25. ledna 2010 Moldavsko

Tátu znám jen po hlase

Přinášíme vám reportáž z moldavské internátní školy, kde žijí sociální sirotci. Děti rodiče mají, ale daleko – odjeli totiž vydělávat peníze do zahraničí. V Moldavsku, nejchudší zemi Evropy, je ekonomická migrace velmi častá. A internáty plné sociálních sirotků jsou problém, který je zatím spíše podceňován.

"Je libo boršč, štrůdl nebo třeba nový sestřih?" ptají se děti ze země, kam nikdo nejezdí. Lépe řečeno – odkud všichni odjíždějí. A nebo ještě konkrétněji – odkud rodiče dětí odjeli, ale jich se na odjezd „zapomněli“ zeptat. Řeč je o Moldavsku a takzvaných sociálních sirotcích, kteří zde plní až 70 %dětských domovů, internátních škol.

Rodiče dětí odjeli do zahraničí vydělávat peníze. Nyní žijí v Itálii, Španělsku, Německu, Rusku nebo na Ukrajině. Vzít děti s sebou by znamenalo komplikace, starosti a nepohodlí. A tak je svěřili do výchovy internátní škole. O kvalifikaci a výchovných metodách zdejších pečovatelů by se však dalo dlouho diskutovat. Řada z nich je ještě ze staré školy. Věří, že na neposlušnost pomůže křik a proti nebezpečí zvenku děti nejlépe ochrání izolace.

Po pádu Sovětského svazu v roce 1991 se z Moldavska, dříve státu se středními příjmy, stala nejchudší země Evropy. Je tu velký nedostatek příležitostí, jak si udržitelně vydělávat. Na venkově živobytí většiny obyvatelstva závisí na samozásobitelském zemědělství a příspěvcích ze zahraničí. Chudoba se tak stala nevlídnou realitou většiny moldavských domácností.

V současné době patří tato „země na okraji“ k celosvětově nejvíce zasaženým ekonomickou migrací, ať již sezónní nebo dlouhodobou. Tento fenomén vyvolává bouři dalších, už jen těžko přijatelných následků – rozpad rodiny, obchod s lidmi a spoustu nelegálních praktik s nimi spojených.

Pojďme se nyní blíže podívat na to, jak žijí sociální sirotci, děti odložené často i na dlouhé roky v internátních školách a ústavech.


Učím se vařit. Co kdybych se neoženil?

Sergej nenechává nic náhodě. Ví, že o ženu, která by se hrdě postavila za plotnu nebo k troubě, by člověk v dnešní době hledal jako jehlu v kupce sena. „A co když se neožením, co pak?“ ptá se s udiveným, trošku rozezleným tónem v hlase? „Ne, ne, radši se naučím vařit sám,“ dodává rozhodné vysvětlení, proč se přihlásil do kroužku, který děti seznamuje s kulinářskými dovednostmi.

Vaří se to, na co je zrovna chuť. Boršč, bramborová kaše, zeleninové závitky plněné zelím. Trochu se podlamují kolena nad tím, co tenhle klučina o vaření všechno ví. „Co si navaříme, to pak sníme“, říká s úsměvem a úšklebek ve tváři značí, že nikdo není bez chyby a někdy se holt jídlo nepovede. „Ale jablečný štrúdl se povedl," dodává.

Sergejovi se líbí vaření a líbí se mu taky vychovatelka Tatiana Dmitrijevna. „Nekřičí, i když neposloucháme,“ vysvětluje. Pak se zakouká někam mimo a po chvíli vysloví myšlenku, která ho zaměstnala: „Třeba si najdu ženu snadněji, když budu umět vařit“.

Mája je z Čadyr-Lunga z jihu země a přihlásila se do houbařského kroužku. Zde se děti učí rozeznávat jednotlivé druhy hub a jejich přínos pro zdraví člověka a přírody. V sezóně chodí společně do lesa, v mezidobí pěstují hříbky, žampióny a bedly samy. Mája začíná detailně popisovat postup takové činnosti a ukazuje na drobné podhoubí v truhlíku na podlaze.

