Od začátku války v roce 2011 přišly do Turecka 3 miliony uprchlíků, polovinu z nich tvořily děti. Zpočátku mohly bohatší rodiny posílat své potomky do soukromých škol se syrskými učebními osnovami. Nyní smí navštěvovat i turecké školy.
„V Sýrii se vzdělání velmi považovalo. Každý se snažil umožnit jej svým dětem, “ objasnil Marwan, ředitel jedné ze čtyř škol v Istanbulu podporovaných Charitou Turecko.
„Zpočátku činilo školné 50 lir (cca 400 Kč) za každého studenta. Vyučovali jsme kolem 200 žáků, pouze třetinu možné kapacity. Nyní, když Charita pokrývá nájem, provozní výdaje i učitelské platy, nabízíme výuku zdarma. Evidujeme 700 studentů a mnoho dalších teprve čeká na čekací listině. Ve skutečnosti ovšem do školy většina dětí nedochází,“ přiznal Marwan. Gramotnost v Sýrii před válkou dosahovala 99 %. Nyní mezi Syrskými uprchlíky v Turecku činí zhruba 46 %. „Dětí musí pracovat, aby jejich rodiny vyšly s penězi,“ vysvětlil.
Amira ze syrského Aleppa utekla v roce 2011 a nyní vyučuje na škole za 900 Tureckých lir měsíčně (zhruba 7300 Kč). Nájem a výdaje za manžela i jejich dvě děti přitom činí dvojnásobek.
„Můj třináctiletý syn pracuje v textilní dílně, a to od 7:00 ráno do 22:00 večer. V Sýrii v roce 2011 chodil do sedmé třídy. Od té doby ve školní lavici neseděl ani jednou,“ přiznala. „Bolí mě, když ho vidím vyčerpaného přicházet domů. Prosím ho, aby přestal, ale vždy odvětí, že bychom jinak neměli na nájem.“
Přesto Amira neztrácí naději. „Najdu si druhou práci, aby syn mohl na lekce turečtiny a posléze nastoupit do místní školy. Děti, které učím, ztratily 2 až 4 roky výuky. Potřebují intenzivní pomoc, ale za rok vše dohánějí.“
Čtrnáctiletá Mariam miluje učení, především přírodních věd. Chtěla by se stát psychiatričkou. „Pokud něco opravdu chceš, měl bys tomu jít naproti,“ říká. Nedávno začala chodit do místní turecké školy v Istanbulu. „Jazyk byl zprvu obtížný, ale teď už v něm nevidím žádný problém.“
Otec Mariam zemřel, a proto dívka bydlí jen s matkou trpící depresemi a dvěma starými prarodiči. Mohammed Malidini (78 let) a Amina (65 let) uprchli se svými rodinami z obléhaného města Aleppa v roce 2013. Mohammed trpí částečnou slepotou a hluchotou, lékařskou péči potřebují oba.
„Našich 10 dětí se rozuteklo po celém světě,“ postěžovala si Amina. „Přála bych si rodinu znovu pohromadě. Charita nám poskytuje léky, poukázky na jídlo a oblečení,“ chválí. „Ale tíží mě neumět se o sebe postarat ve svém věku. Nevidím pro nás budoucnost, zde ani v Sýrii. Pro nás již neexistuje. Není cesty dopředu ani cesty zpět.“
Většina syrských uprchlíků v Turecku bydlí v pronajatých bytech – malých, špatně udržovaných a nepohodlných. Na pokoj často připadne desítka lidí, i tak přitom nájemné činí velký problém. Charita Turecko oslovuje potřebné prostřednictvím návštěvy doma. V roce 2015 dovedla pomoci kolem 40 000 lidí.
Selen,charitní zaměstnankyně, rovněž pracuje na částečný úvazek pro módní agentury v Istanbulu. „Zaráží mě srovnání, kdy při návštěvě domácností uprchlíků činí rodinám problém sehnat 300 lir na měsíční nájem (cca 2 500 Kč) a kdy mi v Istanbulu na druhé straně nabízí parfém za poloviční cenu, tedy za stejných 300 lir.“
Mladá matka Abeer uprchla s rodinou z Aleppa. „To město je nádherné. Život v něm byl skvělý. Teď znamená jen peklo,“ nechala se slyšet. Prodali všechno, aby se dostali do Turecka. „Když jsme přijeli, cítili jsme se svobodní, bezpeční. V Aleppu jsem nemohla ani vařit nebo uklízet a naši dceru v něm nečekala žádná budoucnost.“
Abeer chodí na jazykové kurzy, které sponzoruje Charita. „Od doby, co žijeme v Turecku, musíme mluvit turecky,“ říká. „Nyní můj manžel pracuje jako překladatel. Naše dcera půjde příští rok do turecké školky.“
Přestože od začátku roku mohou v Turecku Syřané legálně pracovat, představuje jazyk velkou překážku – při hledání práce i při vyřizování zdravotních či školních záležitostí a nejinak během navazování sociálních vztahů.
Charita Turecko proto organizuje ženské skupiny v Istanbulu a Hatay. Lekce jazyka nabízí spolu s poradentstvím v otázce práva, vzdělání a zdraví. Vyučuje také ruční práce, díky nimž ženy mohou prodávat vlastní výrobky. Jednou měsíčně se ženy účastní nejrůznějších seminářů, například sebeobrany či samovyšetření rakoviny prsu. Mezi nejoblíbenější přitom patří lekce jógy a tance.
„Po příjezdu jsme hodně trpěli“, přiznala žena z Hatay. „Ve válce jsme ztratili mnoho bratrů a manželů, naše rodiny se rozdělily. Ale v ženské skupině jsme se postupně staly sestrami. Jde o příjemné vytržení od reality.“
Charita provozuje i centra pro děti, v nichž zajišťuje prostor pro hraní, umění, přátelení a třeba i zahradničení. Děti se zde mohou odreagovat od domova, kde až čtyři rodiny obývají jeden pokoj.
Moonif, vedoucí centra v Hatay, popisuje situaci: „Než jsme v roce 2014 začali, děti žily na ulicích. Nehrály si s ostatními, nemluvily ani s vlastními rodinami. Snažíme se proto izolované děti zařadit mezi jiné. Když se někdo zachová špatně, mluvím s ním o tom, stejně jako s jeho rodiči.“
Matky se shodují, že změně jejich dětí se jen těžko věří. Mají zpátky své dětství, byť Sýrie v nich už navždy zůstane. „Možná o tom nemluví, ale na své domovy nezapomněly,“ řekla jedna. „Všichni – i když se smějeme – přemýšlíme o Sýrii. Ani po 100 letech se nevzdáme našich domovů.“
Jména v textu byla pozměněna. Článek je převzat z blogu caritas.org.