5. září 2016
Sýrie
Manželé s pěti dětmi bydleli v Aleppu hned vedle krásného zámku. Protože Nizar, hlava rodiny, vlastnil továrnu na prací prostředky, žili dobře zajištění ve velkém a hezkém domě. Děti trávily den ve škole nebo na univerzitě a vracely se domů na oběd. Nizar až později večer, protože chodil po práci navštěvovat svoji nemocnou matku. Všichni se radovali ze společně trávených chvil a objímali se při každé večeři.
Když společně jednou ročně oslavovali ukončení půstu po Ramadánu, strojily se děti do slušného a drahého oblečení, které dostaly od rodičů. Vzájemně si během oslav blahopřáli a připravovali sladkosti – zejména ty tradiční, plněné oříšky a pistáciemi.
Vše dnes patří již jen ke vzpomínkám, které zbyly matce dětí Asil. Vylíčila je humanitárním pracovníkům partnerské organizace Charity ČR, která v Sýrii pomáhá vnitřně vysídlenému obyvatelstvu.
„Aleppo je překrásné město, a tím láká mnoho vojáků – ať již kvůli svému ovoci, laboratořím nebo dobře fungující ekonomice. Bohužel i nás se jejich příchod dotkl. Před třemi lety unesli mého manžela, jediného živitele, když šel brzy ráno do práce. Všude jsme se po něm ptali, ale nikde jej neviděli nebo nám nic neřekli. Nevěděli jsme v tu chvíli ani o tom, že vandalové zničili jeho továrnu. Bála jsem se o děti, a tak jsem je přestala pouštět do školy. Nejstaršího, dvacetiletého syna jsem poprosila, aby našel způsob, jak se můžeme i přes obléhání dostat pryč. Děti jsem přitom varovala, aby měly nachystané věci, kdybychom se k útěku odhodlali náhle.
Hned o týden později jsme se s pomocí převaděče dostali do bezpečnější oblasti, do domu mých rodičů v blízkosti Damašku. Pobyli jsme tam několik měsíců, ale pak se i tamní podmínky velmi zhoršily a my se posunuli do Damašku.
Zpočátku jsme žili z úspor, které se ale pomalu začaly tenčit, obzvlášť kvůli placení nájmu. Musela jsem hledat zaměstnání a našla si místo švadleny. Protože jsem pracovala jen od rána do poledne a ještě za malý výdělek, musela jsem s sebou brát i prostředního syna, aby se také staral o rodinný rozpočet.
Dcery Reem a Amira nedokončily školu, byť obě velmi talentované. Pouze starší syn mohl pokračovat v mediálních studiích v Damašku, protože na univerzitu nastoupil jako první. Žádala jsem ho, aby nepřestal, protože rodině bude moci vypomoct později.
Nejmladší syn Sami se narodil v roce 2012. Otce si ani nepamatuje, byl v době jeho únosu příliš malý. Sami je neslyšící a neumí proto ani mluvit. Moc mě mrzí, že pro něj nemohu nic udělat. Potřeboval by naslouchátko nebo kochleární implantát, který bohužel stojí tolik, že si ho nemohu dovolit pořídit. Pláču každý den, protože se cítím špatně, viním se za jeho stav. Denně se ptám, čím se provinil a proč nemůže žít jako ostatní.
Stalo se mu také, že si šel hrát ven s dětmi. Když kolem nich projíždělo auto, zatroubilo a zbylí chlapci na rozdíl od Samiho klakson uslyšeli. Auto do něj narazilo a zlomilo mu nohu. Trvalo celý měsíc, než se uzdravil. Dcery o něj musely pečovat, zatímco já jsem trávila čas v práci. Proto neměly jak pokračovat ve výuce.“
Asil následně vyzvala humanitární pracovníky, aby se porozhlédli po jejich dočasném obydlí. „Přišli jsme sem s prázdnýma rukama, k sezení i spaní používáme matrace. Nemohli jsme si pořídit nové oblečení. To jen díky vám se mohou z nových kousků mé děti radovat. Především pak dcery a také nejstarší syn, který v něčem slušném musí chodit do školy,“ srdečně poděkovala Asil za balíček věnovaných oděvů.
Dobročinná organizace v závěru své návštěvy také nabídla Reem i Amiře pomoc při hledání instituce, na které by mohly studovat zdarma – a také dohnat, co již zameškaly.
Jména byla v článku změněna kvůli bezpečnosti.
Charita ČR poskytuje humanitární pomoc v Sýrii ve dvou oblastech – v okolí Damašku a v severosyrské provincii Idleb, a to díky finanční podpoře Ministerstva zahraničí České republiky v rámci humanitární pomoci poskytované do zahraničí.