Tři a půl milionové Moldavsko se kvůli migraci zmenšilo téměř o třetinu. Práce je málo a placená je bídně. Migrace se stala přirozenou součástí života. Potkat úplnou rodinu v neděli v parku je poměrně složitý úkol. Děti, pravda, pobíhají v nových značkových teniskách a na vysvětlenou dodávají, že ty přišly v poslední dodávce od rodičů z Itálie. Když se jich však zeptáte na to, kdy je tatínek naposledy doprovodil k autobusu mířící na školní výlet, nechápavě zamrkají a přiznají, že tátu znají jen po hlase.

Projekt podpořený Ministerstvem zahraničních věcí, díky kterému je možné podobné aktivity v rámci harmonogramu uskutečnit, cílí na tento „ohrožený druh“ moldavské společnosti. Z programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR jsou podpořeny volnočasové aktivity pro děti a mladé lidi z internátních škol, které zde realizuje Charita ČR ve spolupráci s místními organizacemi. Na výběr je celá řada kroužků - od fotografického či kadeřnického přes taneční, hudebně dramatický, sportovní, kulinářský, až třeba po houbařský.


Děcka z továrny

Práce s hlínou napomáhá koncentraci, fyzický pohyb, stejně jako třeba smích, zase uvolňuje endorfiny a jejich zásluhou se cítíme příjemně. Známé jsou léčivé účinky jakkoliv smysluplně využitého volného času, který zeslabuje smutnění a předchází nebezpečné nudě. Své o tom ví i Oliya, pocházející ze severu Moldavska.

„Nějak se stalo, že mamka zmizela a táta nikdy nebyl blízko,“ vysvětluje drobná dívka a přiznává, že občas by se jí zachtělo mít někoho jenom pro sebe. Do internátu ve Vascauti ji doprovodily dvě sestry. Účast v hudebně dramatickém kroužku pomáhá zahnat nepříjemné myšlenky, dodává sebedůvěru a přispívá k vytváření tuze potřebného přátelství. O to víc v době, kdy člověk sám neví, čí je.

„V dětství mi říkali, že nemám hudební sluch a v tělocviku jsem taky nebyla žádná hvězda,“ usmívá se třináctiletá Oliya a nenechá se dlouho přemlouvat a zatočí se na špičkách.

Příběh Eleny má podobný scénář jako Oliyn. Rodiče se odstěhovali do zahraničí a ona zůstala s babičkou. Ta po několika měsících výchovu raději přenechala profesionálům, chyběly jí síly i peníze všechno zvládnout. Elena měla představu o životě odlišnou od té, které se podřizují děti svěřené do výchovy státní instituci. Přísnému a kolektivnímu režimu se přizpůsobovala pomalu. Pak přišla nabídka od dramatického kroužku, který byl otevřený jak pro děti z internátu, tak z obecní školy.

„Říkaly nám ‘děcka z továrny‘ a drželi se od nás stranou,“ popisuje reakci vrstevníků ze vsi. „Teď už mi tak nikdo neřekne, každý z nás má přezdívku, kterou si vybral a tou mu ostatní říkají. To naše paní zařídila,“ hrdě pronese na adresu vedoucí kroužku. „Nezapomenu na roli černé, ošklivé Harap ve hře Folk wedding,“ dodává modrooká blondýnka, „všichni tleskali, pískali a skandovali“.


Pomoc dětem

Projekt Podpora volnočasových aktivit pro ohrožené skupiny mládeže v Moldavsku běží od roku 2007, kdy byl podpořen ještě Ministerstvem, mládeže a tělovýchovy ČR.

Volnočasové aktivity nejsou pouhým zájmem o tanec, fotografování nebo fotbal. Mají pomoci dětem osvojit si základní sociální dovednosti, navázat vztahy mezi dětmi žijícími v ústavní výchově s ostatními vrstevníky, rozvinout jejich vlohy a dát příležitost užít si dětství tak, jak se sluší. Pro starší děti před odchodem z internátu jsou určeny vzdělávací, motivační a pracovní poradenské konzultace.

Jedním z cílů projektu je také práce s učiteli a vychovateli z internátních zařízení, které by osvěta měla dovést k osobnějšímu přístupu při práci s dětmi.