12. února 2016 Gruzie

Gruzínská vesnice slouží příkladem obecního života

V Abcházii a Jižní Osetii začala v roce 2008 válka. 350 000 lidí muselo opustit své domovy a začít nový život v jiných částech Gruzie. Do jedné z takových obcí, do Tsintskaro na jihu země, se podíval Horatiu Ticau a Catalina Contoloru z Caritas Europa. O své cestě podali následující svědectví.

"Tohle je místo, kde se silnice láme," říká Gio, zatímco procházíme hustou mlhou neschopni vidět na více než 10 metrů. Půjdeme asi 40 minut, dokud se nedostaneme k našemu cíli do obce Tsintskaro. Poté, co míjíme několik na pohled opuštěných domů, se zastavíme před větší betonovou budovou. Zdá se být jediným místem, odkud se  line nějaký zvuk – hudba i smích.

Před budovou čekají tři ženy. S nimi vstupujeme do obecního centra, v jehož prvním pokoji zpívají děti koledy. Sledují při tom učitele, dobrovolníka občasně je vyučujícího hudbě. Další tři místnosti tvoří kuchyň, pokoj se sportovním vybavením a pokoj se dvěma počítači.

Sedíme u stolu s ženami i Georgem Datukashlivim známým jako Gio, pracovníkem Charity Gruzie a současně správcem místního centra. Dříve učil obyvatele obce Tsintskaro chránit se před povodněmi. Paní Nora, Neli a Tsiuri žijí v Tsintskaro od doby, co musely prchnout z vlastních domovů. Staly se přitom nepsanými vůdkyněmi zdejšího obecního života. Žily v Kodori až do roku 2008, v bohatém a úrodném regionu v Horní Abhkazii. "Měli jsme farmu s 80 prasaty, ale ani jsme ji farmou nenazývali. Lidé měli obvykle tolik zvířat," vysvětlila svoji situaci paní Nora s úsměvem.

Po válce s Ruskem započaté 8. srpna 2008, se všechno změnilo. V jediném dni donutila ruská armáda místní rodiny, aby opustily domovy. Zdejší pozemky totiž začaly patřit Rusku. S tím nejnutnějším všichni nasedli do nákladního auta mířícího do Tbilisi.

První měsíc bydleli vysídlení lidé ve škole v Tbilisi spolu s dalšími uprchlíky z Horní Abcházie a Jižní Osetie. V září kvůli začátku školního roku dostali od gruzínské vlády dvě možnosti. Za obnos odpovídající 7 000 dolarům (tehdy zhruba 119 000 Kč) si mohli koupit buď malý byt v Tbilisi nebo dům v obci Tsintskaro původně s řeckým obyvatelstvem. V Gruzii vždy žilo mnoho Řeků, což se změnilo až v důsledku repatriace a emigrace do Ruska v 90. letech, kdy začaly první konflikty. I obyvatelstvo v Tsintskaro se tím rozrostlo o více etnických a náboženských skupin. V posledních 20 letech po konfliktu v roce 1992 přišlo mnoho uprchlíků z Abcházie, dále ekologických migrantů z míst zničených přírodními katastrofami a významný počet Ázerbájdžánců izolovaných od zbytku kvůli jazykové bariéře. Mnoho obyvatel se muselo obejít bez elektřiny, plynu nebo čisté vody. Obec navíc každé jaro postihly záplavy.

V roce 2008, po příchodu poslední vlny uprchlíků, se věci začaly měnit. K 570 stávajícím rodinám přibylo zhruba 70 nových. Nejprve své domy musely zásadně zrekonstruovat, aby poté shledaly, že se zde obec vůbec nezapojuje do řešení problémů. Právě to se Nora, Neli a Tsiuri rozhodly změnit. S podporou místní nadace Taso a organizací Ženy OSN začaly vést skupiny diskutující nad problémy celé obce. Tím si Tsintskaro získala pozornost ostatních organizací.

V roce 2012 zde Charita Gruzie jako první vytvořila systém vodního zásobování. V roce 2014 předávala zkušenosti, jak se vypořádat se záplavami, a to díky finanční podpoře Charity Rumunsko. Učila místní například zapojit se do řešení a nečekat na odpověď úřadů. Pomohla také propojit gruzínskou a ázerbájdžánskou etnickou skupinu. A právě tehdy vznikl nápad zbudovat obecní centrum, původně přístřeší pro oběti záplav s dvaceti lůžky, v současnosti středisko společenského života. Po školení místní navíc zřídili kosmetický salon, pekařství a krejčovství. Dříve se o obci Tsintskaro téměř nemluvilo, zato dnes slouží příkladem občanské angažovanosti. Zdejší lidé se účastní i různých národních konferencí a usilují o finanční podporu pro další aktivity.

Při odchodu Gio shrnuje: "Už prošli peklem: válkou, přírodní katastrofou i tvrdou zimou. Viděli to všechno a stále dovedou být optimističtí. Nestali se oběťmi, zato pochopili, že nikdo kromě nich nebude jejich problémy řešit. Charita Gruzie jim pouze ukázala, jak se mobilizovat. Jejich úkol je přitom mnohem těžší. Musí si zajistit další potřebné prostředky."

Z blogu psaného Horatiem Ticau a Catalinou Contoloru (článek v originále na webu caritas.eu).