Jaké to je starat se o děti a seniory na konci světa

„Přihlášeno bylo pětadvacet lidí a víš kolik jich přišlo? Osmdesát! Neměli si kam sednout a o přestávce okusovali prázdné talíře, co jsem s nimi měla dělat?,“ ptá se otázkou, na niž zná odpověď. Tamara ví, že motivace pro práci se starými, nemocnými a postiženými lidmi je jeden z nejdůležitějších faktorů. Pro ni dokonce důležitější než gramotnost, která není podmínkou pro účast na školení, určených skupině budoucích domácích pečovatelů. Z těch ve finále vznikne tým tvořený zdravotní sestrou, sociálním pracovníkem a dobrovolníky.

Řeč je o školících aktivitách a hlavní manažerce Tamaře Adasan z asociace Home care, která v roli partnerů celý projekt organizovaný Charitou Česká republika díky finanční injekci Ministerstva práce a sociálních věcí, v Moldavsku provozuje.

Hlavním cílem je zavedení standardů domácí péče pro přestárlé, fyzicky či psychicky handicapované a chronicky nemocné občany, jako odbornější, dostupnější a levnější varianty ústavní péče. Slovo péče se vyslovuje v místních podmínkách trpce. Stát dělá sice co „může“, ale příjemcům pomoci víc než jednou týdně teplou vodu dopřát nedokáže. A tak první, co vás potká v takovém státem zřízeném domově pro ty, jež potřebují o něco málo více pozornosti, je silný zápach způsobený nedostatečnou hygienou doplněný vůní jídla, které se tu kuchařkám - kouzelnicím musí podařit připravit pod dvě eura na osobu a den. To je totiž suma, kterou stát na každého klienta domova přispívá a kvůli neustále se zvyšujícím cenám se zdá takové zadání téměř neřešitelné.

Procházíme chodbou jednoho ze státních domovů pro seniory, občas si přikryji dlaní obličej a předstírám kašel. Vzpomínám na „zfalšované“ razítko o vyplněné praxi v domově důchodců během mých studií a hlavou mi proběhne známé „na každého jednou dojde“.

Cahul a Dorotska

Dubasari a Cahul jsou dvě místa v této malé, fotogenické a věkem obyvatel nerovnoměrně zastoupené zemi. V každém se staví dům, který v budoucnosti poslouží jako základna pro provozovatele služeb a pro pacienty, kteří budou vyžadovat akutní, speciální a časově omezenou pomoc. Jejich otevření se plánuje na jaro 2009.

V současnosti probíhá školení budoucího personálu, který by měl pracovat jako dobře sehraný tým vybavený dvěma automobily a párem jízdních kol pro ty, kteří by si na řízení třeba netroufli. „Musí se naučit spolupracovat, chodit ke klientům společně, v jeden čas, pravidelně. Jedině tak, bude pomoc transparentní a efektivně využitý veškerý lidský potenciál,“ říká školitelka Světlana, která spolupráci a sehranost staví jako klíčové podmínky úspěchu.

V Dorotske, okres Dubasari trápí Tamaru jiný problém. Ví, že spolupráci se dá naučit. Na co ale přilákat mladou krev do nelehké práce o potřebné? A právě těch by tu bylo potřeba jak soli. „V Cahulu, tam je možné ještě udělat nějakou propagaci, zapojit studenty středních a vysokých škol, ale v Dorotske, to je konec světa, všichni odešli, zůstali ti, o které je třeba se starat – staří lidé a děti,“ konstatuje Tamara a poprvé je v hlase slyšet, že jisté věci ovlivnit nedokáže. Co však dokáže, je vytvořit si kolem sebe tým schopných, aktivních a dobře naladěných lidí s realistickým pohledem na situaci kolem sebe. Na oplátku jim bude velet profesionál a osobnostně vyzrálý člověk.

Kateřina Zezulková

Snímky: Oldřich Pospíšil