21. června 2010
Gruzie
radí východní Evropa jižnímu Kavkazu. Kde končí medicína a nastupuje psychosociální pomoc ve službách domácí péče? Je vůbec možné obě části od sebe oddělit? Kde najít zdroje financování a udržitelnosti poskytovaných služeb, když pojišťovny proplácejí jen malou část a to zdaleka ne vždy a všude, stát dává ruce pryč a klientů přibývá?
Dobrovolníci ve službách domácí péče, pod kterou obecně zahrnujeme ošetřovatelské a pečovatelské služby, jsou přítomni od nepaměti. Proč dřív byli a teď jako by se po nich zem slehla? Nebo jich je nedostatek jen v Gruzii?
Na ty a mnohé další otázky hledala počátkem června odpověď desítka odborníků z Moldavska, Arménie, Gruzie a České republiky, kteří přijeli do Tbilisi, hlavního města Gruzie, na pracovní seminář. Jeho cílem bylo zúčastněným představit systém domácí péče v zemích střední a východní Evropy a jižního Kavkazu, vzájemné sdílení zkušeností a hledání možností řešení problémů, s kterými se při poskytování služeb domácí péče téměř jistě setkávají ve všech zemích.
Hlavní pozornost třídenního semináře byla zaměřena na zdravotní a psychosociální oblast domácí péče, na dobrovolnictví a dlouhodobě udržitelný systém financování nabízených služeb.
„Co jsme udělali špatně, pacient umírá…“
"V roce 2005 žilo v Česku 14% lidí starších 65 let. V roce 2030 jich bude téměř 23%. Medicína pokročila za poslední desítky let neuvěřitelně dopředu, objevili jsme léky na mnohé zákeřné nemoci, odhalili dosud skrytá tajemství, naučili jsme se prodlužovat délku života. Smrt jsme neporazili a neměli bychom to mít ani v úmyslu," říká Jaromír Bílý, ředitel Domu léčby bolesti s hospicem sv. Josefa v Rajhradě u Brna, jeden z účastníků pracovního semináře. “Člověk se rodí a umírá, to je přirozený vývoj a ten bychom měli respektovat. Důležitá je především kvalita života, nesnažme se ho uměle natahovat na jeho úkor”.
Všudepřítomný kontakt s koncem života je jedna z “daní”, kterou platí nejen zdravotní personál, ale i dobrovolníci při vykonávání své činnosti ve zdravotně–sociální oblasti. Občas se musí “připlatit” i vlastní bolestí a nejistotou, kterou na dobrovolníka nemocný přenáší. Přesto o tyto lidi různého věku, sociálního postavení, zdravotního stavu či pohlaví, není nouze. Pocit, který člověk během služby potřebným zažívá, se dá slovy vyjádřit jen stěží. Přičteme - li k tomu navázání nových přátelství, získání zkušeností a možnosti dalšího vzdělávání, tajemství zahalující důvody pomoci bez nároku na finanční odměnu je hned jasnější.
Každý neseme tolik, kolik uneseme
Muž nesoucí vlastní kříž prosí Boha o svolení jeho konec zkrátit a sobě tak ulehčit. Bůh mlčí, smrtelník tak uřeže část kůlu a pokračuje ve své cestě dál. Po chvíli se mu zdá opět těžký, znovu ho zkrátí a dostává se tak do čela skupiny smrtelníků. Když dojde k propasti, všichni jeho kolegové položí své břímě nad propast a přejdou. Jen náš hrdina je u konce.
Nic není náhoda a všechno má svoji příčinu, i za kopance jednou člověk poděkuje. Na příběhu vychytralého ubožáka přiblížila vývoj domácí péče v Moldavsku ředitelka Asociace Home care, Tamara Adasan. „Nic nebylo - licence, zákon, standardy, nic. Chodila jsem k státním činitelům, denně jim volala, vyhodili mě dveřmi, vlezla jsem oknem. Trvalo to roky, než se mi podařilo jim dokázat, že služby poskytované u pacienta doma jsou nesrovnatelně ekonomicky výhodnější a v mnohém pro pacienta komfortnější, než ne vždy nutná hospitalizace,“ dodává lékařka, která se službami domácí péče zabývá jedenáct let.
Arménská Charita patří k jedné ze dvou provozovatelů služeb domácí péče v zemi. Aktivní je ve třech regionech v zemi. O systému domácí péče a jeho začlenění do systému primární zdravotní péče nemůže být zatím příliš řeč. Licence zatím existuje pro individuální poskytovatele zdravotních služeb, tedy něco v podobě živnostenského listu, který může pracovník získat a pak už nezáleží, zda bude zaměstnán v nemocnici nebo bude provozovat služby domácí péče, které prozatím spadají výhradně pod kompetenci nevládních organizací. Získat ale licenci pro organizaci jako takovou je, zatím, v Arménii nemožné.
Sousední Gruzii, kromě institucionalizace služeb domácí péče, trápí ještě další problémy – nedostatek kvalifikovaných zdravotních sester a fungující model práce s dobrovolníky.
V dalších dvou dnech byl pracovní seminář obohacen i praktickou částí. Účastníci navštívili polikliniku provozovanou Charitou Gruzie v Tbilisi, podívali se do centra Harmonie, kde jsou organizovány volnočasové aktivity pro seniory, navštívili denní centrum v Gori financované z programu rozvojové spolupráce České republiky a zavítali ke klientům. V Gori, městě ležícím v nárazníkové zóně u hranic s Jižní Osetií, je domácí péče poskytována za podpory Charity Česká republika. Velké procento klientů tvoří vnitřně přesídlené osoby z posledního ozbrojeného konfliktu v srpnu 2008.
„Setkání splnilo svůj účel. Na konkrétních příkladech a méně formálním způsobu sdělení, se účastníci podělili o svoje zkušenosti, problémy, pochybnosti i dílčí úspěchy. Navázali mezi sebou kontakty, povzbudili se a vidím, že jsou motivovaní do další změny směrem dopředu,“ dodává Sylva Horáková, programová manažerka Charity ČR pro Jižní Kavkaz, která s myšlenkou zorganizovat pracovní seminář v tématu domácí péče, přišla.
