Reportáž Kateřiny Stejskalové

Do této malinké země na kraji Evropy přilétám přímo z ohromné Moskvy, a tak mi zpočátku připadá všechno ještě menší než ve skutečnosti je.

Mým úkolem je navštívit a zkontrolovat projekty Sdružení České katolické charity, které v Moldávii probíhají již druhým rokem. Jsem v této zemi poprvé a tak se nejdříve pomalu rozkoukávám. Letiště voní novotou a víza mi na počkání a zadarmo vyplňují ochotní úředníci, za což vděčím pozvání od místní Charity. Za chvíli se již v autě Charity proplétáme ulicemi Kišiněva. Proplétáme se není asi to správné slovo, centrum Kišiněva tvoří jedna hlavní široká ulice s mohutnými budovami parlamentu, sídlem prezidenta a rozlehlým parkem. Okolní ulice se skládají z lehce zanedbaných většinou ne příliš vysokých domů a na okraji města se rozkládají sídliště, která pamatují mnohem lepší časy. Zbytek země tvoří několik větších měst, ale hlavně spousta velice chudých vesnic. Na venkově žije 55 procent z 4,2 milionů obyvatel země. Moldávie zaznamenala největší rozmach ve druhé polovině 15. století, za knížete Štefana III., který je zde dodnes oslavován. Jeho socha stojí na centrální kišiněvské ulici a pokaždé, když jsem sochu míjela, ležely u podstavce čerstvé květiny. Také v den svatby přijíždějí k soše novomanželé s květinami. Po období vlády Štefana III. následovala století pod tureckou nadvládou. V 18. století se Moldavsko spolu s Valašskem stalo jedním z míst rakousko-tureckých a rusko-tureckých střetů. Zatímco v roce 1775 byla Tureckem postoupena Rakousku severní část země, Bukovina, v roce 1812 se dostává na scénu také Rusko, které zabírá území na východním břehu řeky Dněstr, Besarábii. Dalším důležitým historickým mezníkem bylo v roce 1858 spojení Valašska s Moldavskem ve Spojené knížectví Valašska a Moldavska, které vyvrcholilo roku 1862 v autonomní Rumunské knížectví v rámci Osmanské říše. Zatímco Rumunsku byla již v roce 1878 mezinárodně přiznána nezávislost, oblast Besarábie zůstává i nadále jablkem sváru tentokrát mezi Ruskem a Rumunskem. Zatímco, Rumunsko připojilo Besarábii v roce 1918 pod svou správu, Rusko v r. 1924 vytvořilo na východním břehu Dněstru Moldavskou autonomní republiku v rámci sovětské Ukrajiny. Samotnou Besarábie mohli sověti připojit až v roce 1940 po německo-sovětském paktu. Za druhé světové války sem však přišli opět Rumuni, kteří zůstali do roku 1944, než tudy na západ postoupila sovětská armáda. Po druhé světové válce se na většině území vytváří Moldavská sovětská socialistická republika. Část historické Moldávie připadá Ukrajině a část Rumunsku. Po rozpadu SSSR začíná boj o budoucnost Republiky Moldávie, resp. o celistvost jejího území. V západní části země se mluví rumunsky, zatímco východ země je otevřen spíše ruským vlivům. A právě ruští separatisté vyhlásili v roce 1991 Podněsterskou republiku (státní útvar na západním břehu Dněstru o rozloze 29 9000 km čtverečných), čímž vyprovokovali krvavý ozbrojený konflikt. Zatímco Moldávie je uznána světovým společenstvím, Podněsteří dodnes neuznal jediný stát. To však obyvatelům Podněsteří nebrání volit si svého prezidenta, parlament a tisknout si své vlastní peníze, kterým se zde říká suvorovky, podle portrétu generála Suvorova na jejich rubu. Hranici mezi Podněsteřím a Moldávií hlídají ruští vojáci s mandátem od OBSE a bez pasu a registrace je přechod hranice nemožný. Rusové zde mají navíc své zájmy, na severu Podněsteří, v okolí města Rybnice je ohromný sklad zbraní z dob sovětské armády a na území Podněsteří je několik vojenských základen. Prezidentem této neuznané země je Smirnov, který může počítat s podporou Moskvy, Rusové tvoří 15% obyvatel Podněsteří, 44% jsou Moldavané a zbytek především Ukrajinci a další menšiny z bývalých států SSSR.

