4. března 2016
Sýrie
Šestiletou syrskou uprchlici Malak sužují noční můry. Musela utéct do Libanonu poté, co na jejich dům spadla bomba. Na vlastní oči sledovala, jak jí teroristé zabili strýce i dědečka a otce unesli. Od té doby odmítá usínat sama. Šestiletá Sabah si obvykle hrávala na hřišti před domem v rodném Homsu, dokud se nestalo skladištěm pro mrtvé bojovníky. I jí trápí problémy se spánkem a navíc obavy, že u nich žijí příšery.
Od začátku konfliktu v roce 2011 nalezlo v Libanonu útočiště více než 1,2 milionu Syřanů. Malak i Sabah patří mezi 486 syrských dětí podrobených studii Centra pro migranty Charity Libanon, která mapuje dopady válečné krize na duševní zdraví těch nejmladších z vysídlených. Studie přitom vyžadovala citlivý přístup ze strany personálu Centra. Tým specializovaných psychologů a sociálních pracovníků proto zpovídal jednotlivé děti v přítomnosti jejich rodičů s velkou opatrností.
Zatímco většina neutrpěla fyzickou újmu, ztráta stability, změna domova i obvyklého způsobu života, přerušení školní docházky a samozřejmě ztráta bližních způsobila dětem hluboká duševní traumata.
„Obáváme se zejména o nevinné oběti syrské uprchlické krize,“ pronesl Otec Paul Karam, ředitel Charity Libanon. „I přesto, že v současném dění nehrají žádnou roli, platí nejvyšší cenu. Přežili strašlivé násilí, které navždy odneslo jejich nevinnost.“
Charita Libanon se do pomoci zapojila hned v počátcích krize. Za pět let již její Centrum pro migranty pomohlo více než 330 000 uprchlíků. Obrovský příliv dalších bohužel značně vyčerpává státní zdroje a posiluje sociální pnutí.
Více než polovina Syřanů (56 %) žijících v Libanonu přitom nedosahuje věku 18 let. A zatímco pouze každý desátý utržil fyzické zranění, mnoho dětí bojuje s traumaty, nočními můrami a flashbacky (psychickými jevy, při nichž jednotlivce náhle zachvátí živá vzpomínka na prožitek z minulosti).
Ze studie vyplynulo, že 67 % dotazovaných dětí sledovalo na vlastní oči bombardování a 37 % vidělo nebo slyšelo zabíjení. Téměř třetina si stěžovala na nervozitu a úzkostné pocity, 37 % uvedlo flashbacky a 28 % noční můry. 10 až 15 % dětí vykazuje známky anti-sociálního chování. Nejvíce znepokojujícím zjištěním se stala skutečnost, kdy 9 % dotázaných dětí tvrdilo, že ztratilo veškerou naději a pomýšlí na sebepoškozování.
„Jako vysídlení prožívají v Libanonu své dětství v obtížných podmínkách,“ uvedl Otec Karam. „Nepochybně v nich konflikt samotný i nucené přesídlení může zanechat hluboké rány až do konce života.“ „My z Centra pro migranty vidíme z první ruky negativní dopad krize na psychický i sociální stav uprchlíků,“ doplnil Bruno Atieh, ředitel Centra pro migranty. „Traumata často uvádějí dotyčné do pocitů bezmoci a neschopnosti rozhodovat správně o svém životě.“
Dle studie přitom existuje jen málo zaručených způsobů, kterými lze úhony překonat. Jednu z hlavních „kotev“ poskytujících zdroj podpory lze spatřovat v rodině. Další v pravidelné školní docházce. Byť sama o sobě nutně nemusí zlepšit psychický stav dětí, přináší pozitivní vliv na jejich chování a sociální život. Některé z dětí si bohužel při dotazu na školu stěžovaly na ostrakismus a šikanu ze strany libanonských studentů. V horším případě i učitelů.
„Děti vyžadují zábavu a příležitosti k rozvoji,“ prokazuje studie. „Pokud se dětem nabídnou bezpečné herní prostory a aktivity k růstu, pravděpodobně dovedou překonat jak svá traumata, tak těžkosti, kterým v současnosti čelí.“
Charita Libanon zdůrazňuje, že je třeba věnovat duševní stránce dětí uprchlíků zvýšenou pozornost. Vyzvala proto Úřad OSN pro uprchlíky (UNHCR), aby se více zaměřil na pomoc zranitelným syrským i libanonským rodinám a zajistila uprchlíkům přístup ke službám ochrany dětí.
Naléhá rovněž na libanonskou vládu, aby přijala politiku „nulové tolerance“ vůči diskriminaci a zneužívání ze strany učitelů a naopak aby poskytla učitelům školení v otázce práce s dětmi potřebujícími pomoc.
Článek je převzat z webu caritas.org.
