31. prosince 2008 Gruzie

Příběhy pomoci

Charitní centrum pro mládež bylo založeno místní Charitou Gruzie, aby pomohlo odstranit u dětí a mladých lidí – vnitřních uprchlíků z Jižní Osetie psychické následky, které s sebou přinesl nedávný ozbrojený konflikt.

Centrum bylo mimo jiné i díky finanční pomoci Charity Česká republika vybaveno materiálem potřebným pro provoz několika kroužků, které mají dětem pomoci se rychleji vrátit „do normálu“.
Nabízí například kurzy keramiky, malování, národního tance či v Gruzii velmi populární techniky uměleckého smaltování. Děti a mládež tak mají šanci přijít na jiné myšlenky než ty, které je zaměstnávaly v období prázdnin 2008 – době, která pro většinu jejich vrstevníků patří k těm radostným, ale oni prožili válku. Ale nejen to. K pravidelným návštěvníkům patří i celá řada "náctiletých" stojících na počátku formování své profesní orientace. Lektoři jim pomáhají nabrat správný v směr v hledání vhodného studia, zaměstnání, osvojení si základních dovedností potřebných v profesním životě.


David
David Peradze patří k pravidelným návštěvníkům Mládežnického centra otevřeného Gruzínskou Charitou na předměstí hlavního města Tbilisi. Centrum nabízí například možnost studia informatiky, uměleckého řemesla či tance, dále napomáhá mladým lidem k získání obecných dovedností potřebných pro budoucí uplatnění na trhu práce. David se tak díky svému talentu a zájmu o tanec zařadil do taneční skupiny Georgian Folk Dance Ensemble. A nebyl sám. K tanci "přitáhl" i svého mladšího bratra a pár kamarádů, které by mohlo jinak zlákat nebezpečné množství volného času a málo nápadů co s ním. Místo toho se díky Georgian Folk Dance Ensemble a představení, které skupina nacvičila, kluci podívali již třikrát do Itálie.

David ale nezůstal "jen" u tance. V posledním roce začal navštěvovat i kurz zaměřený na techniku uměleckého smaltu, která je v Gruzii velmi populární, leč také velmi nákladná. Centrum však díky podpoře Charity ČR nabízí kurz pro zájemce zdarma, stejně jako ostatní výše zmíněné aktivity. David si pochvaluje přátelskou atmosféru a optimistickou vizi, že díky dosaženým znalostem a zkušenostem získaným v Centru, bude jednou moci finančně podpořit svoji rodinu.
 

Gigi
Gigi Turashvili se narodil do velké a na gruzinské poměry, relativně zámožné rodiny, ve vesnici Eredvi v Jižní Osetii. Rodiče vlastnili dvoupatrový rodinný dům a na zahradě několik ovocných stromů. Společnost Gigimu dělaly patnáctiletá Mari a třináctiletá Nina a když bylo Gigimu sedm, na svět přišla nejmladší Eka. Rodina až na občasné nepokoje žila spokojeně - otec pracoval na místním policejní stanici a maminka se starala o to, jak před dětmi zmírnit zvuk střelby přicházející z venku a uchránit jim bezstarostné dětství.

Léto 2008 přineslo nevítané změny. Palba zintenzívněla a otec před tím, než byl povolán do armády, odvezl Gigiho s dvěma staršími sestrami do města Gori, matka s Eke zůstaly ve vesnici. Když zanedlouho začalo být bombardováno i Gori, matka s Eke utekly z vesnice k dětem a všichni společně pak odešli do domu prarodičů. Po zklidnění politické situace a návratu otce rodina odešla do hlavního města Tbilisi, kde Gigi navštěvuje základní školu a odpoledne chodí do Mládežnického centra, které bylo zřízeno pro děti – uprchlíky s nelehkým cílem jim pomoci překonat nepříjemné zážitky minulých měsíců. K aktivitám, které Centrum nabízí patří například gruzinský národní tanec, kreslení či keramický kroužek.
Gigi nechce o válce a období, které mu předcházelo, nic slyšet. Ze všeho nejvíc by si přál vrátit se s celou rodinou do Eredvi - domů.