V čele Republiky Moldávie stojí prezident V.Voronin a od roku 2001 zde vládnou komunisté. Komunistická strana byla sice po vyhlášení nezávislosti v roce 1991 zakázána, ale již v roce 1994 opět zaregistrována na Ministerstvu spravedlnosti a v únoru 2001 získali komunisté 71 křesel z 101 členného parlamentu. Zatímco si politici lámou hlavy nad řešením územní celistvosti, život jde dál. Místní oligarchové bohatnou a většina obyvatel doslova živoří. Kromě Podněsteří trápí Moldávii autonomní oblast na jihu země, kde žijí Gagauzové, turkický národ s vlastními územními požadavky. A tak je již tak malá Moldávie sevřená mezi Rumunskem a Ukrajinou pohlcena svými problémy. Většina lidí má však politiky doslova plné zuby a snaží se prostě nějak to přežít. Průměrná mzda je 60 amerických dolarů, jenomže podle posledních statistik byla cena spotřebitelského košíku na měsíc 90 dolarů. Ceny potravin a služeb rostou, zdravotní pojištění neexistuje, nezaměstnanost je vysoká a podporu ve výši 14 dolarů dostává pouhá desetina z registrovaných nezaměstnaných. A tak lidé stále více řeší svoji zoufalou finanční situaci odchodem do zahraničí, kde se stávají obětmi obchodu s orgány či se ženami. Ženy jsou často nuceny k prostituci a poté co otěhotní jsou poslány zpět domů. Tam často anonymně porodí a tak vzniká nová vrstva dětí ulice. Emigranti, kterým se podaří něco vydělat pak ze svého platu živí celou rodinu. Ale i ti se po návratu do Moldávie potýkají se značnými problémy. Po té co strávili několik let v některé z bohatších zemí Evropy nejsou po návratu schopni začlenit se zpět do moldavské společnosti a velmi často dochází k rozpadu rodin. Díky velké migraci a snížení porodnosti klesá počet obyvatel Moldávie, plánované sčítání obyvatel však bylo z nedostatku finančních prostředků v roce 1999 odloženo na neurčito. Nejohroženějšími obyvateli Moldávie jsou tedy děti, podle zprávy OSN jich 31,2 % žije pod hranicí chudoby a to především na vesnicích. Právě na stabilizaci mladých rodin s dětmi jsou zaměřeny projekty Charity v Moldávii a v Podněsteří a tak se po pár dnech strávených v Kišiněvě vydáváme do vesničky Raškov v Podněsteří, kde jeden z projektů probíhá. Z Kišiněva vyrážíme brzy ráno za silného deště a po hodině projíždíme most přes Dněstr - strategické místo hlídané ruskou armádou s nápisy MS - mírové síly. Kousek za řekou nás čeká hranice, pohraničníci kontrolují pasy a kufr auta a jedeme dál. Scenérie za okny se nezměnila, půda leží většinou ladem a míjíme vesničky s malými domky. Raškov je právě taková typická chudá vesnice, obyvatelé obdělávají své zahrádky, ale kolem je spousta neobdělané půdy, nikdo nemá peníze. Na nás však čekají představitelé dvanácti rodin, kteří se sdružili do jakéhosi společenství a Charita jim koupila traktor. Je zbrusu nový a obyvatelé vesnice se na něj dívají s nadějí i s obavami. Každá rodina, která se projektu zúčastní si pronajala 3 hektary půdy, které pomocí traktoru postupně obdělají. První rok jim Charita pomůže traktorem a semínky, tak aby se rodiny postavily na vlastní nohy a byly schopny uživit se. Z výnosů budou rodiny odevzdávat část produktů na stravování dětí v místní mateřské školce. Lidé se však bojí o traktor, o úrodu, bojí se špatného počasí, ale je v nich i velká naděje, že by to snad mohlo vyjít a oni by měli čím uživit rodinu. Ještě navštěvujeme místní školku, je to jeden z mnoha malinkatých zanedbaných domečků ve vesnici, je zrovna po obědě a tak jsou děti zachumlané pod dekami. Teplo tu moc není a hraček také ne, ale alespoň mají mámy kam dát své děti. Část roku je totiž velká část mužů za prací za hranicemi a tak ženy obdělávají pole většinou samy. Z Raškova míříme dál, čeká nás další město s několika tisíci obyvateli. Opět zchátralé domy, paneláky a jedna fungující továrna na boty. V sociálním centru Charity zrovna probíhají kursy šití a batiky, mladé dívky a ženy se snaží nějak si přivydělat a tak vítají příležitost naučit se jakoukoliv dovednost. Po večerním návratu do Kišiněva se na město najednou dívám jinýma očima. Ve srovnání s bídou venkova mi již domy nepřipadají tak zanedbané a v centru města si pochvaluji noční osvětlení i pár otevřených podniků. Před místním kinem se tvoří dlouhá fronta a lidé se procházejí po centrální ulici. Avšak již o ulici dále panuje černočerná tma, osvětlených je jen pár hotelů a do tmy svítí občasné reklamní neony.

Doufám, že až tuto zemi navštívím příště bude osvětlená zase o trochu více.