidze (68). Její muž Georgi je po mrtvici, chodí jen s obtížemi, u pasu mu navíc bimbá vývod moči s pytlíkem zavěšeným po mušketýrsku kolem krku. Zahradu svého domu neopustil roky a doma zůstal, i když se v srpnu předloňského léta kolem valila obrněná technika ruské armády. Přežili bombardování z těžkých zbraní i letadel, a pak počítali projíždějící armádní vozidla. Jejich dům nakonec minulo sto padesát osm obrněnců. „Museli jsme zůstat, protože s mým mužem bych nikam nedošla,“ vzpomíná Iveta Alexandrova. „Zbyli tu jen staří a nemocní, mladí utekli. Nejvíc nám nakonec pomohli místní Osetinci. Jeden z nich nám poradil: nechte otevřené dveře, stejně by je vyrazili a hlavně, když uvidíte vojáky, tak jděte pomalu, neutíkejte. Jinak začnou střílet. K smíchu! Podívejte se na nás, kam bychom utíkali?“

Paní Kokšelidze v sobě nezapře bývalou učitelku ruštiny. Přísně opravuje naše nedokonalé koncovky, energicky komanduje svého muže a dokonce místo něj nalévá víno a ujímá se přípitku. V Gruzii nevídaná věc. „Dej Bůh mír, a pak bude všechno dobré!“ zvedá sklenku s domácím vínem a vypíjí ji do dna. Nezbývá, než ji následovat.

Stopy krátké války ze srpna 2008 jsou v okolí Gori stále patrné. Trosky vypálených domů a obchodů, v nichž rabovali „kontrakčiki“, žoldáci najímaní ruskou vládou, jimž místní neřeknou jinak než „banditi se samopaly“, případně „kozáci“. Ztěžka se rozjíždějící místní ekonomika trpící především uměle vytvořenou hranicí, přerušením přirozených obchodních vazeb s Osetinci a s tím související vysokou nezaměstnaností. Kolorit dotvářejí vojenské a policejní kontroly v příhraničním pásmu a silné vojenské posádky v blízkém Gori. A především rozlehlá utečenecká městečka, kde se ve stovkách identických domků tísní desetitisíce lidí, vzpomínajících na vesnice v Osetii, odkud museli dramaticky prchat, a také na mrtvé příbuzné a sousedy. „A přitom dodnes nechápu, proč válka vlastně byla, k čemu? Proti Rusům nic nemám, s Osetinci jsme žili pohromadě celý život a nic nám nechybělo. Tak proč?“ nechápavě kroutí hlavou Iveta Alexandrovna. Podobný názor zastává většina lidí, se kterými hovoříme. Ani stopa po zášti a nenávisti, pokud někoho nesnášejí, je to Putin, to je „hlavní bandita“, nikoliv Rusové obecně.

Největší vztek tu ale mají na žoldáky, kteří pojali válku jako cestu k obohacení, a které museli řadoví ruští vojáci často krotit. Za to je jim Iveta Alexandrova vděčná. „Když vojáci přijeli, myslím tím ruské, nikoliv kozáky,“ vzpomíná: „měli takový hlad, že otrhávali nezralou kukuřici. My jsme taky nic neměli, zásobování nefungovalo dobře tři týdny, ale když jsem je viděli, říkám jim: chlapci, vezměte si tady aspoň kus chleba, nejezte tu kukuřici, bude vám zle. Nebo přišel voják s automatem, bála jsem se, to je jasné, ale on povídá: ´Maminko...´ Tak jsem si pomyslela, že vrah mi nebude říkat „maminko“ a říkám: ´Copak potřebuješ?´

´My jsme včera trochu popili a zabloudili. Kudy do Cchinvali? Po polňačce nebo po asfaltu?´
Tak taková tu byla válka, nám se vlastně nic nestalo, tři týdny sem nepřijel nikdo s chlebem, mému muži došli léky, ale přežili jsme. Pokud vím, v Plavi zabili jediného člověka. Jednadvacetiletého mladíka, kterému rusky rozkázali, aby jim pomohl opravit auto, ale on jim nerozuměl. Nevěděl, co po něm chtějí, neuměl ani slovo rusky. Rozstříleli ho od shora dolů. Ještě se ptali, jestli je křesťan, tak si myslím, že to nebyli Rusové, protože ti mají stejnou víru jako my.“