Vakho
Dnes žije Vakho Cristesiashvili společně se svojí mámou Shorenou, tátou Iljou a malou sestrou ve společné místnosti určené pro vnitřní uprchlíky z Jižní Osetie. Svůj dočasný domov nalezli v prostorách bývalé vojenské nemocnice ve více než miliónovém hlavním městě Gruzie, Tbilisi. Budova zůstala od odchodu ruského kontingentu z Tbilisi prázdná, gruzínská vojenská nemocnice se přestěhovala do Gori. Podmínky nejsou komfortní - toalety s umyvadly jsou pro celé patro jen dvě a způsobují tak ranní a večerní několikaminutové fronty. Systém je zastaralý a výpadky elektřiny nejsou tedy výjimečné. Chodby jsou široké, tmavé a  zabydlel se v nich pod kůži vlézající chlad.

Vakho se narodil před osmi lety v regionu Tskhinvali (hlavní město Jižní Osetie) a jeho život probíhal podobně jako u každého jiného kluka. Chodil do školy, hrál si s kamarády, občas pomáhal s mladší sestrou Kristin. Jen kdyby nebylo slyšet tolik hluku a nebýt té zbloudilé kulky ve zdi v domě Vakhovy tety, kam se chodilo na návštěvu. Ta scéna Vakha pěkně vyděsila.

Když v srpnu 2008 začaly útoky sílit, celá rodina byla nucena přesunout se k příbuzným do jižní části země. Tatínek jako armádní voják byl povolán do služby a rodina o něm neměla několik dní žádné zprávy. Po pádu Tskhinvali se celá rodina přestěhovala do společného centra zřízeného pro uprchlíky. Vakhovi se v novém domově nelíbí. Nejvíc mu vadí ty šedivé zdi a vlezlá zima, která s přicházejícím zimním obdobím jen sílí. Rád by se vrátil domů, ale má strach z lupičských band, které se v jejich regionu nevítaně zabydlují. Vakhovi dělají radost kamarádi a aktivity, kterým se společně věnují. Vakho se zapsal na angličtinu, artterapii a chodí i tancovat národní tance.

Vakho, držíme Ti palce ať Ti čas strávený s kamarády v kroužcích pomáhá přečkat zimu, po které přijde barevné jaro.


Nino a Mariam
Do třídy č. 45 a 57 chodí Nino Cholikauri (14) a o dva roky starší Mariam Khamsadze od doby, kdy je válka v rodné Jižní Osetii vyhnala do vzdáleného Tbilisi.  Nino říká, že se jeho život od doby "změny bydliště" otočil o stoosmdesát stupňů a to nejen ve špatném smyslu. Válka je zlá a ubližuje, o tom není třeba diskutovat. Přestěhování do Tbilisi však přineslo i něco nového, pro Nina a Mariam  zatím nepoznaného a moc zajímavého. Nino si pamatuje na první hodinu strávenou v dílně na vázání koberců a staré, trochu zapomenuté techniky hrnčířství. Zážitek byl natolik silný, že do dílen začal chodit pravidelně. Rychle si našel kamarády a ocenil přátelský přístup lektorů dílen. Jim vděčí za to, že mu pomohly zvládnout ty nepříjemné pocity méněcennosti, tupé zvuky v uších a slabosti se zrakem kvůli kterým bylo tak těžké se na cokoli soustředit. Práce se dřevem a hlínou pomáhá ke koncentraci, učí trpělivosti, vyžaduje klidné a přesné ruce. Ninova rekonvalescence pokračuje rychle a s velmi dobrými výsledky a Nino nezavrhuje ani možnost dalšího vzdělání v oblasti umění.
Mariam se zalíbila nelehká technika uměleckého smaltování. O zapsání se do takového kroužku snila už dlouho, ale kurzy jsou drahé a Mariamina rodina by si takový výdaj nemohla dovolit.
Stejně jako Nino i Mariam se v dílně zalíbilo a nemohl za to jen smalt. Přátelský přístup lektorů byl pro ni příjemnou novinkou. Přestala se cítit opuštěná a taky se už tolik nestydí za to, že je z chudé rodiny. Věří, že může dokázat velké věci, když bude chtít.