21. června 2016 Sýrie

Běžný den syrské matky žijící v Turecku

Yusra vstává ve 4 hodiny ráno. Žije se svým manželem i dětmi v nepoužívaném skladu v Reyhanli, tureckém městě v provincii Hatay poblíž jižní hranice se Sýrií. Její hlavní úkol spočívá v zajištění jídla na celý den. Stráví proto denně dvanáct hodin na poli a v sadech, kde sbírá společně s dalšími uprchlíky ze Sýrie ovoce a zeleninu.

Později musí pomoci nejstaršímu synovi Ferazovi s hygienou. Devatenáctiletý chlapec totiž kvůli fyzickému postižení nemůže sám chodit. Když rodina po svém útěku z Aleppa dorazila do Turecka, žila v kravíně, v kterém přitom chyběla pořádná střecha, dveře i okna. A to až do doby, dokud rodině místní Charita neposkytla plastové folie, stejně jako nezbytné přikrývky a sporák. Feraz nevyhovující podmínky odnesl výskytem kožních problémů a ztrátou sluchu.

Po Ferazovi se Yusra stará o Ahmeda, dalšího nemohoucího syna. Nedovede hýbat pažemi ani nohami. Mění mu pleny – kdysi velmi luxusní vybavení, dnes potřebu, kterou rodina dostává v rámci humanitárních balíčků.

Žena za práci na poli denně dostává 25 Tureckých lir (asi 206 Kč). Vrací se ve 4 hodiny odpoledne a krmí a umývá děti. Charita Turecko rodině přitom poskytuje poukázky, díky nimž si občas mohou dopřát něco výjimečného – například ovoce nebo sýr. Po zbytek večera Yusra vaří nebo pere prádlo.

„O půlnoci mi energie dochází,“ přiznává matka celkem čtyř dětí. Přitom nemůže nerušeně spát – budí ji pláč dětí. V noci je pronásleduje válka v Sýrii, příchod do Turecka i to, že jejich prarodiče zůstali ve vlasti. Někdy Ahmed pláče jen proto, že ho svědí hlava a sám se nedovede podrbat. Matka vždy vstane a pomůže mu.

„Dům nám zničil nálet,“ vyprávěla Yusra. „Museli jsme se tři hodiny brodit sněhem, abychom došli do Turecka. S manželem jsme nesli chlapce. Byla jsem tou dobou těhotná, ale potratila jsem.“

 „Když jdu spát, sním o tom, že se vzbudím a budu moci chodit,“ přiznal Feraz. „A že dovedu pomoci matce.“ Zasměje se svým smutným slovům. „Musíme působit jako beznadějná rodina. Žádná vlast, žádné zdraví, žádné peníze. Sebelítost si přitom nemůžeme dovolit.“

„Žijeme ve strašné situaci, ale cítím štěstí,“ svěřila se Yusra. „Mnoho mých přátel spatřilo své děti mrtvé. Děkuji Bohu za to, že ty naše stále žijí.“

Přátelé Yusru přesvědčují, aby její třetí, dvanáctiletý syn Mustapha chodil do práce s ní. „Nemůže. Musí dokončit svá studia,“ brání ho. Mustapha navštěvuje místní školu a miluje psaní básní.

Článek je převzat z blogu caritas.org.