Vacho a jeho hřbitov

Jako většina gruzínských hřbitovů, i ten ve vsi Karaleti vypadá jako morbidní dálniční odpočívadlo. Mezi náhrobky stojí lavice a stoly, které se ve výroční dny plní pozůstalými slavícími tu nebožtíkovu památku. Pikniky s jídlem, vínem nebo čačou jsou v teplých měsících roku na denním pořádku. Na místních hřbitovech se netruchlí. V srpnu roku 2008 se ale na karaletském hřbitově žádný dýchánek nekonal. Ti, kteří zůstali ve vsi, se tu sešli, aby se schovali před rabujícími „bandity s automaty“. Se svým koněm Maximem se tu na dohled svému domu schovával i Vacho Gogiašvili.

Šedesátiletý muž byl 7. srpna 2008, v den, kdy tady válka začala, doma. Byl sám, manželka pracuje v Istanbulu a vnuci bydlí v Tbilisi. Před vojáky utekl na poslední chvíli. „Přijeli, zaparkovali auta, vešli do zahrady, samopaly vyrazili dveře, prohlídli si dům, jestli je tu něco, co by se jim hodilo a za chvíli už na náklaďák táhli lednici. Co se jim nehodilo, rozbili a když odcházeli, zapálili nahoře v pokoji oheň,“ vzpomíná Vacho, který kvůli těžkému revmatu chodí jen s obtížemi. „Když odjeli, spěchal jsem pro sousedy a ti mi pomohli oheň uhasit. Kdybych nebyl nablízku, nemám dnes kde bydlet.“ Pokoj, ve kterém vojáci oheň zapálili už je zase vybílený, jen přes dveře se táhne prasklina od pažby samopalu. „Tak jako u nás, šli od domu k domu. Pak jsem se dozvěděl, že hledali mladé, hlavně ty, kteří slouží v armádě. Nikdo takový tu samozřejmě nebyl, kdo mohl tak utekl, ale když narazili na takový dům, aspoň ho zapálili. V naší vesnici takhle shořelo asi šest domů. A náš obchod, samozřejmě.“

Dva dny před vpádem ruské armády nakoupil Vacho do svého „magazínu“ na hlavní silnici v Karaleti nové zboží, takže měl na skladě výrobky za 20 000 lari, což je přibližně deset tisíc dolarů, tedy dvousetnásobek běžné gruzínské penze. Neuplynulo čtyřicet osm hodin a z magazínu zbyly jen ohořelé zdi plné suti a rozteklého plastu. Vachova živnost i úspory zmizely během okamžiku.

„Doma jsem nezůstal, spal jsem s ostatními sousedy na hřbitově, tři nebo čtyři dny. Báli jsme se, že se banditi vrátí, a když nás uvidí v domech, tak nás zastřelí. Během následujících tří dní přišli vojáci ještě třikrát, prohlédli dům, zjistili, že už je všechno přeházené a není co ukrást, tak zase odjeli. Ti poslední mě zastihli už doma, Čečenci to byli, přijeli, koukali, říkám jim, pojďte a prohlédněte si dům, už tu nezbylo nic, ani tu nikdo není, ale vemte si co chcete. Prohlédli si dům, nenašli nic, tak zase odjeli. Ještě mi říkali, abych se nebál, že mi nikdo neublíží. A kde prý mám syny. V Tbilisi, říkám. Sebrali se a jeli dál. A zastavili se až v Gori. Gruzínská armáda tu vůbec nebyla, zůstali jen ti, kteří nemohli utéct.“

Vacho už se dnes do podnikání nechystá. V šedesáti a nemocný už nemá sílu začínat znova.


Nina z Leningradu

To městečko vypadá, jako by ho podle jedné šablony vylisoval obří stroj s nedostatkem vkusu a sociálního cítění. Malé, jednoduché domky, natěsnané na sebe v desítkách, nebo spíše stovkách exemplářů jsou si až příliš podobné. To městečko nemá jméno, místní mu říkají „Cotagges“. Stojí na okraji Gori a je domovem dvaceti tisíc uprchlíků z jižní Osetie.

V jednom z baráčků, který by se vám podruhé podařilo najít jen s obtížemi, bydlí i Nina Jegorovna Metreveli s manželem Georgem. Ten je kvůli gangréně a amputaci obou nohou na invalidním vozíku. Je zcela závislý na své ženě a taky na pomoci sester z katolické Charity. Jeho jedinou radostí je kouření cigaret.

Ještě před pár měsíci oba žili ve vesnici Tamarašeně. Ta je dnes srovnaná se zemí a podle místních tu Rusové budují vojenskou základnu.

„Když k nám do Tamarašeně přišli Rusové,“ líčí vitální sedmasedmdesátiletá rodačka z Leningradu: „zrovna jsem chtěla péct chléb. Bylo osm ráno a oni přišli z vedlejší zahrady. Ptali se, jestli u nás nejsou nějací mladí lidé nebo vojáci, řekla jsem jim, že samozřejmě ne, ať se jdou přesvědčit sami, ale oni nešli. Věřili mi. A odjeli. Po nich přišli Osetinci. Ti už byli zlí, vytáhli mého muže z postele a hodili ho na zem. ´Co ty tu děláš?´ ptali se ho a on povídá: ´Jsem nemocný, nikdo mě neodvezl, zůstal jsem tady.´ Nechali ho ležet a šli do prvního patra, kde samopaly vyrazili dveře a všechno prohledali a rozbili. Nemohla jsem vůbec nic dělat. Nakonec odtáhli o dům dál. Všude okolo nás už hořely domy, já nevěděla, co dělat. S mužem jsem nemohla nikam odjet, tak jsme čekali do dvou do noci, pak jsem si u sousedů půjčila vozík, naložila na něj muže a odvezla ho k synovi do vedlejší vesnice. Tam už nebyl nikdo doma, schovala jsem staříka do sklepa. Přinesla jsem tam matraci a tam jsme tu noc přespali. Raději jsem nechala otevřené dveře, aby vojáci viděli, že jsme tam jen my a nikdo jiný, stejně by dveře vyrazili nebo rozstříleli.

Přečkali jsme noc. Ráno jsem ho nakrmila a odešla zjistit, co se děje, jestli je možné koupit nějaké jídlo, kdo zůstal a kdo utekl. Večer jsem se vrátila a muž tu nebyl. Kdo ho dovezl? Co se s ním stalo? Neměla jsem ani ponětí a nebyl nikdo, kdo by mi to řekl. On sám si nic nepamatuje. Co dělat? Myslela jsem, že naše vesnice už je upálená, vracet se nebylo kam, ruští vojáci, kterých jsem se ptala, říkali, že z naší vsi udělají vojenské městečko. Tak jsem se sebrala a vyrazila směrem na Cchinvali. Netrvalo dlouho a zabloudila jsem. Šla jsem celou noc a došla do Osetie. Radši jsem se tři dny schovávala v lese. Jedla jsem, co jsem našla. Čtvrtý den už mi bylo všechno jedno. Říkala jsem si: ´Půjdu do vsi a co bude, bude´. Šla jsem zase celý den, až jsem došla na okraj vesnice Sarabuki. Ten večer jsem si tam ještě netroufla, ale druhý den už ano. Potkala jsem tam nějakého Osetince, který uměl výborně gruzínsky. Ten muž mi alespoň vysvětlil, kudy se mám dát, abych se vyhnula vojenským hlídkám.“

Neuvěřitelná anabáze Niny Jegorovny skončila setkáním s ruskými vojáky. Ti ji odvezli k jejímu bratrovi do Cchinvali. Tam zůstala až do začátku září, aniž měla ponětí, co se stalo s jejím mužem. Ten, jak se později ukázalo, byl objeven pracovníky Červeného kříže a přes Cchinvali odvezen do nemocnice v Tbilisi. Se svou ženou Ninou se shledali až po měsíci odloučení.

Už dva roky žijí v „cottages“ v Gori, mají každý asi 90 lari penzi. Tamarašeno bylo vypáleno a je teď srovnané se zemí a znova ho staví Rusové. Gruzíni už tam žít nemohou, dohromady s Osetinci už to možné není.

„Víte,“ říká nám Nina, když se loučíme: „já si na Rusy nemůžu stěžovat. A nesouvisí to s tím, že jsem Ruska. Prostí vojáci se ke mně chovali slušně. Potom ale nechápu, opravdu nechápu, proč ta válka byla. Proč ti chlapci přijeli, proč nás vyhnali z naší vesnice. Proč?“

Odpověď neznáme.

Jan Hanzlík, Petr Šilhánek, Ateliér Papa e Mama